Patří mezi nejlepší české houslisty prvního dvacetiletí 21. století. Je pekelně vytížený (od role virtuosa a koncertního mistra České filharmonie až po jeho firmu Wassermann Media),  kreativní a rád přijímá výzvy života.
Ostatně jeho profesní život si můžete projít na www.jirivodicka.cz.

Patříte mezi několik osobností české klasické hudby, které široká veřejnost hodně  sleduje nejen v koncertním životě, ale i na internetu. Ledacos je známo nebo je možné v digitálním věku dohledat. Přece jen se však letmo vrátím na počátek vaší životní cesty. Určitě je rozdíl narodit se ve změkčilé, internacionální Praze nebo v drsné Ostravě. Jaký životní, osobnostní, názorový a hudební vliv na vás měla Ostrava? 

Narodil jsem se a vyrostl v rodině, která tehdy neměla žádné zkušenosti s klasickou hudbou. Můj zájem o hudbu se rozvíjel postupně a jedním z klíčových momentů byla příležitost zahrát si s Janáčkovou filharmonií ve věku dvanácti let. V té době mě také začalo podporovat město Ostrava
a různé zdejší instituce. Kdybych vyrůstal v Praze, pravděpodobně bych neměl možnost hrát se symfonickým orchestrem tak brzy.

Život je o klíčových setkáních s konkrétními lidmi. Zásadní roli v mém hudebním rozvoji sehrál pan Hališka, tehdejší ředitel Janáčkovy filharmonie, můj celoživotní pedagog Zdeněk Gola a pan Bernatík, který byl v té době ředitelem Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity. Tito lidé mi poskytli potřebné zázemí a podporu během studia, abych se mohl plně věnovat hraní. Bez jejich přispění bych neměl takové možnosti a za to jsem jim nesmírně vděčný.

Na vašem portálu visí headline Rozmanitost v jedné osobě, což sedí. V současné době jste virtuosem, koncertním mistrem České filharmonie, hrajete v charakterově hodně odlišných formacích, podnikáte na sítích. Pojďme si v tom učinit pořádek. Duo s vaším filharmonickým šéfem Davidem Marečkem. Předpokládám že základem je kvalita lidského vztahu, protože jakkoliv je skvělým pianistou, Barenboimem, Kahánkem či Kasíkem není…  Jaký je hudební bonus tohoto partnerství?

David Mareček mě oslovil s myšlenkou natočit CD k příležitosti oslav Roku české hudby a především k výročí 120 let od úmrtí Antonína Dvořáka. Tato idea se mi okamžitě zalíbila. Přestože existuje mnoho nahrávek Dvořákových děl, žádná není zcela kompletní. Naše společné dvoj CD zahrnuje všechny skladby pro housle a klavír, které Antonín Dvořák napsal. Projekt byl samozřejmě finančně náročný, ale díky úctyhodným manažerským schopnostem a houževnatosti Davida Marečka se podařilo vše zrealizovat. Pro něj osobně to znamenalo skloubit náročnou práci generálního ředitele České filharmonie a zároveň po nocích cvičit na klavír. David dokázal, že je velmi kvalitním klavíristou schopným pojmout tento náročný repertoár. Navíc musel najít čas i pro společné koncerty u nás i v zahraničí, což vyžadovalo značnou dávku odvahy a vnitřního odhodlání.

Otevřel jste téma Dvořák. Vaše album, jehož vydavatelem je Supraphon, se mi jeví  v době „smetanovského roku“ jako sympatický ediční počin. Má nějaká specifika?

Unikátní je tím, že obsahuje opravdu kompletní Dvořákovu tvorbu pro housle a klavír. Na CD budou například Slovanský tanec č. 2 v původní úpravě samotného Antonína Dvořáka. Orchestrální party upravil fantasticky a citlivě, neobyčejně líbezně rozložil hlasy mezi housle a klavír. Pro mě osobně to byl objev, o kterém jsem nevěděl. Na CD také naleznete jeho Sonátu, která není všeobecně známá a běžně se nehraje, přitom je to úžasná skladba. Doufám, že naše CD bude jakýmsi průlomem. Věřím, že díky této nahrávce se začne Sonáta častěji objevovat v koncertních programech.

Jste členem zajímavě sestaveného tria. Proč trio a pánové Kasík a Petr?

Myšlenka založit klavírní trio (The Trio) mě napadl, protože jsem kdysi v jednom takovém souboru působil. Repertoár tedy dobře znám a mnoho skladeb mi přirostlo k srdci. Časem mi tento formát komorní hudby začal chybět. Výběr spoluhráčů byl celkem jasný. Martin Kasík je pianista, se kterým hrajeme už dlouhá léta. Odehráli jsme nespočet koncertů a v osobním životě jsme dobří přátelé. Na violoncello se nabízel můj kolega, koncertní mistr Václav Petr, který v té době nebyl obsazený. Společné hraní nás všechny baví a koncerty si užíváme.

Duo tvoříte s nejzajímavějším českým koncertním kytaristou…  

Před mnoha lety jsem měl schůzku s Pavlem Steidlem, během které jsme diskutovali o díle Niccoly Paganiniho. Paganini byl nejen fenomenálním houslistou, ale také geniálním kytaristou. Pro kytaru a housle napsal nemalé množství sonát a obtížných virtuózních skladeb. Pavel Steidl je bezesporu naším nejlepším kytaristou, jedním z mála, který je schopen tyto skladby kvalitně interpretovat. Mám blízko k virtuózním skladbám a Paganiniho díla jsem zahrnul i na své první sólové CD. První příležitost ke společnému hraní se nám naskytla díky dramaturgovi Radku Křižanovskému, který toto neobvyklé spojení zařadil mezi koncerty Českého spolku pro komorní hudbu. Díky skvělé zpětné vazbě od publika jsme se rozhodli ve společném programu pokračovat. V tuto chvíli nás čeká několik koncertů u nás i v zahraničí, což mě velmi těší.

O čem je projekt Mucha? 

iMucha je projekt Michala Dvořáka, který se zaměřuje na dílo Alfonse Muchy. Mucha je slavný především díky svým obrazům, ale Michal Dvořák se rozhodl jeho obrazy rozhýbat a vytvořit k jeho životnímu příběhu audiovizuální show. Jedná se o multižánrový projekt s nesmírně zajímavým vizuálním zpracováním. V tomto projektu hraji dvě skladby Astora Piazzolly, což mě velmi těší. Projekt iMucha přináší nový pohled na Muchovo dílo a jeho život, čímž oslovuje široké spektrum diváků a posluchačů.

Před časem mě překvapil váš vstup do projektu Vivaldianno. Nějak mi to nesouzní s vaší prací pro první český orchestr. Neplýtváte svým muzikantstvím a neobyčejným houslovým talentem v něčem, co sice oslovuje masy, ale je docela pomíjivé a čas a síly byste mohl místo toho ještě více napřít do vaší sólové kariéry? 

Díky mému tatínkovi jsem vyrostl na rockové hudbě. Ačkoliv jsem pak začal studovat klasickou hudbu, mám dodnes k rocku blízko. Společnost i doba se posouvají a v hudbě, i té klasické, lidé hledají především zábavu. Publikum chce na chvíli vypnout a zapomenout na starosti všedních dní, a tak vzniká mnoho crossoverů. Pro mě to byl kvalitní a dobře zpracovaný projekt. Všechny party, které hraji, jsou originál od Vivaldiho, ke kterým jsou samozřejmě přidány další hlasy a elektrifikované nástroje. Pro mě je důležité, že hraji vždy živě a musím podat výkon, jako kdybych hrál klasické hudby.

Váš kolega Josef Špaček se před několika lety rozhodl zariskovat, opustil orchestrální vlak a zkouší život cestujícího virtuosa. Prý jste smlouvu s Českou filharmonii umenšil. Znamená to, že budete více sólista než „stehgeiger“? 

Rozhodl jsem se zmenšit svůj úvazek v České filharmonii právě kvůli své sólové kariéře a komornímu hraní. Po covidu se naštěstí možnosti koncertování opět zlepšily, a z časových důvodů jsem nyní na nižším úvazku. Co přinese budoucnost, zatím nedovedu říct, zda to bude stejně jako u Josefa Špačka. Nicméně jsem vždy byl a stále jsem především sólový hráč.

Jaká je práce koncertního mistra České filharmonie? Jistě je to nejen o hraní a smykování, ale i o komunikaci se spoluhráči, s dirigenty… Jak se v tom cítíte?

Po deseti letech v České filharmonii jsem si na práci koncertního mistra samozřejmě zvykl. Není to jen o hraní, vyžaduje to také diplomacii a dovednosti šachisty. Musím umět balancovat mezi tím, co se mi líbí nebo nelíbí, a dokázat efektivně komunikovat s dirigenty, kolegy i vedením orchestru. Jde o velké množství lidí, hlav a názorů, mezi nimiž musím udržet rovnováhu.

Co orchestrální rutina?

Pro mě by rutina vznikla ve chvíli, kdyby počet orchestrálních koncertů převýšil nad jinými možnostmi – ať už sólovými koncerty, komorním hraním nebo jinými projekty. Naštěstí mám i jiné příležitosti k hraní a seberealizaci, takže jsem do orchestrální rutiny zatím nespadl.

Teď budu na české poměry nezvykle žurnalisticky upřímný. Smyčcové skupiny v České filharmonii mají vysokou úroveň, ale když jsem slyšel hrát Mou vlast Berlínskou filharmonii, napadlo mě, proč nemá takovou individuální zvukovou úroveň a disciplínu i náš první orchestr?

Neodvážím se srovnávat Českou filharmonii s Berlínskou filharmonií, obzvlášť u konkrétního koncertu, který jsem neslyšel. To by nebylo fér. Faktem je, že Česká filharmonie neustále roste. Ne že vyrostla, ale stále roste. To je patrné z kritik a reakcí ve světě, stačí se podívat na hostování, která nás čekají v následujících sezónách. Co se týká jednotlivých skupin a hráčů u nás, je potřeba zmínit jednu zásadní věc, a to jsou finanční podmínky. Ve srovnání například s Berlínskou filharmonií, kde mají několikanásobně vyšší platy, do konkurzů přichází více motivovanějších hráčů. Ačkoliv je umění záležitostí duševního přesahu, nebudeme si nic nalhávat – je to pořád také práce.

Ještě jedna, možná jemně provokativní otázka. Při letošním novoročním koncertu vašeho domovského orchestru, jenž dirigent Jakub Hrůša v úvodu věnoval památce obětem masového vraha z Filozofické fakulty UK, mě překvapil váš outfit. Proč jste zvolil šle?  K uvítání nového roku vtipný nápad,  ale pro tento konkrétní okamžik přece jen překvapivé…

Situace se sešla trochu nešťastně. Nechtěl jsem nijak narušit úvodní část a pietu obětem této tragické události. Koncert jsem bral jako oslavu nového roku a chtěl jsem trochu rozbít to vážné, tradiční pojetí. Proto jsem si oblékl kšandy. Chápu, že pro někoho to byl šok, ale pro mnoho dalších to bylo příjemné osvěžení. Jak je vidět i díky vaší otázce, splnilo to svůj účel – bylo to zapamatovatelné a jiné.

Členem České filharmonie jste od září 2015. To už je docela dlouhá doba. Co vám dala?

Filharmonie a její značka díky našemu uměleckému přínosu neustále roste a patří mezi nejlepší světové orchestry. Je skvělé být jedním z těch, kdo se podílí na utváření této značky, potvrzuje její výbornou úroveň a vylepšuje kvalitu. V mém případě mi Česká filharmonie vrací tento přínos tím, že mi poskytuje příležitosti jako sólistovi a zajišťuje mi zázemí a podporu jako člověku.

Poznal jste dva šéfy. Je nějaký rozdíl mezi Jiřím Bělohlávkem a Semjonem Byčkovem?  Jistě se vám rojí v hlavě ohledně České filharmonie různé myšlenky. A prozradíte mi jméno třetího šéfa, jehož byste si přál?

Jméno si nechám pro sebe. Mohu ale říct, že pan Bělohlávek a pan Byčkov jsou zcela rozdílné osobnosti, ale každý dal orchestru to nejlepší ze sebe. Během jejich působení, kdy každý hnětl orchestr svým způsobem, Česká filharmonie vzkvétala. Svým způsobem si předali štafetu a za vedení obou orchestr rostl. Nový šéfdirigent bude mít před sebou velkou výzvu – pokračovat v nastaveném směru a umožnit orchestru, aby dále rostl.

Spolupracujete s řadou dalších orchestrů. Mezi nimi jsou pak dva svým způsobem specifická sdružení – Barocco sempre giovane slaví dvacetiny, Sukův symfonický orchestr, na jehož prvním veřejném koncertu jste hrál v červnu Sukovu Fantazii, je v roce nula. Jaký je váš názor na jejich existenci? 

U SSO zatím těžko říct, nemám s nimi delší zkušenost, ale založit nový orchestr v dnešní době je výzva, která vyžaduje odvahu. Jsem zvědavý, jak se jim bude dařit, a samozřejmě jim přeji vše nejlepší.

U BSG je situace jiná. Znám se s nimi od počátku a byl jsem u jejich zrodu. Odehráli jsme spolu velké množství koncertů. Celou dobu si udrželi myšlenku, která vychází z jejich názvu – Baroko stále mladé. Jsou to lidé plní nakažlivého entuziasmu. Nehrají sice extrémně poučeně ani na dobové nástroje, ale mě osobně hraní s nimi velmi baví. Jejich energie je úžasná.

Dovolte mi několik speciálních otázek. Hrajete na zvukově skvostné housle Josepha Gagliana z roku 1774. Je veřejným tajemstvím, že vám je před lety zapůjčil Jiří Bělohlávek a jeho rodina v tom naštěstí pokračuje, protože má-li být mimořádný nástroj živý, musí na něj hrát mimořádný hudebník. Jaký mají charakter a netoužil jste mít ve futrále guarnerky nebo stradivárky?  

Začnu tím, že jsem neskonale vděčný panu Jiřímu Bělohlávkovi a dnes jeho rodině, která mi zapůjčila housle do konce mé aktivní kariéry. V naší zemi je obrovský problém s nástroji; státní sbírka nástrojů je v žalostném stavu. Mladí hudebníci nemají možnost si kvalitní nástroje půjčit, natož s nimi vyjet do zahraničí. Zbývá tedy soukromý sektor, který je často nedůvěřivý a neznalý. V mém případě se jednalo o J&T banku, kde kvůli administrativním a byrokratickým záležitostem koupě nástroje nedopadla. Proto jsem vděčný Bělohlávkovým za jejich velkorysé gesto. Co se týče lepších nástrojů, všichni toužíme po něčem extra a na top úrovni. Ale dostat se k těm nejlepším nástrojům je u nás nemožné. Díky hraní v ČF mám možnost ty opravdu nejlepší nástroje slyšet a samozřejmě by bylo fantastické ve futrále nosit některé ze světových špičkových houslí.

Jaký používáte smyčec a struny?

Můj smyčec je od Josepha Pfretzchnera, dostal jsem ho od svého profesora Zdeňka Goly. Je vynikající, dokážu s ním hrát těžkotonážní koncerty, kde je potřeba větší stabilita a váha, ale zároveň je vhodný i pro virtuózní skladby, kde potřebuji lehkost a odskok. Na tento nástroj používám struny Thomastik PI, které jsou tvrdé, kovové a ostré – na mnohé nástroje by byly likvidační. Vyzkoušel jsem i jiné struny, ale s mým nástrojem tyto fungují naprosto skvěle.

Vyzkoušel jste někdy barokní housle s barokním laděním?

Barokní housle jsem zkoušel v aukčních domech, když jsem hledal svůj nástroj. Zkoušel jsem i barokní ladění, ale vadí mi v mé intonační orientaci na nástroji.

Jaký máte názor na historicko poučenou interpretaci starší hudby? 

U baroka a poučené interpretace si cením toho, že to opravdu zní jinak. Můj subjektivní názor je však takový, že dobové pojetí – z pohledu fyzikálních možností nástrojů – má určité limity. Ve virtuózních skladbách z konce tohoto období je nutné hrát bez vibrata a jinak frázovat. Někteří hudebníci takto interpretují i Beethovena, což pro mě osobně a vzhledem k mému cítění hudby už není spojené.

Připravujete nejen nový repertoár a renovujete starý, ale musíte se technicky udržovat. Jaké skladby k tomu používáte? Máte nějaký cvičební rituál? 

Své ruce vnímám jako soubor svalů, které je třeba pravidelně uvolňovat. Když housle na několik dní odložím, například během prázdnin, při návratu se vždy nejprve zaměřím na rozhýbání těchto svalů. Mám několik jednoduchých cvičení na uvolnění. Dokud mé ruce nejsou dostatečně uvolněné, vyhýbám se použití technik jako vibrato.

Rituály v trávení volna?

Co mě v posledních letech chytlo a pomáhá mi je cyklistika.

Rozmanitý není jen váš život profesní, ale také životní. Upřímně řečeno v počtu vašich dětí jsem se přestal orientovat. Možná jste už v počtu překonal mých osm vnoučat… Jestli to není příliš osobní, sdělte mi jmenný a věkový seznam, abych v tom měl konečně jasno, ale hlavně mě zajímá, jaký jste otec a jak prožíváte čas s nimi.

Seznam dětí – Josef (12 let), Michaela (10 let), Jakub (8 let), Apolena (5 let) a Johana (3 a půl)… Vzhledem k počtu dětí a mému pracovnímu vytížení se jim nemohu věnovat kvantitativně tak, jak by to mohli jiní rodiče. Snažím se proto nahradit kvantitu kvalitou a když mám více času, zejména během letních prázdnin, věnuji jim koncentrovanou pozornost. Můj prostor pro osobní život je ad hoc.

Všem lidem, kteří se odhodlají  sdělovat mi své myšlenky, se ptám, jaké poselství by lidem poslali? 

Vzhledem k tomu, že mým světem je hudba, nejcennější je pro mě úsměv na konci večera. Často na začátku koncertu cítím z publika nesoustředěnost, únavu, vidím každodenní starosti a povinnosti, které si nesou s sebou. Na konci koncertu však většina odchází s úplně jiným výrazem, radostí a právě zmíněným úsměvem. To je moje poslání a poselství – předat lidem klid a potěšení do života. Alespoň na chvíli je unést do jiného světa.