V pátek 13. září 2024 nabídl festival Dvořákova Praha v Rudolfinu svým posluchačům recitál pětadvacetiletého japonského pianisty Maa Fujity. V jeho životopise se dočteme, že je laureátem mnoha klavírních soutěží, v devatenácti získal první cenu a cenu publika na prestižní Mezinárodní soutěži Clary Haskil ve Švýcarsku, o dva roky později si přivezl stříbrnou medaili z proslulé moskevské Mezinárodní soutěže Čajkovského.
Fota Petra Hajská.
Mao Fujita vystupoval v nejznámějších koncertních síních a hrál s předními světovými orchestry a dirigenty. V roce 2021 podepsal exkluzívní smlouvu s labelem Sony Classical, a hned první projekt, který tu realizoval – kompletní nahrávka klavírních sonát W. A. Mozarta – mu v roce 2023 vynesl Opus Klassik Award v kategorii Mladý umělec roku. Pro české publikum bude určitě zajímavé, že Mao Fujita hrál na letošních BBC Proms v Royal Albert Hall s Českou filharmonií, řízenou Jakubem Hrůšou (společně přednesli Klavírní koncert g moll, op. 33 Antonína Dvořáka).
Mladíček, který vstoupil na pódium Rudolfina, vypadal spíš na patnáct než na pětadvacet. Drobný, usměvavý, s jemným, téměř dívčím obličejem a s jakýmsi bezradným výrazem v očích působil dojmem, jako by byl udivený tím, kde se ocitl. Po úkloně rychle zamířil ke klavíru, u něhož se zjevně cítil bezpečněji, a ihned začal hrát.
Svůj recitál zahájil známými Mozartovými Variacemi na píseň „Ah, vous dirai-je, maman“, K 265. Tuhle skladbu hrávají často děti na hudebních školách a mohlo by se zdát, že není možné vykřesat z ní něco nového. Jenomže Mao Fujita už v tomhle obehraném kusu ukázal, že je opravdovým mistrem svého oboru. Téma hrál okouzlujícím měkkým, křehkým tónem, který Mozartovi ohromně slušel. K mému nemalému překvapení v tématu varíroval obě repetice. Přišlo mi originální, že pianista vlastně varíruje téma dřív, než se do toho pustí sám skladatel. Ale to nebylo zdaleka všechno! Fujita varíroval repetice i v následujících dvanácti variacích! A dělal to tak vtipně a nápaditě, že jsem se na každou repetici upřímně těšil. Přiznávám, že jsem v této skladbě nikdy nic podobného neslyšel. Připočítám-li k tomu nevšední kvality klavíristova úhozu a jeho bezkonkurenční prstovou techniku, jsem si jistý, že na Fujitova Mozarta nikdy nezapomenu.
Po hravých Variacích Mozartových nasadil pianista variační cyklus zcela jiného ražení: 32 variací na vlastní téma c moll, WoO 80, Ludwiga van Beethovena. Krátké, závažné, téměř „barokní“ osmitaktové téma varíruje autor s neuvěřitelnou fantazií. Fujita v této skladbě skvěle pracoval s náladovými, výrazovými i dynamickými kontrasty. Každá variace sama o sobě byla v jeho podání jedinečným drobným příběhem, každá žila svým vlastním životem, ale zároveň také byly všechny variace mezi sebou naprosto přesvědčivě propojené, takže tvořily pevnou, bezpečně zbudovanou stavbu.
První polovinu svého recitálu uzavřel Fujita slavnou Beethovenovou Sonátou č. 23 f moll, op. 57, zvanou „Appassionata“. První věta je značně dramatická, ale Fujita v ní překvapivě hledal víc poezii než drama. A jeho pojetí bylo velmi působivé. Hlavní téma na začátku první věty hrál umělec spíš tajemně než dramaticky, vedlejší téma bylo měkké a hladké jako samet, s neobvyklými, téměř neznatelnými rubaty. Bylo-li však v této větě zapotřebí vypíchnout nějakou výraznější dramatickou situaci, dokázal ji Fujita podat s obdivuhodnou razancí (za všechny kupř. pasáže lomených akordů před codou). Variační druhou větu „Appassionaty“ přednesl Fujita zpěvně, překrásným měkkým a něžným tónem, jaký umějí vykouzlit jen ti nejlepší „básníci klavíru“. A do arpeggiových akordů v posledních dvou taktech volné věty vložil takovou porci napětí, že se dala krájet. Náročnou finální větu hrál Fujita se zjevným nadhledem. Bylo vidět, že s technikou nemá sebemenší problémy a že se ani v těch nejtěžších místech nijak nenamáhá. Hudba se pod jeho prsty řítila v úžasném tempu a ve velkých vlnách a coda proletěla tak rychle, že jsem se podvědomě přidržel opěradla.
Druhou polovinu večera otevřel Fujita výběrem z 24 preludií japonského skladatele Akia Yashira (1929–1976). Yashirova Preludia jsou skladby vysloveně evropského střihu. Japonských (či vůbec exotických) názvuků v nich uslyšíme pomálu. Evropské vlivy jsou u Yashira výraznější – ve Fujitově výběru bylo možné vystopovat kupříkladu Chopina, Musorgského či Ravela i náznaky jazzu. V každém případě se jedná o skladbičky nápadité a nezřídka velice vtipné a na Fujitovi bylo vidět, že si je užívá.
Fantazie h moll op. 28 Alexandra Skrjabina je kompozice s poněkud zvláštním osudem. Traduje se, že sám autor úplně zapomněl, že kdy něco takového napsal, a – ač byl proslulý klavírista – nikdy ji nehrál. Mezi pianisty se ale toto dílo těší poměrně velké oblibě: má efektní, hutnou nástrojovou sazbu s bezpočtem oktávových a akordických pasáží a její dynamický průběh se často pohybuje od forte výš. Fujita i v této skladbě vsadil víc na jemné barevné odstíny a na poezii než na hlučné fortissimo. A Skrjabinova Fantazie v tomhle poetickém pojetí zprůzračněla a zněla naprosto nově.
Na závěr uvedl umělec dvě čísla z italského sešitu cyklu Léta putování, S 161 Franze Liszta. V Petrarcově sonetu 104 rozezpíval Fujita klavír tak krásně, že zněl opravdu jako lidský hlas, ba dokonce jsem měl pocit, že nástroj pod Fujitovými prsty i dýchá. Fantazie quasi Sonáta „Po četbě Danta“ je ve své podstatě programní skladba. Je postavená na dvou základních myšlenkách: chromatické depresivní mollové téma, exponující hojně ďábelský triton, je obrazem duší zatracenců lkajících v pekle, v melodickém durovém tématu můžeme pak slyšet zpěv duší radujících se v nebi. To, co v této skladbě předvedl Fujita, překonalo všechna provedení, jež jsem kdy zažil. Neuvěřitelné zvukové efekty, jichž docílil především díky své famózní technice a odvážné pedalizaci, posluchače doslova fascinovaly. Svět pekelný i svět nebeský byly v Rudolfinu Fujitovým prostřednictvím málem na dosah ruky, přičemž pekelné pasáže zněly tak sugestivně, že byly až k nevydýchání. Tahle Fujitova spektakulární produkce vyvrcholila ve chvíli, kdy pianista udeřil závěrečný fortissimový akord: z klavíru vyšlehl blesk a jedna basová struna vystřelila na podlahu pódia.
Na Fujitův recitál nemohlo publikum reagovat jinak než ovacemi vstoje. A usměvavý umělec, na němž nebylo znát sebemenší stopy únavy, ještě dopřál posluchačům dva přídavky: skladbu Stances à Madame de Pompadour francouzského autora Déodata de Séverac a Mendelssohnovu Píseň beze slov, op. 67/2.
Mao Fujita rozhodně patří k největším současným pianistickým hvězdám. Doufejme, že jsme ho v Praze neslyšeli naposledy.
Věroslav Němec
