Koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK 9. 4. v Obecním domě uvedl designovaný šéfdirigent Tomáš Netopil mimo jiné touto lidskou větou: „Nechť je tento koncert předzvěstí našeho společného muzikantského soužití, které si naplno užijeme i s vámi v příští sezoně!“ Byla z toho nesmírně milé setkání a nadějeplná anticipace sezony 2025/2026, v níž má pan Netopil naplánováno osm projektů.
Fota Petra Hajská.
Večer otevřela Beethovenova předehra Egmont. Oproti provedení Lucernského symfonického orchestru s Michaelem Sanderlingem v září 2024 na Dvořákově Praze bylo pojetí pana Netopila svižnější, nepatetické a v orchestru přesnější. Vrcholem večera bylo provedení Houslového koncertu D dur, op. 35, Ericha Wolfganga Korngolda. FOK pozval do Prahy houslistu Daniela Lozakoviche, který má ve světě na svůj nízký věk neskutečně vysoký kredit.
Pozdně romantickou, občas filmovou, těžkou partituru připravil dirigent s orchestrem vzorově. Slyšel jsem detaily, které jsou utajeny i na nahrávkách… Lozakovichova hra byla nejen bezchybná, což je samozřejmost, ale vůči skladateli silně empatická. Hrál něžně, introvertně, intenzivně a navíc tónově opojně. Jen na několika místech mohl orchestr dynamicky poněkud ubrat plyn, například ve Finale, v němž došlo i na explozi virtuozity. Nicméně melancholicko romantický obraz s impresionistickým přelivem byl velmi sugestivní. Ve světě a teď i u nás si konkurují dva houslisté – Augustin Hadelich (41) a Daniel Lozakovich (24). Já bych dal přednost mládí… Pan Lozakovich přidal 9. 4. populární melodii Josepha Kosmy Autumn Leaves – Les Feuilles Mortes.
Provedení Páté symfonie d moll Dmitrije Šostakoviče mělo očekávaný střet dvou koncepcí, protože 26. 3. uvedla stejné dílo za řízení svého šéfdirigenta Česká filharmonie. (Bylo to sice pro komparaci zajímavé, ale je škoda, že se konkurenční orchestry nemohou dohodnout, aby k takovýmto souběhům nedocházelo. Praha je přece jen malá metropole. https://www.polyharmonie.cz/vyjimecny-sostakovic/) Jakkoliv byl filharmonický Šostakovič výjimečný, FOK nabídl díky dirigentovi neméně zajímavý pohled. Česká filharmonie má v jednotlivcích lepší kvalitu (například koncertní mistr primů, kdy paní Čepurčenko přece jen nemá úroveň pana Mráčka, první horna, flétna, violoncello, trubka…), ale jako celek je to poněkud jinak. Kupodivu FOK byl toho večera zvukově transparentnější a hlavně pan Netopil vedl orchestr k živějším tempům než jsem slyšel u pana Byčkova, k pestřejší agogice, ostřejším kontrastům, k energeticky větší dramatičnosti, takže i v tomto případě byl poslech velmi inspirativní. Jen geniální Largo bylo až příliš „konkrétní“, osobně bych uvítal ještě více mystičnosti, éteričnosti. Nicméně stejně jako u České filharmonie jsem se nemohl zbavit pocitu, že bych finální „ždanovské“ Allegro oželel. Dojem z této jakoby vítězné tečky však byl díky svižnějším tempům přece jen lepší.
Luboš Stehlík
FOK s Netopilem a Lozakovichem sklidili zasloužený úspěch
Cyklus abonentních koncertů Pražských symfoniků v jubilejní 90 sezoně pokračoval 10. 4. dalším večerem s mimořádně uznávaným sólistou. Tím byl Daniel Lozakovich. Tento mimořádný švédský houslista po matce kyrgyzské národnosti patří společně s Marií Dueñas k nejvýraznějším představitelům nejmladší houslistické generace. Shodou okolností jsme v Praze od obou slyšeli nejhranější dílo Ericha Wolfganga Korngolda, a sice jeho Houslový koncert. Byl věnován Almě Mahlerové. Od začátku je ale především spojován asi s největším houslistou 20. století Jaschou Heifetzem. Ten své čarodějné umění propůjčil tomuto dílu a vlastně od začátku nastavil téměř nedostižnou metu jeho interpretace. Není to ta dlouho, co byl tento koncert na koncertních pódiích poměrně vzácně uváděn. A to i navzdory tomu, že se ho ujali takové osobnosti houslové hry jako Itzhak Perlman či Anne Sophie Mutter. Na adresu tohoto koncertu svého času dokonce napsal jeden newyorský redaktor, že je v něm spíše „Korn“ ( v německém předkladu „zrní“) než Gold (tedy „zlato“). Velký dirigent Andre Previn k tomu později lakonicky dodával, že zatímco Korngold je dnes uznávaným skladatelem, autor nepříliš vydařené glosy je již dávno zapomenut. Korngoldův koncert se postupně prosadil do houslového repertoáru jako jedno z neopominutelných koncertantních děl 20. století. Vyznačuje se zpěvností pomalé věty, stejně jako staccatově pádivými momenty věty poslední s bohatě rytmizovanými vstupy orchestru. Celý koncert je nenapodobitelně instrumentován do sfér jakéhosi odlehčenějšího světa holywoodsky podmanivě znějící filmové hudby.
V letošním roce ještě tento koncert uslyšíme několikrát v podání Jana Mráčka (5. června v Plzni a 1. srpna v Českém Krumlově) a bude to určitě zajímavé srovnání. Daniel Lozakovich se v Korngoldovi představil jako výsostný muzikant s mimořádnou technickou brilancí. Nutno dodat, že jak Maria Dueñas před necelými dvěma lety, tak i Daniel Lozakovich čestně obstáli v konkurenci s dávnou Heifetzovou interpretací tohoto díla. Lozakovich se snažil přijít s poněkud jiným, mnohem lyričtějším výkladem. Dokázal se vymanit z pokušení napodobovat Heifetze, což interpretaci dodalo na originalitě. Byl to pozoruhodný výkon. Za zmínku stojí, že se mu dostává cti hrát na Stradivariho housle „Sancy“ z roku 1713, nejmilejšího nástroje Ivryho Gitlise. Tento nástroj svého času vlastnil také Jan Kubelík. Lozakovichův tón je mimořádně stříbřitý. Do plné síly ho rozvíjí jen na skutečně exponovaných místech, což je asi nejnápadnější rozdíl oproti Marii Dueñas. Zato pianissima má úchvatná. Nejsilnějším momentem v tomto ohledu byl především závěr druhé věty, kde dokázal objevit tolik možná dosud netušených a skrytých barevných valérů díla. Daniel Lozakovich hrál tento koncert z not, což nebylo nějakým rušivým elementem. Díky tomu se dokonce ve čtvrtek dostalo nečekanému potlesku i orchestrálnímu kustodovi. Na čtvrtečním koncertu přidával Lozakovich Ysaÿeovu Balladu. I v ní se snažil nacházet skryté půvaby. Daniel Lozakovich se v Praze představil jako sympatický umělec, prost nějakých teatrálních gest. Neupozorňuje vnějškově na sebe a na pódiu tvoří hudbu.
Bylo by nespravedlivé upozadit výkon FOKu, a to nejen v doprovodném partu Korngolda, ale i v obou orchestrálních a v případě Beethovenova Egmonta hojně uváděných skladbách.
FOK s Tomášem Netopilem se představil ve velké formě. Vůbec je na jeho výkonech znát, že spolupracuje s nejlepšími dirigenty a interprety. Nemá sice ve světě takové umělecké renomé jako Česká filharmonie, ale umělecké výkony jsou srovnatelné. Šostakovičovu slavnou Pátou symfonii provedl orchestr s velkým zaujetím a s vystupňovanou gradací, která musela nadchnout všechny posluchače. Interpretačně nejsilnější momenty se objevily v Allegrettu s výborně zahraným houslovým sólem koncertní mistryní Ritou Čepurčenko a pak v nadpozemsky znějícím Largu.
Vladislav Vilímec
