John Axelrod má ve svém skvělém seriálu o dirigentech i kapitolu o Christianu Thielemannovi. Mimo jiné píše: „Vzhledem k tomu, že hudba byla dotována králi, papeži a šlechtou a podporována v honosných operních domech a koncertních sálech, není divu, že velká část našeho repertoáru pochází od mrtvých, bílých, evropských (převážně rakousko-německo-uherských) mužů. Než se Toscanini stal slavným, založili dirigentské řemeslo muži jako Arthur Nikisch, Felix Otto Desoff a Hans von Bülow. Mezi uznávané dirigenty patří také skladatelé jako Mendelssohn či Mahler… Dominance, která byla ještě výraznější ve 20. století: od Furtwänglera přes Klemperera přes Knappertsbusch, Waltera a Wanda až po Maďary: Reinera, Soltiho, Ormandyho, Szella a pak otce Ericha a syna Carlose Kleibera. A samozřejmě: Herbert von Karajan! Jistě, byli tam i Italové. Koneckonců, maestro je slovo, které stále používáme, a Itálie je jediná země, kde hudebníci na začátku zkoušek vstanou a pokloní se dirigentovi… Thielemann se nestará o pedantské nebo akademické dirigování. Sám často říkal: „Udržet tempo je nuda“, i když je to nezbytné. Důležitější je pro něj magický okamžik, malé gesto, zvednuté obočí, zpomalující taktovka – a dětský pohled na potvrzení ke koncertnímu mistrovi na konci věty… Díky Thielemannovi vše vypadá překvapivě jednoduše, zvláště když jde o skutečnou herkulovskou práci. Thielemann přenáší břímě minulosti do zářivé a zářivé hudební budoucnosti… Co dělá Christiana Thielemanna vynikajícím dirigentem? Je to jeho němectví? Jeho dirigentský styl? Jeho postava? Je to kontroverze, kterou vyvolává? Nebo je to všechno dohromady?… Po letech se Thielemann stal hudebním ředitelem Mnichovské filharmonie a saské Staatskapelle Dresden. A jeho jméno je samozřejmě neodmyslitelně spjato s operami Richarda Wagnera. Zanechal nesmazatelnou stopu v historii Bayreuthského festivalu. Potkal jsem ho zde v roce 2000, kdy debutoval a dirigoval Die Meistersingery.“ Jeho život na mě dělají dojem, že je posledním velkým dirigentem rakousko-německého repertoáru. Největším dědicem toho, co stvořil Herbert von Karajan.
Fota Petra Hajská.
A právě Christian Thielemann, vyznávající linii Mendelssohn, Schubert, Schumann, Brahms, Liszt, Wagner, Bruckner, Strauss, Mahler a dirigující Vídeňskou filharmonii 18. září v Rudolfinu byl hlavním dirigentským magnetem festivalu Dvořákova Praha. Bylo to zvláštní a ničím porovnatelné. Je tak svébytný, vymykající se běžným kritériím dirigentů, že bývá někdy označován za Porsche německé hudby.
Orchestr, který nesporně patří mezi světovou elitu, přivezl do Prahy hudbu Felixe Mendelssohna a Richarda Strausse. Thielemann miluje svižná tempa a symfonické vlny, kdy se každá fráze volně proměňuje a je prodchnutá životem. Mendelssohnova Třetí symfonie „Skotská“ souzní s historismem, který zásadně ovlivnil nejen hudbu, ale i literaturu, malíře a sochaře. Skotská krajina a historie dílo skutečně hodně prostoupily. Lehkonohá hra orchestru a velmi osobitá gestika dirigenta proměnily partituru v napínavou fresku. Nenalézám vhodnější adjektivum, než krásné.
Jen málokterá orchestrální skladba je tak německá jako Straussova symfonická báseň Život hrdinův. Germánský Hrdina v šesti podobách a dokonalá interpretace Christiana Thielemanna. Lépe by to nevyjádřil ani Karajan.
Na konci byli dojati jak posluchači, tak orchestr a dirigent, jehož životní peripetie nejsou zrovna procházkou růžovým sadem.
Ivana Stehlíková
