V 70. letech jsem bral Niccolu Paganiniho smrtelně vážně i nevážně. Vážně ve chvílích, kdy jsem se snažil zvládnout některá jeho capriccia a cvičně i 2. houslový koncert h moll, nevážně když jsem byl přinucen účastnit se v rámci konzervatorních prázdnin pár kulturních úderek v krkonošských zotavovnách ROH a hrát různé posluchačsky vděčné skladbičky včetně  Paganiniho Cantabile a jedné sonáty pro housle a kytaru. Od té doby jsem Paganiniho nemusel. Můj odpor léty houstl a nepřesvědčil mě ani Ruggiero Ricci na Pražském jaru 1982 a jeho dokonalý paganinský recitál. Pak přišel téměř totální bojkot s občasnými nahrávacími výjimkami (Perlman, Zukerman).

Fota Petr Dyrc.

Paganinimu jsem vyšel vstříc až 1. dubna, kdy jsem kvůli manželce nejlepší ze všech, která kdysi studovala kytaru a momentálně se pokouší zlomit odpor k tomuto nástroji, který do ní úspěšně voperoval na konzervatoři její učitel, paganinskou negaci přemohl, popřel apríl, a jel s ní na recitál houslisty Jiřího Vodičky a kytaristy Pavla Steidla v pražském kostele sv. Šimona a Judy (FOK), kteří hráli jenom Niccolu. Zjistil jsem, že se nic nezměnilo na mém názoru, že je to druhořadá hudba, technicky atraktivní, ale nejen ducha prostá, ale též melodicky kulhající za Paganiniho mladšími i staršími souputníky typu Donizettiho, Cherubiniho, Mendelssohna, Rossiniho, Schuberta, Viottiho…

Přesto výkon obou českých virtuózů byl báječný, technicky, tónově, výrazově v podstatě dokonalý… a navíc interpolovali do hry celý koncert špetku humoru a nadsázky, takže nakonec večer nebyl promarněn. Už příchod na kostelní pódium byl neodolatelný, kdy si trochu ve stylu dvojice Igudesman – Joo spletli nástroje a nastavil v sále správně odlehčenou atmosféru. Ono totiž bez laskavého nadhledu nelze Paganiniho poslouchat celý večer.

Skvěle zahráli z opusu 64 tři sonáty a dojali Romancí z Velké sonáty A dur MS 3. Kytarista s dokonalou elegancí vystřihl tři kytarové sonáty. To vše mělo původně zcela jinou funkcionalitu a jiný typ publika – Šimon a Juda není salon bohaté šlechty či obchodníků se vším možným 1. poloviny 19. století, takže jediné, co se do relativně velkého prostoru s průměrnou akustikou hodilo, byla sólová exhibice houslisty s Tématem a variacemi na píseň Nel cor più non mi sento MS 44, které pan Vodička temperamentně zahrál na evropské úrovni. Právem to byl vrchol večera. Tím však nechci upřít dosah opojného melosu houslí a ševelení kytary v sonátách.

Když jsem z koncertu odcházel, utkvěle jsem přemýšlel, jestli bych se po letech neměl  zkusit vrátit k paganinským kreacím Menuhina, Mutter, Rabina, Milenkoviče, Ricciho, Perlmana, Accarda, Pikajzena, Zehetmaira, možná i Heifetze, Kavakose, Bella a Příhody… a hledat něco nového, co jsem kdysi v 70. a 80. letech neobjevil nebo zavrhl. Třeba zjistím, že jsem udělal chybu…  

Luboš Stehlík