V říjnu jsem vydal článek o houslových nahrávkách, které mě mimořádně zaujaly (Housle 1 https://www.polyharmonie.cz/housle-1/). Dnes nabízím můj pohled na další letošní houslové projekty, které stojí za to připomenout, jsou nadprůměrné, ale mají různý význam.
Jiří Vodička
Supraphon vydal dvojalbum s kompletním dílem pro housle a klavír Antonína Dvořáka v podání houslového virtuosa a koncertního mistra České filharmonie Jiřího Vodičky a výborného klavíristy a generálního ředitele téhož orchestru Davida Marečka. Ocituji text ze zprávy vydavatele: „Posluchači mají jedinečnou možnost plně se ponořit do Dvořákova hudebního světa, v němž je místo pro radost, lásku, harmonii, ale i pro melancholii a naději. Nahrávka je umocněna krásnou akustikou Dvořákovy síně pražského Rudolfina… Dvořák se neopakoval, v každém díle stvořil jiný hudební svět. Takovou různorodost skladeb v rámci jediného hudebního druhu bychom u jiného skladatele hledali jen stěží. Po nejstarší Romanci svému nakladateli Simrockovi posílá Mazurek, který věnuje španělskému virtuosovi Pablu de Sarasate. Téměř meditativní Nokturno se nejdříve objevilo ve smyčcovém kvartetu a kvintetu, než poprvé zaznělo jako samostatná skladba – a právě pro housle s klavírem. Sonáta F dur, komorní pendant ke Dvořákovu houslovému koncertu, vzešla patrně z inspirace Brahmsovou první sonátou. Virtuózní Capriccio, chytlavé Romantické kusy, druhý Slovanský tanec unikátně ve skladatelově vlastní verzi, půvabná Humoreska v úpravě Fritze Kreislera a opusové číslo 100, jež si Antonín Dvořák záměrně schoval pro Sonatinu věnovanou svým dvěma dětem; dílo prosté, ale neméně osobité než kterýkoli jiný z jeho zralých opusů.“ Co k tomu řekli interpreti? „Náš komplet je světový unikát, toto dvojalbum obsahuje opravdu všechna komorní díla pro housle a klavír. Z toho máme opravdu ohromnou radost“- Jiří Vodička. David Mareček Vodičku doplnil: „Nejobtížnější bylo najít dostatek času, aby celý program uzrál na koncertním pódiu.“
Interpreti sice prezentují titul jako unikátní dvořákovský komplet, ale zdá se, že je to diskutabilní, protože houslista Bohuslav Matoušek nahrál s pianistou Petrem Adamcem v roce 1992 všechny houslové skladby, které byly tehdy prof. Jarmilem Burghauserem potvrzeny jako zcela nesporné, tedy vyjma aranžmá Slovanského tance č. 2 e moll, op. 46/2 (B 170, 1879). Kromě slavných děl (Mazurek, Romance, Romantické kusy, Sonatina) jsou zde samozřejmě díla méně hraná (Sonáta, Balada, Capriccio) nebo hudba, s níž se váže určitá pochybnost (úprava Slovanského tance). Jiří Vodička je známý svou technicky dokonalou hrou s velkou dávkou citovosti, kdy každému dílu vtiskne svou osobnost. Jeho interpretace dokonale vystihuje podstatu každé skladby. Předností nahrávky je absence patosu, který je přítomen třeba u nahrávek Josefa Suka, a naopak silná oduševnělost, elegance a individuální přístup ke každé skladbě. (Výhodou nahrávky B. Matouška je neobyčejná vřelost.) Interpretaci není téměř co vytknout. Jen místo klavírního piana bych byl někde pro ševelení pianissima a v prostinké Sonatině bych cítil méně houslové mužnosti a nepatrně více melancholie.
Jistě jste si všimli, kolik lidí v hudebním světě skvěle ovládají dvě profese. Z nedávné doby bylo pro mě objevem, jak dobře hraje Jakub Hrůša na klavír a jak virtuózně ovládá violoncello Klaus Mäkelä. Patří k nim i David Mareček. Jeho doprovod je empatický, velmi kultivovaný, mnohá místa jsou skvěle provedená. Má vysokou klavírní úroveň, jakkoliv někteří čeští klavíristé a umělci úrovně třeba Daniela Barenboima, Yuji Wang, Marii João Pires by docílily ještě zajímavějšího zvukového výsledku. Nicméně jako celek je to výjimečný projekt. Osobně jsem byl nejvíce nadšen z těžkého Capriccia a komplikované Sonáty.
Výtvarný design dvojalba je příjemně konzervativní, s dobrou grafikou a barevností. Sleeve note Jana Kachlíka má vysoký standard. Titul vyšel i v digitálních formátech MP3; FLAC; Hi-Res. Nahrávka pod režijním dohledem Jiřího Gemrota vznikla v říjnu a prosinci 2023 pražském Rudolfinu, supraphonsky zvuk vytvářel Jan Soukeník, za přípravu a ladění klavíru ručil Gerhard Feldmann. Album by nevzniklo bez podpory Nadace ČEZ a několika dalších mecenášů. Je to nejzajímavější nahrávací novinka Roku české hudby 2024.
Renaud Capuçon
Přechod nejznámějšího francouzského houslisty z Warner Classics k Deutsche Grammophon mě překvapil. Tento rok mu DG vydal titul, s nímž si nevím rady. Věděl jsem, že má rád hudbu Gabriela Faurého, ale proč právě pel mel jednoho skladatele nevím, respektive jeho zdůvodnění na mě nepůsobí přesvědčivě. Na cédéčku najdete Allegro z Houslového koncertu d moll, Masques et Bergamasques op. 112, Élegie op. 24, Pélleas et Mélisande, Ballade, Pavane, Berceuse. Partnery mu byli cellistka Julia Hagen a klavírista Guillaume Bellam. Renaud Capuçon obstaral i dirigentské vedení Orchestre de Chamre de Lausanne. Nahrávka je velmi dobrá, ale těžko říci, jaký by byl živý výsledek. Bohužel ani jedno jeho hostování v Praze nebylo dokonalé. Dvořák Jiřího Vodičky mě potěšil více.
Daniel Hope
U nás dobře známý britský houslista s irskými kořeny Daniel Hope je pro Deutsche Grammophon podobnou marketingovou jistotou jako Cecilia Bartoli pro firmu Decca. Každá jeho nahrávka je totiž vysoce zisková. Je to umělec, který rád provokuje a jde proti proudu. Jeho kolegové a kolegyně natáčejí víceméně stále stejné koncerty nebo si plní sny komplety, on si ve studiích většinou natáčí, co ho momentálně baví – například hollywoodské album Escape To Paradoxe (2014), Romantic Violinist (2013), jazzové America (2022), Hope @ Home (2020), Air (2009) o barokní cestě Evropou, East meets West (2004), Dance (2024). Kořeny jeho domoviny sem integrálně vplouvají. Nejnovější album houslisty Daniela Hopea Irish Roots, svobodně pojatý „crossover“, jsou totiž s jeho diskografií plně v souladu. Kořeny ztělesňují jeho hluboké spojení s Irskem, které mu předal jeho pradědeček z otcovy strany, který zemi opustil v 90. letech 19. století a žil v Jižní Africe. Poháněn přetrvávající fascinací irskou kulturou a touhou vyjádřit dříve dřímající prvky své hudební DNA, Hope zkoumá průsečík lidové a klasické hudby a bere své posluchače na objevnou výpravu plnou známých památek, kreativních dobrodružství a dobrodružství. Kromě tradičních skladeb, jako jsou Danny Boy, album také poskytuje prostor pro skladby skladatelky 20. století Iny Boyle a harfisty Turlougha O’Carolana. K Hopeovi se dále přidává hvězdná sestava hostujících umělců, od Lúnasy, Sira Jamese a Lady Jeanne Galwayových až po zpěvačku Reu Garvey, multiinstrumentalistu a folkového hudebníka Rosse Dalyho, kolegu houslistu Simose Papanase a orchestr Thessaloniki. Hope vše hraje kouzelně a vytváří atmosféru, jakou najdete na málokteré houslové desce. Album je mnohotvárné. Na mě je však oné pestrosti až moc.
Janine Jansen
Na závěr jsem si nechal titul, který je pro mě interpretačně malým zjevením. Janine Jansen nahrála pro svou firmu Decca dvě známé jistoty 20. století – Koncert d moll, op. 47, Jeana Sibelia (1904) a Koncert č. 1 D dur, op. 19, Sergeje Prokofjeva (1915). Díla ostře rozdílná a přitom svým způsobem na sebe navazující. Paní Jansen řadím mezi nejlepší (nejen) houslistky tohoto století. Koncertům vdechla svůj pohled, který se v detailech liší od jiných, perfekci, nad níž jsem nedýchal, vášeň, nadšení z každého taktu a tónovou lahodnost, která je na kvalitativní úrovni Anne-Sophie Mutter z 90. let. A jako bonus její nástroj: Shumsky-Rode Stradivarius z roku 1715.
Jedna věc je její výkon, který patří mezi elitu nahrávek těchto děl, ovšem zcela výjimečnou jí dělá výkon Oslo Philharmonic, který řídil Klaus Mäkalä. Ten jej vyzdvihl mezi světovou elitu. Takový doprovod Sibelia a Prokofjeva jsem dosud neslyšel. Jestli to nepochopí poroty různých „soutěží“ ve světě (například Gramophone Awards, Grammy), budu přemýšlet o jejich sluchu a nezávislosti.
Luboš Stehlík
