Více než čtyřletý projekt (2020-2024), který bych zařadil k tomu nejlepšímu, co v novodobé historii vyprodukovalo Národní divadlo Praha.
Pořadatel k tomu sděloval mimo jiné toto: „Musica non grata oživuje umělecký odkaz skladatelek a skladatelů důležitých pro hudební život meziválečného Československa, kteří byli pronásledováni nacionálním socialismem či jiným způsobem perzekvováni z důvodů náboženských, rasových, politických nebo genderových. V centru pozornosti čtyřletého programu iniciovaného Operou Národního divadla a Státní operou a realizovaného za finanční podpory Spolkové republiky Německo ve spolupráci s Velvyslanectvím Spolkové republiky Německo v Praze stojí především tvorba českých skladatelů a skladatelek vázaných na německy mluvící prostředí, kteří měli význam pro hudební život hlavního města první Československé republiky, zejména mezi léty 1918 až 1938. Řada z nich je přímo spojena s historií Nového německého divadla (dnešní Státní opery) a Národního divadla v Praze. Patří mezi ně především takzvaní „terezínští autoři“ – Pavel Haas, Hans Krása, Gideon Klein a Viktor Ullmann –, ale také Alexander Zemlinsky, Franz Schreker, Erwin Schulhoff, Paul Hindemith, Ernst Krenek, Jaromír Weinberger, Paul Abraham, Kurt Weill či Arnold Schönberg. Musica non grata přibližuje rovněž dílo výjimečných skladatelek a zároveň průkopnic ženského uměleckého hnutí v období první republiky, jakými byly Julie Reisserová, Vítězslava Kaprálová, Ilse Weber, Sláva Vorlová nebo Elizabeth Maconchy. Projekt usiluje o propojení umělecké realizace s vědeckým výzkumem. V letech 2020 a 2021 uspořádal více než dvě desítky koncertů, z toho téměř polovinu zpřístupnil divákům on-line. Po úspěšném uvedení Sedmi smrtelných hříchů Kurta Weilla a Očekávání Arnolda Schönberga na podzim roku 2021 následovaly v roce 2022 čtyři operní a operetní premiéry ve Státní opeře a Národním divadle: Vzdálený zvuk (Franz Schreker), Plameny (Erwin Schulhoff), Ples v hotelu Savoy (Paul Abraham) a Švanda dudák (Jaromír Weinberger). V první polovině roku 2023 se v rámci Musica non grata realizovalo hned několik unikátních projektů: Zemlinského komická opera Šaty dělají člověka, dvě aktovky Viktora Ullmanna Rozbitý džbán a Císař Atlantidy a Schönbergova monumentální kompozice Písně z Gurre, která se vrátila na česká pódia po sedmnácti letech. Sezona 2023–2024 se ve větší míře zaměří na tvorbu pro děti. Čeká nás premiéra vánoční opery Paula Hindemitha LouTkáček a projekt pro školy Plešatá princezna s hudbou terezínské autorky Leny Stein-Schneider. V říjnu se v koprodukci s Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity uskuteční 57. ročník Mezinárodního hudebněvědného kolokvia Brno, který se zaměří na avantgardní operu v meziválečném Československu. Diskutovat o ní budou světové osobnosti z řad muzikologů, výkonných umělců, intendantů, nakladatelů a médií. Čtyřletý projekt Musica non grata se uzavře v dubnu 2024 koncertním uvedením oper Svatá Zuzana a Florentinská tragédie a poslední reprízou opery Šaty dělají člověka.“
MNG je už historií. Zůstávají vzpomínky, nahrávky, záznamy a spousta nadšených ohlasů. Opeře Národního divadla projekt vylepšil průměrný kredit na nadprůměr, pro stát a sponzory to byly skvěle investované peníze. O víkendu 5. – 7. dubna 2024 se uskutečnilo finále. Několik diskusí odborníků, jedna světová premiéra a připomenutí zajímavých inscenací.
Vrcholem byly pro mě dvě jednoaktové opery dvou géniů evropské hudby – Svaté Zuzany Paula Hindemitha a Florentinské tragédie Alexandra Zemlinského s velmi dobrým pěveckým obsazením a úsporným vizuálem. Za uvedení těchto titulů by si pořadatel zasloužil nějakou cenu. Výborným nápadem bylo také připomenutí hudební komedie Šaty dělají člověka. Sice tento opus není zdaleka tak vtipný jako „naše“ píseň Šaty dělaj člověka“, ale režie byla v rámci viditelných rozpočtových mantinelů skvělá a dobrý byl zpěv a herectví hlavních protagonistů. Finále mělo mít uvolněnou předehru, takže nutně musela zaznít derniéra úspěšné operety Paula Abrahama Ples v hotelu Savoy. Je to docela příjemná muzika, i když do kvalit historických operet a konkurenčních amerických muzikálů má daleko, ale inscenační tým udělal v rámci ekonomických a uměleckých možností maximum. Pěvecká výslednice však byla snad až příliš difúzní. Všechny výše uvedené projekty doprovázel průměrně hrající orchestr Státní opery Praha, který nejenže nepatří mezi elitu orchestrů České republiky, ale rozhodně není ani nejlepším českým operním orchestrem. Ke sboru tohoto divadla lze napsat asi toto – herecky je velmi zdatný, o pěvecké úrovni raději pomlčím. Speciální pochvala směřuje ke špičkové práci realizačního týmu, zvláště pak dramaturgyně a muzikoložky Jitky Slavíkové a překladatelky a muzikoložky Vlasty Reittererové.
Čirým potěšením byla premiéra Plešaté princezny, „Drzé loutkové pohádky s hudbou Leny Stein-Schneider“, která byla laskavým empatickým vybočením z projektu MNG. Představení se uskutečnilo v Domě Ronalda MacDonalda v Nemocnici Motol (dočasný domov pro rodiny vážně nemocných dětí). Koprodukčním partnerem byl ND spolek Loutky v nemocnici. Příběh o lásce a síle slova je určen nejen nemocným, ale i zdravým dětem po celé republice! Inspirací byl autorskému týmu příběh o Zlatovlásce Leny Stein-Schneider (v době nacistické okupace byla více než rok vězenkyní v Terezíně) a Král Drozdibrad bratří Grimmů. Příklady obrazů a hudebních čísel: Princ Drozdibrad, Houbové lány, Na hradě Můry a Kapra, Princ Moušák, Zlounská bossa nova, Studánčino blues… Drzá princezna, která odmlouvá tatínkovi, se nechce vdávat a odpálkuje každého nápadníka. Prostě sympatická rebelka, která se nebojí vystoupit z kolejí svého postavení. Zprvu nevnímá, jak ubližuje svému okolí, ale když se její milý stane kvůli ní drozdem, vydává se na strastiplnou, ale nakonec vítěznou záchrannou cestu. Loutky v nemocnici a Národní divadlo by zasloužily zvláštní cenu ministerstva kultury!
