Po čase jsem opět otevřel šuplík v pracovním stole a vykouklo na mě několik zajímavých nahrávek. Neodolal jsem, poslechl si je a došel k názoru, že se musím s vámi podělit o nálady, dojmy a upomínky.
Janáček
Každý Čech by se měl aspoň jednou v životě potkat s Janáčkovým písňovým cyklem Zápisník zmizelého. Jak správně stojí v titulku sleeve note – je to Čirý pramen, čilý plamen lásky. Hlavním tlumočníkem jednoduché balady o lásce Janíčka a cikánky Zefky je třiatřicetiletý tenorista Petr Nekoranec, pro Janíčka ideální hlasem i věkem. Jeho „spoluhráčkou“ je čtyřiatřicetiletá mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir, jedna z hlavních uměleckých opor Národního divadla Praha. Klíčovou roli v nahrávce, která vysílá do světa vysokou mezinárodní úroveň, má pianista Ivo Kahánek, možná jeho dosavadní vrchol klavírního „doprovodu“. Skromný, ale hlasově vytříbený a empatický je pěvecký vklad trojice Magdalena Rovenská, Klára Húšková a Johana Pazderová. Hudba má v tomto pojetí cudný erotismus, vroucnost, eruptivnost, vášeň a je hlasově dokonalá. Jest to pěvecky i výrazově jiný výklad než například legendární expresivní dvojice Beno Blachut – Josef Páleníček, což je fajn. Napadlo mi, že dobře zrcadlí toto století.
Titul, zajímavý i nečekanou lokací, kde vznikl (Koncertní sál ostravské Fakulty umění), vydaly spojenými silami Radioservis a Nachtigall Artists s vydatnou podporou mecenášů v roce 2025. Pro mne byl mimořádně příjemným překvapením. Pan Nekoranec nebude mistrem světa ani v barokní hudbě a nejspíš ani v bel cantu typu Rossiniho, ale v Janáčkovi, 20. a 21. století a ve vhodně vybraném repertoáru evropské hudby se k němu blíží… Výborná grafika i design! Ačkoli si myslím o cenách Anděl svoje, Janáček by měl dostat za rok 2025 alespoň nominaci.
Lacrimae
V českém hudebním životě se stalo jaksi samozřejmostí, že gebír na Jana Dismase Zelenku mají Collegium 1704, Ensemble Inégal, případně Musica Florea. A ejhle – nedávno pod egidou Supraphonu vydanou zelenkovskou nahrávkou se o místo na „slunci“ přesvědčivě přihlásil soubor Collegium Marianum s uměleckou vedoucí a v tomto případě i flétnistkou Janou Semerádovou. Aby byl výsledek co nejlepší, hledala ideální hlas, který našla u Tomáše Šelce – příjemně objemný bas, schopný jak krásného melismatu, tak citlivých koloratur a pianissim. V jeho provedení zní Lamentace I pro středu Svatého týdne, Confitebor tibi Domine a Salve Regina v českém rámci ideálně. Báječná a do podrobností propracovaná je hra marianského collegia, pečlivě připravená vedoucími houslistkami Lenkou Torgersen a Dagmar Valentovou. Instrumentální kontrapozicí z jiného světa (jin-jang?) je Tartiniho Flétnový koncert G dur v dokonalé interpretaci, jakou jsem dosud neslyšel. Jistě by bylo možné najít k hutnému Zelenkovi jiné odlehčené instrumentální opozitum, když už bylo nutné (třeba s „českým“ původem), ale Tartini funguje mezi Lamentací a Confitebor skvěle… Je to deska, která nezklame. Skvělý průvodní text Václava Kapsy, velmi dobrá grafika.
Lokace vzniku nahrávky odráží sympatickou proměnu, že nahrávky jsou v 21. století stále častěji pořizovány mimo Prahu. V tomto případě to byl Husův sbor ve Slezské Ostravě s kooperací Svatováclavského hudebního festivalu.
Fatma Said – Lieder
Na prvním německém titulu původem egyptské sopranistky Fatmy Said najdete hudbu Schuberta, Schumanna, Mendelssohna a Brahmse. Od dětství ji totiž fascinovalo spojení německé poezie s génii německé hudby. V 18 letech Fatma odešla z rodné Káhiry, aby studovala na konzervatoři Hannse Eislera v Berlíně. „Od té doby je radost ze zpěvu tohoto žánru ústředním bodem mého hudebního života. Jsem totiž velký písňový nadšenec, zvlášť když jde o tak úžasné spojení kvalitní německé poezie s hudbou tak geniálních skladatelů, jako byli Schubert, Schumann, Mendelssohn nebo Brahms.“
Podle mě bylo od ní velmi šťastné, že si pozvala velmi kompetentní hosty: Huw Montague Rendalla (baryton), Malcolma Martineau (klavír), Josepha Middletona (klavír), Yonatana Cohena (klavír), Sabine Meyer (klarinet), Anneleen Lenaerts (harfa), Quatuor Arod a mužský vokální soubor Walhalla zum Seidlwirt. Je to tolik různých zvukových barev, že mi to přijde až marnotratné. Kdo zná její předchozí nahrávky, v nichž mísí různé kultury a žánry, bude tento německý projekt docela dramatickou změnou. Nahrávka zcela překračuje běžné hranice písňového recitálu a rozhodně stojí za poslech! Fatma Said i v komorním žánru potvrzuje, že patří mezi světové zpěvačky, které stojí za to sledovat a poslouchat.
Renaud Capuçon na dvou březích
Téměř ve stejnou dobu vydal dnes už legendární francouzský houslista Renaud Capuçon dva skutečně zajímavé projekty. Deutsche Grammophon vyslal do světa třídílné album s hudbou Richarda Strausse spjatou s houslemi, což už samo o sobě zaslouží uznání. Kupodivu mě více oslovila komorní hudba. Jedinečné jsou nahrávky Metamorfóz v originální verzi pro smyčcový septet (RC, Christoph Koncz, Gérard Caussé, Veronika Hagen, Clemens Hagen, Julia Hagen, Alois Posch), možná vrchol celého projektu, Klavírního kvartetu c moll (Guillaume Bellom, RC, Paul Zietara, Julia Hagen) a sólové Daphne Etude. Mezi referenční záznamy řadím i Houslovou sonátu s pianistou Guillaumem Bellomem. Velmi dobrá je nahrávka Houslového koncertu d moll s Vídeňskými symfoniky, nicméně nelze neslyšet diskrepanci mezi naturelem a pojetím houslisty a dirigenta Petra Popelky. Rozpačitý jsem z nahrávky Ein Heldenleben op. 40, kde řídí Seiji Ozawa Gustava Mahler Jugendorchester, kterou bych jako referenční neoznačil… Fotografie na coveru se DG hrubě nepovedla. Houslista mi připomíná hlavy ze světa Madame Tussauds.
Nahrávky houslových koncertů Jeana Sibelia a Samuela Barbera na mě jako celek udělaly lepší dojem (label Erato). Orchestre de la Suisse Romande bych sice nedal přídomek „světový“, ale pod charismatickým vedením Daniela Hardinga zvukově rozkvetl a pozitivně překvapil. Sólové party hraje Renaud Capuçon skvěle a zcela kompetentně. K Barberovi mimo jiné řekl: „Koncert Samuela Barbera jsem objevil na nahrávce, kterou před lety pořídil Isaac Stern. Je to pro mě velmi dojemné, protože Stern skladbu interpretoval na housle, které jsou nyní moje.“ Není běžné slyšet tak výrazný technický a melodický nadhled v tak těžkých partiturách. Slyšel jsem sice už výrazově zajímavější nahrávky (Shaham, Jansen, Frang, Hahn), ale tato určitě patří mezi ty, které bez váhání stojí za doporučení.
Půltónový Alois Hába
Miroslav Beinhauer (*1993), uznávaný klavírista původem z Ostravy, se zaměřuje na hudbu 20. a 21. století. Mladý umělec postupně absolvoval brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění a ve studiu se dále zdokonaloval na Univerzitě hudebních a dramatických umění ve Vídni, kde byl jeho profesorem Jan Jiracek von Arnim, a poté ještě na Královské konzervatoři v belgickém Gentu pod vedením Daana Vandewalleho.
Je jediným instrumentalistou na světě, který dokáže hrát na unikátní šestinotónové harmonium, kdysi zkonstruované pro Aloise Hábu. Tento významný skladatel 20. století se proslavil svými průkopnickými experimenty v mikrointervalové hudbě, zatímco jeho rozsáhlé dílo pro standardní půltónový systém bývá často opomíjeno. Proto album s první nahrávkou kompletního díla pro klavír, které Alois Hába složil v běžném půltónovém systému, je prvořadou událostí a Supraphon by si zasloužil metál! Je nejen oslavou Hábovy tvorby, ale i připomínkou její technické i formální náročnosti. Miroslav Beinhauer prohlásil, že „Hábovy rané skladby vycházejí z romantismu, vrcholná díla překračují tonalitu a pozdní opusy jsou atematické. Spojujícím prvkem je však vždy moravská melodičnost a rytmika.“
Rakouská kytarová legenda
Konrad Ragossnig (1932-2018) patřil ve své době k evropské kytarové elitě. Jeho vrcholné období bych viděl v 70. letech, kdy jsme se my trápili normalizací, kdežto v Rakousku vládli hudební bossové typu Karajana. Silné postavení měl i Ragossnig. Jeho nahrávky mohou být pro někoho aktuální, pro jiného jen v naší době poučné. Posuďte sami u nahrávky reedic z dramaturgické kuchyně Supraphonu. Pod názvem Spanish Guitar Recital najdete neselhávající hity, od Lobosových Preludií, přes Albénizovu Asturias až po Granadosovu žhavou Andaluzu.
Subjektivní pořadí dle vkusu, zkušeností a uší: 1. Janáček, 2. Hába. 3. Lacrimae. 4. Fatma Said, 5. Renaud Capuçon – Strauss, 6. Renaud Capuçon – Sibelius, Barber, 7. Ragossnig.
Luboš Stehlík
