Dvakrát v roce zde v Brisbane (přes 2,7 mil. obyvatel – Praha přes 1,3 mil.) máme Book Fest – Svátek. Jde o knihy již použité (antikvariátní) a k dispozici jsou snad největší prostory ve městě – Brisbane Convention & Exhibition Centre (Brisbenské kongresové a výstavní centrum). Akce má nějaký placený management, ale většina práce je zajištěna dobrovolníky, což má zde velkou tradici třeba i při olympiádě. Výtěžek z prodeje knih jde na dobročinné účely.
Rád ten Svátek knih navštěvuji a byť již ve své knihovně s asi 4 tisíci svazky moc volného prostoru na další knihy nemám, beru si vždy nákupní tašku na kolečkách (v Česku se jí snad říká „důchodka“ a někteří asi zamindrákovaní se s ní stydí).
Knihy k prodeji jsou rozděleny ve dvou hlavních prostorách – do 2 AUD a přes 2 AUD (asi do a přes 30 Kč). A maximálně asi 10 AUD (150 Kč). Někdy tatáž kniha i stejně zachovalá je v obou kategoriích s různými cenami, takže je jasné, že oceňování je dost inidividuální a nesjednocené. Ale nehodí se to kritizovat, protože většinou jde o práci dobrovolnou a navíc s výtěžkem pro různá dobra, tak by člověk neměl škudlit a spíše peněženku otevřít.
A pak je zde ještě místo, kde knihy jsou ve skleněných vitrínách, protože jde o různé vzácné tisky i za několik set AUD. Jinak knihy jsou vyloženy na dlouhatánských stolech oborově. Jen namátkou: umění, zdraví, kuchařky, náboženství, cestování…, nekonečně. Samozřejmě nabízeny jsou i knihy o hudbě a též noty, vinylové desky, CD, DVD, počítačové i deskové hry, puzzle…
Knihy jsou nepřetržitě doplňovány, takže by člověk sem mohl chodit každý den a vždy by něco pro sebe objevil. Ostatně to, co pro sebe objeví, je stejně dost náhodné, protože nelze každou knihu individuálně uchopit, ale spíše jen klouzat očima po jejích hřbetech a máme-li štěstí, tak nám padne do oka to pravé pro nás.
Festival miluji, byť mi přináší i trápení – vždy se utvrdím, jak málo jsem toho přečetl a mám šanci ještě přečíst a to se řadím mezi náruživé čtenáře a vždy mám nějakou knihu u sebe ve vlaku, v čekárně…, abych žádný čas nepropásl v příležitosti číst, a tím stále něco objevovat. A to prý jen v Austrálii vychází ročně asi 20 tisíc nových knih (v menším Česku asi 15 tisíc). Líbí se mi postřeh, že „kniha nám dává možnost komunikovat s největšími duchy minulosti i současnosti“ (samozřejmě pokud si dobře vybereme) – to je přece úžasné, ne?
Na druhé straně jsem ale též zaznamenal, že číst má člověk do padesátky a po padesátce má sám psát. Byť třeba jen paměti pro rodinu, nebo pohádky pro vnoučata… Kdo prý čte i po padesátce, tak je za lenocha v myšlení a nechce se mu psát, což je náročnější disciplína než četba. Ovšem grafomanství též nepatří ke ctnostem, že.
A dobrý pocit mám i z toho, jak je zde plno. Návštěvníci mají k dispozici nákupní vozíky a s těmi pak sjedou do garážového podzemí a tam knihy překládají přímo do auta. Takže kniha určitě mrtvá zdaleka není, byť dnes máme i moderní elektronická řešení.
Samozřejmě, že čeština se na Svátku knih neuplatní. Ale jedna výjimka, kterou jsem zažil, pravidlo potvrdila. Na češtinu jsem narazil v případě rozsáhlých deseti svazkových „Dějin umění“ Španěla José Pijoana. Nakladatelství Odeon tento projekt, který sotva bude v dohledné době i ve světě překonán, dokončilo v roce 1991. Je zde hodně výtvarných reprodukcí světového umění, a tak čeština zase tolik nevadí.
Jen mimochodem, právě mám před sebou instrukce k parlamentním volbám začátkem května, které jsou zde povinné, jinak volič riskuje pokutu. A čtu, že ty instrukce si lze vyžádat i v následujících jazycích: arabština, barmština, kantonština, chorvatština, darí (jeden z hlavních jazyků v Afganistánu), perština, řečtina, italština, khmerština, korejština, makedonština, mandarinština, polština, portugalština, ruština, srbština, španělština, turečtina, vietnamština. Čeština zde bohužel chybí.
Na jeden úlovek stále čekám – George (Jiří) Chaloupka: Journey in time (Putování časem). Je jasné, že autor je českého původu. Narodil se v Týništi nad Orlicí a v roce 1950 jako sedmnáctiletý přijel do Austrálie. Protloukal se všelijak, až zakotvil jako hydrolog. A tato profese v odlehlých částech Austrálie ho přivedla k objevování skalních kreseb původních australských obyvatel a stal se v tom největším odborníkem. A v té knize velkého reprezentativního formátu na křídovém papíře jsou nejcennější z těch objevených skalních kreseb. Chaloupka se dočkal mnoha vyznamenání včetně čestného doktorátu a když v roce 2011 zemřel, dostalo se mu, jako jedinému Čechovi v Austrálii, cti státního pohřbu. Něčeho takového se nedočkal třeba ani zakladatel pražského FOK – dirigent Rudolf Pekárek, který po emigraci do Austrálie v Brisbane založil první profesionální Queensland Symphony Orchestra. Sám jsem ještě poznal vdovu paní Pekárkovou a v městské knihovně občas narazím na partitury, popřípadě i orchestrální materiály z dirigentovy pozůstalosti.
Když jsem ale v ČT nabízel dokument o těchto osobnostech, nebyl zájem. Té cti se ale dostalo v nadstandardním rozsahu nějakému českému zdejšímu bezdomovci žijícímu v sudu v country, střílejícímu klokany a legálně pěstujícímu drogy, protože „jen pro vlastní potřebu“. A tomu obdobné jsem zažil vícekrát. Přátelé se mne pak vyptávali, jací to Češi v té Austrálii vlastně žijí.
Ze Svátku knih jsem si již přinesl řadu úlovků včetně not. Dnes se zaměřím na National Anthems of the World (Státní hymny světa).
Jde o tlustou bichli se skoro 200 státními hymnami. Je zde originální národní text, anglický překlad a klavírní doprovod. Některé hymny nám jsou povědomé – hlavně od úspěšných států v různých sportovních kláních. Ale většina nám je naprosto neznámá. Jsou zde hymny i států pro nás velmi exotických – Haiti, Fiji, Maledivi… Přehrál jsem si všechny. Jde o státní hymny, které symbolizují své státy, takže všechny si zaslouží úctu a respekt. Nějak se ty hymny rodily, nějak se za ně bojovalo a třeba i při nich bojovalo. Ale přece jen jsem čekal trochu více lokální hudební charakteristiky každé země. Třeba naše hymna tuto charakteristiku snad má – to české „holubičí“… Ale třeba se to tak zdá nám, ale jiným ani tolik ne. Jinak jsem v těch hymnách často slyšel vojenské marše těch bývalých kolonizátorských zemí, ale toho domácího jsem tolik neslyšel.
Též jsem občas narazil na určitý rozpor z klavírní verze v mé interpretaci (představě) – třeba mne takto oslovila bulharská hymna – cítil jsem tam určitou „staroslověnskost“, nebo v hymně Laosu v klavírní verzi s kvintovou prodlevou v celé skladbě na mne dýchala Asie. Ovšem pustil-li jsem si pak oficiální orchestrální verzi, mé představy se nějak vytratily v typické hymnické orchestrální pompéznosti. Asi je to těm hymnám údělem.
Já bych měl ideální představu státních hudebních symbolů něco jako je novozélandská „haka“ – tradiční maorský původně bojový tanec, který měl zastrašit nepřátele. Dnes již je haka všeobecně známá též díky novozélandským sportovcům – často ji předvádějí před sportovním zápolením. Po vítězství se ale samozřejmě tradičně hraje hymna. Ovšem „přesazování“ i do jiných kultur by vyznělo násilně – třeba nějaké české „bojové strašení“. Byť naší hymnou se klidně mohlo stát známé Hospodine, pomiluj ny… a to ten odstrašující bojový náboj v sobě nese, ale haku z toho neuděláme – je to jiný obor.
Pro nás je zajímavou hádankou hymna Izraele. Autor hudby je neznámý a nápěv nám silně připomíná hlavní téma Smetanovy Vltavy, nebo naši lidovou „Kočka leze dírou“. A tou hádankou je, zda inspirací Smetanovi k Vltavě byla ta naše lidová, nebo ta švédsko-izraelská píseň, kterou mohl Smetana poznat od své švédské přítelkyně židovského původu Frojdy Benecke roz. Gumpertové. Věrohodně je doložen vznik textu „Hatikvah“ (Naděje) této hymny v roce 1878 od autora židovského původu – kosmopolitního Naftaliho Herze Imbera (1856-1909). O hudbě se tuší, že je úpravou lidové písně, jen se neví, zda moldavské, rumunské, švédské a možná i české…
V 80. letech v koprodukci se Švédskou televizí jsem se podílel na natáčení příběhu Smetany a Frojdy. Režisér se jmenoval snad Abrahnson a tvrdil, že je se Smetanou příbuzný. Hmm, to by mohl říci každý, že. Ale neslyšel jsem, že by to bylo nějak věrohodně doloženo.
Součástí publikace s hymnami je i sourh národních svátků, kdy se státní hymny hrávají. Uspořádání je podle abecedního soupisu států. A jsou zde následující hlavní možnosti: Independence Day (Den získání nezávislosti většinou z koloniálního područí); National Day (Národní den); Foundation of… (Založení…) ; Birthday of H. M. King… (Narozeniny Jeho Veličenstva krále…) apod. Napadlo mne vytvořit si z té abecední sestavy států kalendářní sestavu (podle data) a v rámci svého každodenního muzicírování bych si vždy zahrál příslušnou hymnu (takové domácí „vztyčování vlajky“), a tak bych utvrzoval své geografické, historické i politické povědomí o světě. Ovšem prozatím jsem si ten kalendář ještě nevytvořil – nejspíš jelikož mne ty hymny zase tolik neuchvátily.
Nu, státní hymny jsou specifický hudební obor. A dost i riskantní – viz patálie s novým aranžmá našeho „Kde domov můj“ objednaného Českým olympijským výborem. A něco obdobného si prožila i hymna slovenská „Nad Tatrou sa blýská…“.
Stanislav Vaněk
