Čím působí na diváky a posluchače klasická hudba? Na prvním místě jsou dozajista tvůrci-skladatelé a rozeznělé záznamy jejich práce – partitur, particell, potom umělci, kteří záznamy hudby zhmotňují – od sólistů a komorních formací po orchestry, kteří hrají na nástroje nebo používají hlasivky. Velmi důležité jsou i budovy a prostory, kde hudba zní. Jenže aby tento provázaný řetězec, jenž se změnami funguje stovky let, fungoval, musí jej někdo organizovat,  řídit, usměrňovat, třídit, motivovat, zajišťovat, otevírat, ukončovat, platit…, prostě vytvářet základnu, které říkám záhudbí. Než téměř vše převezme v příštím století (možná už v tomto) vysoká umělá inteligence a roboti, tak to bez ředitelů, manažerů, úředníků a agentů nepůjde. Dřív, než vám nabídnu komentovanou kompilaci, nepatrná aktuální odbočka, která však není daleka tématu.  

Preambule

V dohledné historické době dojde v Česku k důležité formální změně v prezentaci klasické hudby. Tři největší města  obohatí architektonicky docela vynalézavé haly, koncertní sály, kulturní budovy. Plány jsou hotovy, někde byly nejen položeny symbolické základní kameny, ale dokonce se už kope. Přesto pod vlivem historických zkušeností mám v mozku pochybnosti. Na základě zkušeností české historie buďme v tuto chvíli opatrní v soudech. Uvidíme, jestli to budou skutečně „sály bez kompromisů“… Za pár let budeme moudřejší. A plány?

V Ostravě má vzniknout multifunkční komplex, který mi připomíná stylizované houslové pouzdro nebo stíhačku šesté generace. Měl by stát přibližně 4 miliardy (takže konečný účet bude nejspíš o dost vyšší) a Janáčkova filharmonie ji má zživotnit v roce 2027; budu jako evoluční optimista věřit ve 20. léta. Brněnské Janáčkovo kulturní centrum, jež nebude tak architektonicky výstřední, ale má být stejně kvalitní, má stát „jen“ cca 2,5 miliardy (?!) a první diváky by mělo údajně přijmout také v roce 2027. Nejvzdálenější horizont má Vltavská filharmonie. Pražští radní tento rok schválili rozpočet téměř 12 miliard (+ miliarda na zprovoznění?), začátek díla v roce 2027, ukončení i otevření o pět let později. Bude-li na konci dělat účet 14 miliard a stihne-li se počátek roku české hudby 2034, bude možné hovořit o úspěšném deficitu. Buďme ale v této podivné době optimisty a věřme, že budou termíny a rozpočty dodrženy. Hlavně aby měly všechny tři sály pevné základy, skvělý servis pro umělce i „klienty“ a akustiku skutečně světové úrovně.

c Pravoslav Kohout

Agentury

Základem životaschopnosti umělců jsou umělecké agentury. Právě ony mají shánět zpěvákům, houslistům, pianistům, smyčcovým kvartetům… obživu, buď jako nadstandard k zaměstnání nebo jako základ bytí. V Česku fungují tak či onak desítky agentur a agentů, ale jen hrstka neshání plesy, VIP mejdany, tancovačky,  pop akce, ale pokouší se alespoň vzdáleně přiblížit renomovaným agenturám klasické hudby v EU, Velké Británii a USA.

Best of:

Arte visio. Poněkud tajemná, ale vlivná firma, jež plně nebo zčásti zastupuje v Česku významné muzikanty: Jan Martiník, Pavel Haas Quartet, Jan Mráček, Ivo Kahánek, Daniel Matejča, Václav Petr, Belfiato Quintet, Schola Gregoriana Pragensis, Cappella Mariana, David Mareček. Získat tyto umělce údajně není zrovna levné, ale kvalita je bezesporu zaručena.

Nachtigall Artists. Věnuje se managementu umělců – dirigentů, operních pěvců a též instrumentalistů.  Jako jedna z mála českých uměleckých agentur má zahraniční přesah. Je dlouholetým pořadatelem na české poměry unikátních pěveckých projektů (Hvězdy světové opery). Díky ní měli milovníci krásných hlasů možnost přímo prožít umění například Cecilie Bartoli, Jonase Kaufmanna, Jonathana Tetelmana, Juana Diega Flóreze, Anny Netrebko, Pretty Yende, Benjamina Bernheima, Nadine Sierry… Spolupracuje s řadou domácích hlasů, mimo jiné s Magdalénou Hebousse,  Simonou Šaturovou, Arnheiður Eiríksdóttir, Ester Pavlů, Petrem Nekorancem,  Lukášem Bařákem a renomovanými dirigenty – Petrem Altrrichterem, Rastislavem Štúrem, Jakubem Kleckerem, Lukaszem Borowiczem.  Relativně nedávno agentura rozšířila své portfolio o cestování.

Makropulos Music. Krátká historie, manažerské obsazení ve smyslu úsloví za málo peněz hodně muziky. Přispívá k podhoubí například Josefa Špačka, Tomáše Jamníka, Jany Bouškové, Martinů Voices, Viléma Vlčka, Marka Kozáka, Škampova kvarteta, Kukalova kvarteta…

Agentura Camerata – Štefan Margita, Adam Plachetka, Kateřina Kněžíková, Jan Čmejla, Markéta Cukrová, Štěpánka Pučálková, Jan Kučera, Vojtěch Spurný, Olga Arribas Quintana (rozená Šroubková), Roman Hoza…

Arco Diva. Agentura, která si desítky let drží dobrou a seriózní kvalitu ve všem, co dělá – vydavatelství, nakladatelství, nahrávání a také zastupování umělců, mimo jiné Wihanovo kvarteto, Kateřina Englichová, Martin Kasík, Marek Štilec.

Presto: Eva Dřízgová-Jirušová, Petr Nouzovský, Benda Quartet… Tanja Classical Music Agency zastupuje dílem například  Guarneri Trio Prague a Kalabisovo trio. S agenturou Ars jsou spojeni například Boni Pueri či Jitka Hosprová.

Dlužno dodat, že drtivá většina jmenovaných i nejmenovaných umělců a umělkyň nemá exkluzivitu, ale je upsána dalším  agenturám a agentům doma a hlavně v cizině. (Ostatně exkluzivita je na ústupu všude, zejména pak v nahrávacím byznysu. Srovnejte třeba počet exkluzivních umělců v Deutsche Grammophon na počátku 90. let a dnes.)

Ostatně kompetence téměř sta procent českých agentur končí na Šumavě – kvůli limitům v ekonomice, kontaktům, renomé, lobbingu. V zahraničí etablovaní umělci mají řadu svých agentů a kontaktů, o jakých se jiným může jen zdát; někteří jsou dokonce zastupováni nejvýznamnějšími světovými uměleckými agenturami. Namátkou Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Magdalena Kožená…

Samoagentáže

Festivaly, orchestry a divadla si dělávají agenty samy sobě, nebo musejí být prostředníkem, iniciátory, jinak by se k vysněným „hvězdám“ a do důležitých lokací nepronikly. Například Česká filharmonie by se do dnes sporné Ameriky bez spolupráce s domácími agenty nedostala, ani kdyby byla nejlepším orchestrem světa. Zjištění, kolik potřebují k chodu servisní i tvůrčí „firmy“ lidí, je zajímavé a výmluvné, i když je třeba znát kontext.

Například náš stále ještě vůdčí masový hudební festival s největším rozpočtem Pražské jaro potřebuje na vše jen 14 manažerů. Vezmete-li v úvahu, že je pořadatelem nejvýznamnější české mezinárodní soutěže a klavírního festivalu, tak je to hodné úcty.  Dvořákova Praha, potažmo Akademie klasické hudby, jež se výrazně podílí i na soutěži Concertino Praga, zaměstnává interně 8, externě 4 lidi, což je téměř k neuvěření, a Smetanova Litomyšl, jež se netají svými evropskými ambicemi, údajně 26 osob. U festivalu Lípa Musica jsem se dopočítal jedenácti lidí, u Concentu Moraviae sedmi a Svatováclavského hudebního festivalu šesti a u MHF Leoše Janáčka dokonce jen pěti…!   Jsme bohatá země, festivalů jsou desítky a je nejen mnoho schopných manažerů, kteří se neúnavně a mnohdy nadšeně starají o umělce, ale i úředníků.

Podhoubí

Mužů a žen za pódiem či oponou, kam dohlédne zrak diváka a posluchače, je skutečně hodně. A vytvářet spolehlivé a inspirativní zázemí pro hudebníky je náročné. Například Symfonický orchestr hlavního města Prahy jich zaměstnává dle veřejných zdrojů 23, což mi připadá při bohatě rozkvetlé koncertní nabídce pozoruhodné. Filharmonie Brno, jež je navíc pořadatelem šesti festivalových projektů a zaštiťuje i dětsko-mládežnický sbor Kantiléna,  má zaměstnanců  30. Přitom rozpočty nemají ohromující – první  cca 182 milionů (v roce 2024), druhý 174 milionů (2025). Bohatou činnost Prague Philharmonia, nejlepšího hybridu mezi komorním a symfonickým tělesem ve střední Evropě, zajišťuje pouhých 10 lidí.

To tuzemský orchestrální leader, Česká filharmonie, hraje v mnoha aspektech mezinárodní ligu. Z hlediska ekonomiky a funkcionality: cca půlmiliardový rozpočet, 57 úředníků a manažerů, kteří se starají o orchestr a Rudolfinum, jehož je správcem, kteří měsíc co měsíc, rok co rok vytvářejí více než 120 hudebníkům a budově Rudolfina špičkový servis a navíc s mimořádnou erudicí nabízejí u nás s ničím nesouměřitelný nadstandard, především edukace a nepochybně Český spolek pro komorní hudbu. (Institucionálně a ekonomicky separátní entitou budovy je Galerie Rudolfinum, v níž pracuje 9 lidí a která, ač jsem zažil od 90. let roztodivné pokusy a plány, kupodivu sdílí s Českou filharmonií jen Dvoranu a kavárnu a nevidím jakékoli synergie.  Viděno zvenčí to je  mezinárodní ostuda obou institucí i jejich zřizovatele.) Je třeba připomenout, že Česká filharmonie pracuje ve zcela jiných podmínkách než ostatní naše orchestry. Je hýčkaným oblíbencem nejen ministerstva kultury, ale i sponzorů. Na festivalovém břehu jí může zatím konkurovat jen Pražské jaro. Není proč se tedy podivovat nad množstvím světových hvězd u obou institucí. Nicméně díky kreativitě, nadšení a pracovitosti záhudbí není málo festivalů a orchestrů, které jim kvalitou a progresivitou neúprosně konkurují.

Před patnácti lety jsem se díval na katedry hudební produkce na HAMU a JAMU spatra a s odůvodněnou nedůvěrou. Zdá se, že je dnes jiná situace a manažerské zákulisí české hudby začínají pozvolna naplňovat tvůrčí lidé, kteří již nejsou ukotveni v minulém režimu, mají dobré vzdělání, nadšení a tah na branku.

Podobně jako si ještě počkáme na nové špičkové sály a delší čas bude trvat, až orchestr a operní divadlo s největšími rozpočty se skutečně stanou součástí nejužší světové elity, uplyne hodně vody ve Vltavě, než se čeští hudební manažeři a agentury stanou když ne konkurencí, tak aspoň rovnocennými partnery špičkovým zahraničním agenturám, nicméně jsem optimista s vírou, že se tak v tomto století stane. Záleží na lidech a ekonomice; a také na politicích, jak otevřený a svobodný prostor dají náročné kultuře. Kdybych však měl komentovat  kulturní tableau české politické scény, vyřkl bych otřepanou frázi – no comment.

Luboš Stehlík

c Pravoslav Kohout