Na Výstavišti v pražských Holešovicích proběhl v sobotu 5. dubna za televizní mediální podpory čtyřiatřicátý ročník udílení výročních hudebních Cen Anděl. Oceněny byly nahrávky z roku 2024. „Ceny Anděl jsou hudebními cenami České hudební akademie, které se udílejí od roku 1991.Tradičně jsou nominováni a oceňováni interpreti v hlavních, osobnostních a žánrových kategoriích. V roce 2017 došlo ke sloučení tzv. žánrových a velkých cen do jediné události s kategoriemi Skladba, Album, Skupina, Sólová interpretka a Sólový interpret, Objev, Videoklip, Síň slávy a dále Alternativa a elektronika, Folk, Jazz, Klasika, Rap a Rock.“
Nebudu se zabývat žánry, kterým nerozumím a nebudu si hrát na všeználka, jak to činí mnoho „odborníků“. Nevím, jak se vybírají nahrávky, které vstupují do tříkolového hodnotícího procesu akademiků. Nevím, kolik lidí a kdo konkrétně vybírá a hodnotí nahrávky klasické hudby. Dohledal jsem souhrnný abecední seznam pro všechny žánrové kategorie, v němž jsem objevil přibližně deset jmen, u kterých vím, že na posuzování klasické hudby mají nezbytné předpoklady – hudební sluch, odborné znalosti a mnohaleté zkušenosti a snad i přehled v gramofonovém byznysu českém i světovém. Jestli je nemají, tak je to podvod na veřejnosti a nevidím důvod, proč jsou „akademiky“.
Nejdříve obecná poznámka. V regulích soutěže je zdá se stopka pro nečeské vydavatele, čemuž při bezbřehosti „nonartificiální“ hudby rozumím. Toto nacionální hledisko je pochopitelné i z důvodu omezeného dosahu této hudby, kdy prostě o české umělce není u světových labelů zájem. Bohužel ve světě klasiky tomu tak není. A tak rok co rok dochází k absurdní situaci, kdy čeští umělci, o něž je na rozdíl od ostatní hudby minimálně v Evropě značný zájem, vydají za Šumavou úspěšný či dokonce cenami ověnčený projekt, ale pro andělskou radu je tabu, prostě neexistuje. Korunou tohoto hudebního nihilismu byl rok 2024, kdy velmi dobrá nahrávka Mé vlasti v interpretaci České filharmonie a Semjona Byčkova sklidila v cizině tak velký úspěch, že dokonce dostala cenu Gramophonu a titul Orchestr roku. Bohužel Vlast vydala nizozemská firma Pentatone a to byl pro ni šlus. (Naštěstí v oblasti filmu je tomu jinak. Jak bude v příštím hodnocení vnímat Česká hudební akademie skutečnost, že původně český Supraphon nově vlastní americká megafirma Sony Music Entertainment?)
Do finálního kola akademici (doufám že i akademičky) protlačili tři tituly různé kvality a zaměření: 1. Cappella Mariana & Constantinople – Pilgrimage / Hudební pouť Kryštofa Haranta do Jeruzaléma / circa 1600. 2. Pavel Černoch – Smetana Arias. 3. Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Petr Popelka – Bedřich Smetana: Má vlast / Symfonické dílo.
Vítězové klasického Anděla. Foto Supraphon.
Česká Cappella Mariana a mezinárodní soubor Constantinople vyhrály. Interpretačně od obou souborů skvělé, netradiční koncept s nalezením díry ve světové fonotéce. Nakonec dostal nejvíce hlasů a svým způsobem právem. Capella Mariana úspěšně usiluje o skvostnou interpretaci středověkého vícehlasu, renesanční polyfonie či vokálních děl raného baroka, Konstantinopol se cítí nejvíce doma v hudební tradici islámu, zvláště pak osmanském světě. „Společný projekt Pilgrimage: Hudební pouť Kryštofa Haranta do Jeruzaléma odkazuje na dobrodružnou pouť, na niž se roku 1598 vydal šlechtic a skladatel Kryštof Harant.“ „Jsme rádi, že v této poměrně turbulentní době dostala hlas a že možná dál šíří hlas mezi kulturami, což je důležité,“ prohlásili ocenění. Má to však několik jenže…
V roce 2024 jsem slyšel přibližně pět dalších nahrávek, které jsou umělecky podobně špičkové, některé přinášejí více nové kvality a jsou bez oslího mostu dnes tak vzývaného propojovaní a dialogu kultur. Uvedu dva příklady příklady hodné pozornosti: Clarinet Metamorphoses – Anna Paulová, SOČR (Supraphon). Trobairitz – Tiburtina Ensemble, Michal Nejtek (Animal Music).
Další problém je obecný, který lze vztáhnout i k některým interpretačním soutěžím, kdy se dají do jednoho koše jablka a hrušky. Pakliže má soudce morální svědomí, všech pět pohromadě, nemůže vydat verdikt, jestli je lepší komorní nahrávka, navíc s hudbou starou cca 400 let, nebo symfonická produkce cca 150 staré romantické hudby. Podle mě to nelze posoudit, aniž bych se nerděl studem… Pakliže bych se uvolil rdít se, dal bych přednost před dvojicí Vojtěch Semerád – Kiya Tabassian dirigentu Petru Popelkovi, jenž nabízí zajímavé názory na hudbu ikonicky zvěčnělého Bedřicha Smetany a jemné interpretační posuny. Navíc Kryštof Harant, při vší úctě k jeho osobnosti a tragickému skonu, není český Claudio Monteverdi… Napadla mě heretická myšlenka, jak mohli akademici nominovat smetanovský recitál Pavla Černocha, který má nemalé kvality orchestrální, dirigentské i nahrávací, ale světové kvality pěvecké jsem neslyšel… Bohužel Ceny Anděl nejsou zrovna transparentní – nenašel jsem ani jmenný seznam odborníků hodnotících klasiku, ani bodové výsledky včetně finále, případně i písemné odůvodnění výsledku kategorie klasické hudby.
Barbora Kabátková a Hana Blažíková, jež zpívají mimo jiné i v souboru Cappella Mariana.
Je fajn, že široká veřejnost nulově políbená artificiální hudbou, která navštíví Rudolfinum výjimečně jen kvůli jazzové či poprockové hvězdě nebo kvůli filmovým cenám, aspoň jednou v roce zjistí, že existuje klasické hudba, ale formát, kdy je klasika jen apendixem velké hudby a má tak podivný koncept mi přijde zbytečný. Mým soukromým štěstím je, že nejsem součástí České hudební akademie a k životu novináře i člověka nepotřebuji Anděla, ale vnučku Andělu.
Luboš Stehlík
