V sezoně 2024/25 oslavuje Pražský filharmonický sbor, státní příspěvková organizace ministerstva kultury, devadesátileté výročí. Nedávno jsem uveřejnil profily jeho dvou sbormistrů – Lukáše Vasilka (https://www.polyharmonie.cz/za-zvukovym-idealem-jdu-na-kazde-zkousce) a Lukáše Kozubíka (https://www.polyharmonie.cz/historie-vede-k-tvrde-praci-a-velke-pokore). Je čas představit jejich šéfa, ředitele našeho prvního sboru, Davida Marečka, který je též generálním ředitelem České filharmonie, výraznou osobnost současné české hudební kultury s nemalým přesahem do zahraničí.

Na konci května 2021 vás ministerstvo kultury pověřilo prozatímně řídit Pražského filharmonického sboru (PFS). Od února 2023 jste jeho stálým ředitelem. Na počátku jste říkal, že vaším úkolem bude vybudování samostatného produkčního a manažerského týmu a stabilizace uměleckého vedení sboru. Tři roky není moc dlouhá doba. Co lze v tak krátkém čase zvládnout?

Tři roky jsou skutečně krátká doba na koncepční práci, avšak stabilizace manažerského zázemí se nám troufám si tvrdit podařila. Co se týká uměleckého vedení, můj úkol byl jednoduchý. Jedním z důvodů, proč jsem souhlasil převzít vedení PFS, byla spoluúčast Lukáše Vasilka, jehož dlouhou dobu považuji za mimořádnou uměleckou osobnost. „Stačilo“ tedy se dohodnout na jeho další spolupráci. Navíc se podařilo získat dalšího sbormistra, který je velmi kvalitní a je sborem respektovaný – Lukáše Kozubíka. Ostatně se sborem spolupracoval ještě před mým příchodem. Stabilizovaný umělecký stav byla obrovská deviza, protože hledání dirigentů, v tomto případě sbormistrů, je vždy tím nejtěžší a nejkřehčím úkolem. Management jsem musel řešit kompletně, protože všichni klíčoví lidé odešli s bývalým vedením, což je pochopitelné. Vývojem jsme teď dosáhli v produkčním týmu optimálního stavu, s nímž jsem spokojen. Je samostatný, aktivní, kreativní a výkonný.

Změnil se nějak oproti minulosti marketing?

Na to potřebujeme přece jen více času, větší tým a rozpočet, který sbor zatím nemá. Máme vizi, ale nemáme peníze. Stávajícími prioritami je dobře ošetřená sezona a prodej vstupenek, prostě rozvíjení hlavní činnosti sboru.

Nešlo by posílit ekonomiku rozvíjením synergií s partnery České filharmonie?

To už se děje, ale jde to postupně. Zatím se ke sboru přihlásila skupina ČEZ, která je v současnosti generálním partnerem České filharmonie, Pražského jara i Pražského filharmonického sboru. Jsem rád, že se chce profilovat i v oblasti náročné hudební kultury. Další partneři ČF – PPF nebo Česká spořitelna – zatím do sboru nemíří, máme však vynikajícího partnera, Citroën, který se letos rozhodl prodloužit spolupráci na tři roky. Pro větší partnerské portfolio musí sbor výrazně posílit svoji přítomnost v Praze; nikoliv jméno – všichni ví, že PFS je vynikající a má úspěchy ve světě. Doma zpívá v sezonách České filharmonie, PKF, FOKu a SOČRu, ale musí obnovit a stabilizovat vlastní koncertní sérii. Mluvili jsme o třech letech, na toto si dáváme pět let.

Zmínil jste, že Lukáš Vasilek byl pro vás jakýmsi sine qua non. Nabízí se vzpomínka na váš vstup do České filharmonie, který byl svázán s Jiřím Bělohlávkem. Je to tak?

Určitě. Důvodem mého opuštění Filharmonie Brno a naplnění umělecké vize s Českou filharmonií byl Jiří Bělohlávek. A Lukáš Vasilek byl důvodem, proč jsem přijal nabídku vést nejlepší český sbor. S nadsázkou říkávám, že to co je dnes Jakub Hrůša mezi dirigenty, Václav Luks ve světě předromantické hudby, je Lukáš Vasilek ve sborovém světě. Prostě mimořádně silná osobnost! 

Vedle PFS vedete od února 2011 Českou filharmonii. V cizině najdeme příklady propojených hudebních institucí, u nás to je spíše výjimkou.  Je v lidských silách skloubit Českou filharmonii a Pražský filharmonický sbor?

Věřím, že ano. Pro mne je zásadní vysoká kvalita vyššího managementu, který máme v ČF i v PFS. Jinými slovy, vše stojí a padá na úrovni organizační struktury. Úloha ředitele je v tu chvíli především strategická, i když musím vidět do všeho důležitého, a někdy se ponořit i do detailů, pokud to kolegům pomůže. Hlavní těžiště však spočívá v reprezentaci, strategickém rozhodování, budování uměleckých, obchodních a politických vztahů.

Sbor jistě znáte dobře. Každý zpěvák má osobní příběh a živit se zpěvem je možná komplikovanější než hrát v orchestru, protože svůj nástroj má každý v sobě. Jaký je to sbor?

Těžká otázka. Mohu se pokusit o srovnání s orchestrem. Možná je to dáno způsobem práce, ale sbor myslím žije v užším kontaktu. V orchestru mají k sobě blízko nástrojové skupiny a jistě existují přátelské vztahy napříč symfonickým tělesem. Mám pocit, že sbor je jako celek daleko semknutější, ale zároveň mírnější než orchestr. Ten totiž vnímám jako daleko drsnější sílu, což je možná dáno instrumenty: lidský hlas je nejkrásnější, ale také nejkřehčí hudební nástroj. Netroufám si však sbor lidsky hodnotit, ostatně skutečně hluboce nemohu poznat ani všechny zaměstnance České filharmonie. Nicméně nějaké osobní zkušenosti už mám.

Zásadním faktorem v charakteru sboru jsou sbormistři, kteří modelují interpretaci, barvu, dokonalý souzpěv a zčásti i repertoár. Dotkli jsme se hlavního sbormistra Lukáše Vasilka.

Lukáš Vasilek je, jak jsem říkal, hodně silná osobnost, ale nejvíce obdivuji, že je komplexní osobností, dirigent, jenž umí kvalitně vést jak sbor, tak orchestr, což není běžné ani ve světě. Dosáhl takového respektu, že v sezoně 2024/25 bude s podporou umělecké rady České filharmonie dirigovat provedení Honeggerova oratoria Jana z Arku, profilového projektu jubilea sboru. Doufám, že jeho budoucnost bude stále spjata s Pražským filharmonickým sborem. Nicméně byl bych rád, kdyby zkusil hostovat u jiných světových sborů. Umím si třeba představit pro konkrétní projekt výměnu se Simonem Halseyem, hlavním sbormistrem City of Birmingham Symphony Chorus. Lukáš Kozubík je v nejlepším slova smyslu ideální dvojka. Je výborným sbormistrem, což dokládá i jeho vedení sboru pražského Národního divadla, ale nemá ambici strategicky vést Pražský filharmonický sbor. Koncertní, operní i edukační úkoly zvládá bezvadně. Pro mě je také důležité, že se na něho mohu cele spolehnout a že si oba sbormistři vycházejí termínově vstříc.

Historie PFS je spjata Českou filharmonií. Dokonce v letech 1953 až 1991 byla institucionální. Pro PFS je dnes zásadním partnerem a manažerské propojení může určité synergie hodně posilovat. Jaká je a hlavně bude jejich spolupráce? 

Doufám, že umělecky bude co nejtěsnější. Náklonnost je v tomto směru oboustranně velká. Orchestr vždy ocení, když má za sebou Pražský filharmonický sbor, který nejradši zpívá s Českou filharmonií. Je to prostě domovské spojení. Zásadně to pomáhá v zahraničí. Když Filharmonie nabízí projekty s vlastním sborem, je to téměř vždy vnímáno jako velká výhoda, viz letos BBC Proms nebo Carnegie Hall. Tím může sbor přidat na atraktivitě orchestru. Česká filharmonie zase pomáhá sboru tím, že při větších koncertních rezidencích mu dá prostor pro samostatný a cappella koncert, na který by sbor sám o sobě těžko vycestoval. To je třeba případ New Yorku, kde bude mít sbor vedle partnerství s orchestrem svůj koncert v Zankel Hall, menší sestře velkého Stern Auditoria v Carnegie Hall.

S jakou dramaturgií?

Pražské Te Deum 1989 Petra Ebena, Otče náš Leoše Janáčka, Dvořákův cyklus V přírodě, Čtyři písně o Marii Bohuslava Martinů a  Iosephi Eberle P.L. Testamentum  Jana Nováka. Skvěle profilovaný program k Roku české hudby, který by v Americe jinak nezazněl. Synergie, která bude doufám stále častější, je pozvání sboru od dirigentů, kteří  jsou nějak spjati s Českou filharmonií, k zahraničnímu hostování. A naopak někdy může sbor přilákat významného dirigenta k orchestru jako tomu bude v případě Alana Gilberta, který byl nadšen spoluprací se sborem a v prosinci 2024 přijede k České filharmonii do Prahy. Synergie tohoto typu jsou teprve na počátku, silné a koncepční výsledky očekáváme v horizontu pěti let.

Nelze přejít, že mezi PFS a ČF je řada průniků a podivuhodných konotací. Podobně jako paradigma orchestru vytvářel Václav Talich, u sboru to byl Jan Kühn, jestliže talichovské interpretační a estetické základy rozvíjel Karel Ančerl, zde to byl Josef Veselka, jako sborového Neumanna bych viděl Pavla Kühna, Bělohlávkem naší sborové doby je Lukáš Vasilek. Jaký je tvůj pohled na historii sboru, který se utvářel od roku 1935, i když prvky sborové  profesionalizace mají delší historii? 

Vaše otázka je vlastně i odpovědí. V historii sboru jsou jasné paralely k České filharmonii. Tak jako se snažím 13 let vést orchestr kupředu s vědomím celé jeho historie, o totéž mi jde ve sboru. To znamená, že věci, které chceme „vymýšlet“ jako nové by se měly nějak opírat o dobrou praxi z historie, protože každé renomované těleso u nás i v cizině má na co navazovat. Managementy, které historii popřou a chtějí vše dělat jinak, obvykle pohoří a ty, které se jen obracejí zpět a nic nového nevymyslí, dopadnou stejně. Myslím si, že je třeba z historie vzít to, co může dnes sbor rozvíjet.

Brzy po svém ustavení měl sbor takovou úroveň, že byl pro dirigenty v čele s Václavem Talichem nepostradatelný. Během let mu byli a jsou blízcí nejen čeští dirigenti jako třeba Ančerl, Neumann, Košler, Bělohlávek, Hrůša, Mácal,  ale světové hvězdy, například Sawallisch, Muti, Mehta, Abbado, Prêtre, Rattle… Stal se stejně kvalitní vývozní komoditou jako ČF. Mohl byste uvést pár příkladů?

Dalo by se toho jmenovat mnoho. Uvedu jedno jméno, které sborem proznívá – Zubin Mehta. Všichni jej milují a na dobu, kdy si je bral pravidelně do Izraele, všichni dodnes vzpomínají jako na mimořádné umělecké okamžiky. Přesto, že jsme si vědomi rizika spojeného s věkem, zkoušíme pozvat Zubina Mehtu na rok 2025 do Prahy k Pražskému filharmonickému sboru a České filharmonii. Přestože je fyzicky už hodně křehký, mentálně je v úžasné kondici. Věřím, že by to mohlo vyjít.

 Vraťme se do současnosti. Lukáš Vasilek před lety prosadil sborovou řadu, kde uváděl náročný a většinou objevný sborový repertoár. Bylo to jistě ekonomicky náročné, ale zároveň jeden z nejzajímavějších hudebních projektů Prahy. Jaká bude její budoucnost?

Přáli bychom si, aby pražská sborová sezona měla v budoucnu pravidelně čtyři programy. První by měl být zahajovací koncert s orchestrem. V sezoně 2024/25 to bude v Rudolfinu Dvořákovo Requiem s Drážďanskou filharmonií a den poté mimořádně k 90. výročí sboru Dvořákovo Te Deum na setkání PFS s českými amatérskými českými sbory za doprovodu České filharmonie. Takže v září či v říjnu začne vždy sezona koncertem, na nějž si sbor pozve český nebo zahraniční orchestr. Chceme zachovat tradiční adventní koncert s PKF a určitě by sbor měl mít v každé sezoně také posluchačsky náročný, řekněme „artový“, koncert buď a cappella nebo s instrumentální složkou, ideálně časem s několika mimopražskými reprízami. V sezoně 24/25 to bude výše zmíněný český program, jenž uvedeme kromě Prahy i v Carnegie Hall. Při vytíženosti sboru a nutnosti detailní přípravy je to asi v tuto chvíli maximum možného. Čtvrtý program přidáme až po pevném usazení tohoto schématu. Přirozeně chceme nadále spolupracovat s PKF – Prague Philharmonia, která je pro sbor vynikajícím partnerem a vedle toho rozvíjet kooperaci s Českou filharmonií a zahraničními orchestry.

Sbor je příspěvkovou organizací ministerstva kultury. Jaké jsou výhody a nevýhody takového statutu a byl by pro sbor jednou výhodnější statut veřejné kulturní instituce?

Myslím, že jak pro Pražský filharmonický sbor, tak Českou filharmonii je statut státní příspěvkové instituce momentálně nejlepší. Je to garance stabilního rozpočtu, protože stát se o nás stará dobře, je zřizovatelem, na něhož se můžeme spolehnout a ministerstvo kultury se chová ke sboru partnersky a podporuje ho. Jako veřejná kulturní instituce by sbor mohl také fungovat, ale v současnosti k tomu není žádný důvod. Forma příspěvkové organizace náš umělecký rozvoj nijak nebrzdí.

Přes státní ekonomickou základnu si musí sbor na  řadu věcí vydělat. Určitě generuje zisk. Jaké je to  procento z rozpočtu a co se změní.

Je to 19 procent, což je podstatně méně než u České filharmonie, jejíž soběstačnost se blíží padesáti procentům. Vrátíme-li se do historie, Pražský filharmonický sbor zpíval především v cizině. To se teď snažíme změnit, aby jej vnímala jako nejvýznamnější domácí sbor nejen Praha, ale i jiná česká a moravská města. V cizině usilujeme o to, aby sbor účinkoval na umělecky i společensky prestižních místech.

V roce 2024 čekají PFS dvě zásadní lokace – BBC Proms a Carnegie Hall. Jak důležité je to viděno prizmatem sboru?

Strašně moc. Subjektivně jsou pro sbor důležitější BBC Proms, protože PFS v Royal Albert Hall dosud nezpíval. Koncerty v Londýně i New Yorku jsou v životě sboru zásadními událostmi, stejně jako vystoupení v Hong Kongu s Christophem Eschenbachem. Aby měl sbor silné sebevědomí, musí jako v minulosti pravidelně vystupovat na světových festivalech a po boku špičkových orchestrů.

Jak prožíváte koncerty sboru? Jste špičkový manažer a také komorní pianista, ale povězte mi jako velmi poučený „nepěvecký“ laik, co si o něm myslíte? Lze hovořit podobně jako u České filharmonie o „českosti“? 

To jste mě zaskočil. Zatímco u orchestru dokážu jasně popsat rozdíl zvuku České filharmonie a jiných předních symfonických těles, u sboru to ještě definovat neumím. Při poslechu Pražského filharmonického sboru jsem zatím laický, avšak upřímně nadšený posluchač. Sborový zvuk na mě působí, asi jako na každého, magicky. K opeře jsem přišel pozdě a dnes ji vnímám jako královský žánr, ale operní sbory v cizině mne většinou moc neoslnily, takže když slyším náš sbor na operním festivalu v Bregenz, jsem na něj hrdý. Koncerty, sborové i orchestrální, jsou pro mne za odměnu.  

Česká filharmonie má na rozdíl od sboru jednu logistickou výhodu – nemusela měnit zkušební prostory. PFS zažil během devadesáti let řadu stěhování. Teď zkouší v barokním refektáři na pražském Starém městě, jenž je akusticky specifický. Několik let se však mluví o trvalém sídle v Invalidovně.

Je to velmi aktuální projekt, který iniciovala bývalá ředitelka sboru Eva Sedláková ve spolupráci s generální ředitelkou Národního památkového ústavu Naděždou Goryczkovou. Probíhají přípravné práce na skvělém projektu architekta Petra Hájka, který vdechne Invalidovně nový život. S nadějí doufám, že okolo roku 2030 se bude sbor stěhovat do trvalého sídla a konečně tak získá domácí zázemí připravené na míru jeho potřebám.

Jaký by měl sbor být a kde byste jej chtěl vidět za deset let?  

Věřím, že při stém výročí sboru bude uměleckým šéfem stále Lukáš Vasilek, že budeme mít stabilní a hojně navštívenou pražskou sezonu, vlastní sídlo v Invalidovně a edukační program pro děti, mladé posluchače i seniory, stejně jako rozvinutou interpretační akademii, nově podporovanou Nadací Soni Červené. Přál bych si, abychom navázali prestižní zahraniční spolupráce, jež budou sbor pravidelně přivádět k umělecky hodnotným projektům a abychom posílili zájezdovou spolupráci s Českou filharmonií.

Luboš Stehlík

(Převzato z katalogu PFS 2024/2025.)