Letní slavnosti staré hudby jsou už dvacet pět let diamantem letní hudební Prahy. Pěkně vystihla jejich podstatu Jana Semerádová, hlavní dramaturgyně festivalu: „Od samého počátku Letních slavností staré hudby si plníme jeden velký sen: zpřítomňujeme hudbu minulosti a činíme ji tak nadčasovou. Hudba, která se může zdánlivě jevit jako dávno zapomenutá, je nám přesto blízká a promlouvá srozumitelným jazykem.“ Slavnosti sní svůj sen i v roce 2024.
Fota Petra Hajská / LSSH.
S vidinou kouzelného prostředí pražského Strahovského kláštera, zvláště pak Letního refektáře, navštívil jsem 18. července v rámci festivalu koncert předních členů souboru Wrocłavska orkiestra barokowa. (Nemám dost chvály pro proměnu v čase bývalé premonstrátské jídelny v prostor pro hudbu!) Abych byl novinářsky korektní, uvedu jména: Jarosłav Thiel – violoncello a leader, Bartlomiej Fraś a Vida Bobin-Sokołowska – housle, Dominik Dębski – viola, Bartosz Kokoska – violoncello, Janusz Musiał – kontrabas; v roli hosta spolupracoval „domácí“ violista Andreas Torgersen, který se polskému souboru zcela vyrovnal.
Nabídli program, který nebyl zrovna originální, ale v českých zemích moc častý není – kvintetové dobové úpravy nejslavnějších klasiků, dvakrát to byl Mozart a citlivé úpravy Figarovy svatby (Ouverture, Non più andrai) od Kajetána Vogela (1750-1794), jednou Beethoven, kdy Ferdinand Ries (1784-1838) změnil paradigma Beethovenovy violoncellové Sonáty F dur op. 5 č. 1.
Úpravy známých hudebních kusů pro šlechtické, měšťanské, později umělecké i byznysové salony byly v 18. i v 19. století velmi oblíbené. Něco se povedlo, něco méně. Každopádně pro vydavatele, tvůrce i potomky to bývávalo výhodné. Voglovi se úprava nejznámější Mozartovy opery povedla, takže poslouchat provedení v krásném letním večeru bylo příjemné. Ries by měl mít coby bývalý Beethovenův žák pro něj hodně pochopení, nicméně originál necitlivě předělal (že by k obrazu svému?). Beethovenův originál patří k perlám violoncellového repertoáru, já slyšel nepodařenou „kopii“.
„Aranžovacímu“ tématu koncertu se vymykal Smyčcový sextet Es dur Ignacyho Felikse Dobrzyńského (1807-1867), zde se zbytečně přidaným kontrabasem. Eklektičtí upravovatelé tak byli doplněni o eklektického skladatele. Nevím, co vedlo pana Thiela k této volbě a nezůstat u úprav – snad pochlubit se hudbou polské provenience, vymezit se vůči „chopinovskému komplexu“, že v 1. polovině 19. století nemělo Polsko další významné skladatele (marné) a že i oni měli svého Tomáška či Voříška (také marné). Já slyšel spotřební, tapetovou hudbu, jakoby se Dobrzyński potácel mezi Beethovenem a Mendelssohnem. Nicméně slyšel jsem i pěkné kousky hudby – povedený valčík vídeňského střihu, dobrou kontrapunktickou práci a pěkná sóla prvních houslí a prvního violoncella. Je to příjemná epigonská hudba, mající ale daleko Mozartovi.
Jak přiblížit interpretaci? Vesměs šlo o technicky kvalitní muzikanty, nikoliv výjimečné, ale bezproblémové. Vadil mi však způsob pohledu na hudbu a používání nástrojů, hlavně pak houslí. Nejsem expert na autentickou interpretaci hudby přibližně před rokem 1860, takže nemám odpovědi na otázky typu nakolik autentická je „autentická interpretace hudby“, když se nemůžeme teleportovat do 19., 18., 17. či 16. století, proč musí znít smyčcové nástroje tak dutě, hrál Paganini také tak mdle, nebarevně a nezáživně jako pan Fraś, podle jakého klíče se používá vibrato (hráči na to evidentně neměli stejný názor)…?
Coda: Nádherný rámec večera, dobrý výchozí koncept, jenž byl některými věcmi poněkud ohnut. Možná kvůli vrozené povaze nebyl umělecký šéf souboru schopen vstřícné komunikace s lidmi, takže jediným přirozeně se usmívajícím člověkem na pódiu byl manžel nejlepší české barokní houslistky, což je škoda.
Luboš Stehlík
