„Zazeňme starý spánek a rozezvučme vzduch, … obnovujme důkazy zlatého věku.“ (Giovanni Battista Gardini)
„Thyrsis si přál zemřít při pohledu do očí zbožňované. A ona, která nehořela o nic méně než on, řekla: ‘Ah ne, můj drahý, ještě neumírej, neboť toužím zemřít s tebou.‘“ (Giovanni Battista Guarini)
Fota Ivan Malý / MHF Pražské jaro.
Pátek 17. května 2024 se stal na festivalu Pražské jaro díky madrigalovému večeru Collegia Vocale Gent mimořádným. Vymykal se intimitou, přemýšlením, integritou, kompoziční genialitou, interpretačním mistrovstvím. Zakladatel a umělecký řídící souboru Philippe Herreweghe, jenž patří od konce 70. let v oblasti historickopoučené interpretace starší hudby ke značce nejvyšší kvality (narozen 2. 5. 1947), vymyslel sugestivní meditačně sluneční program Tirsi & Clori, v němž všechny „planety“ obíhají kolem mýtické Arkádie, rajského sídla boha Pana. Večer byl nahlédnutím do převážně italského pozdně renesančního a raně barokního madrigalu mezi lety 1580 až 1622.
Počátek 17. století, kdy došlo k jednomu ze zásadních zlomů evropské hudby, byl plný mýtů, legend, iluzí a velkých emocí, které se však často měnily v hudbě v nečekané metamorfózy, Křehce a poněkud nemocně vypadající Herreweghe (dirigoval jen pěvecká čísla, při instrumentálních vsuvkách seděl a pozorně naslouchal), který však nenápadně vyzařuje obrovskou duchovní sílu, vytvořil při všem barokním minimalismu až askezi pro mě neslýchaný program členěný do pěti bloků, které musím pro znalce citovat: Úvod. Rossi – Sinfonia à 5 & 3 si placet (Sinfonia et gagliarde, libro 1), Gastoldi – Concerto de Pastori (Balletti a cinque voci). Odloučení. Rossi – Sinfonia grave à 5 (Sinfonie et gagliarde, libro 1), Udite, lagrimosi spirti (Madrigali à 5, libro 1), Marenzio – Stillò l‘ anima in pianto (Madrigali à 5 voci, libro 6), Rossi – Sinfonia quinta (Il quarto libro de varie sonate), Monteverdi – Ah, dolente partita (Quarto libro de madrigali; tento madrigal byl i přídavkem). Intimita. Rossi – Gagliarda à 5 & à 3 si placet detta la Narciso (Il Secondo libro delle Sinfonia et Gagliarde), Corrente seconda (Varie sonate, sinfonie, gagliarde, brandi e corrente, libro 3), Brando primo (stejná sbírka). D‘ India – Dialogo della Rosa, à due voci (Le musiche da cantar), Rossi – Sinfonia udecima (Sinfonia e gagliarde, libro 1), Marenzio – Deh Tirsi mio gentil (Madrigali à 5 voci, libro 8), Monteverdi – Dolcemente dormiva (Il secondo libro de madrigali à cinque voci), Marenzio – Al lume delle stelle (Madrigali à 5 voci, libro 7). Smrt. Rossi – Sinfonia seconda (Il quarto libro de varie sonate), De Wert – Tirsi morir volea (Madrigali à 5 voci, libro 7), Rossi – Tirsi mio, caro Tirsi (Madrigali à 5, libro 1), Marenzio – Nel dolce seno (Madrigali à 6 voci, libro 5), Marenzio / Bassano – Tirsi morir volea (Primo Libro di Madrigali à cinque voci, ar. Peter Philips). Shledání milenců. Monteverdi – Tirsi e Clori (Septimo libro de madrigali).
Arkadský pastorální mýtus byl oblíbenou kratochvílí členů finančně dobře zaopatřených renesančních elit, které kolektivně unikaly z „klaustrofobního“ dvorského života do idyly bezčasí tzv. Zlatého věku, proto večerem procházel pastorální „avatar“ Thyrsis (jméno Tirsi zaznělo během večera patnáctkrát). Arkadská „utopie smyslů“ byla sestavena dokonale – muka lásky, odloučení, rozmarné hříčky, rozkoš, vír tance; odloučení milenců, sblížení, smrt a protože správná pohádka musí dopadnout dobře, tak se hlavní hrdinové – Tirsi a Clori – nakonec shledají v božské Arkádii, kde je vše dokonalé a splynou, či se rozplynou (?) ve víru tance (samozřejmě všeobecně známé Monteverdiho ballo).
Z dnešního pohledu bych dodal – jak je snadné mluvit, hrát a zpívat o lásce, smrti, bolesti, strasti, když je vše jen povrchní hra patricijů, kteří nikdy nepoznali chudobu, nicotnost života, válku a skutečný otisk smrti.
„Pojďme tančit, aby ten houf za zvuku píšťal nám vedl kroky, připojme se a lehce poskakujme jako kůzlata a jehňata. … Pojďme vířit v tanci, běhat a skotačit, není nic cennější, než to, co nás učí tanec.“ (Alessandro Striggio, jn)
Koncert slavného souboru a ještě slavnějšího šéfa, který dirigoval hlavně očima a výrazem tváře, byl jako z jiné dimenze, produkoval maximálně mezzoforte a upřímně řečeno do Rudolfina se typologicky nehodil (nejspíš bych jej uvedl v Chrámu Panny Marie Sněžné), ale i v Dvořákově síni působil magicky. Diskrétní hudba plná emocí by se jistě dala interpretovat různými způsoby, mohl bych mít jiný názor na zpěv frotmanové sopranistky, použití cembala, rozplývat se nad hrou cornettisty, flexibilního trombonisty a fantastické první houslistky Sophie Gent, nad souzpěvem šesti žen a mužů včetně české sopranistky a muzikoložky Barbory Kabátkové, ale hlavní je celkový dojem, jenž byl dechberoucí. Určitě koncert, jenž se včlenil do velkých příběhů Pražského jara a zanechal výraznou stopu.
Jistě bych mohl litovat, že pan Herreweghe nepřijel jako v roce 2009 se svým Orchestre des Champs-Elysées (z tehdejšího vystoupení ve Smetanově síni jsem měl rozporuplné pocity), protože bych chtěl slyšet v Rudolfinu jeho výklad například Missy solemnis nebo Eliáše, ale jsem rád, že jsem mu dal přednost před uspáváním vnuček.
Projekt měl ještě rovinu, kterou jsem dostatečně nezdůraznil. Ukázalo se, že pominu-li Monteverdiho hit Tirsi e Clori, v němž jakoby probublával L‘Orfeo, mohou v madrigalech všichni ostatní tvůrci večera geniálnímu Monteverdimu konkurovat, nebo-li nebyli sparingpartnery. Hlavně to platí o nejslavnějším barokním skladateli hebrejského původu Salamonu Rossim, o němž se více dočtete v Polyharmonii (https://www.polyharmonie.cz/2024/05/06/pod-harfou-davidovou-6/).
Philippe Herreweghe s Pavlem Trojanem, ředitelem MHF Pražské jaro, a Martinem Baxou, ministrem kultury.
