„Milý Antoníne! Přání mé k Vašim jmeninám, jež pochází ze srdce upřímného, jest poslední před odjezdem Vaším za dálný oceán! Přeji Vám všechno blaho a štěstí, které by Vás spokojeným a šťastným učiniti mohlo. Bůh dej Vám zdraví, by dobývati popřáno Vám bylo i tam v té cizí zemi dalších vavřínů a slávy i hojnost pozemských statků – a vrátil se pak mezi nás oslaven cizinou co vítěz v domov svůj! Přeji sobě, jen by bůh popřál mně zdraví, bych dočkati se mohla radostného tohoto okamžiku – uvítati Vás v kruhu dítek Vašich, které zde zanecháte, ve společném našem zákoutí tam na Vysoké! Srdečný pozdrav a šťastný den přeje Vám Vaše švegruše Josefina.“

Máte tam tedy již nového prezidenta, zdalipak jste se zúčastňovali také agitace volební? Tam to jde hned s nožema na sebe, to se musíte mít na pozoru.

Jak vidno, přání k svátku, které Dvořákovi v červnu 1892 poslala jeho švagrová Josefina Kounicová, dalece přesahuje pouhou gratulaci. Tři měsíce před Dvořákovým odjezdem do Ameriky vyjadřuje přání směrem ke krásné a úspěšné skladatelově budoucnosti v novém světě, přání šťastného a vítězného návratu domů, a zároveň naději na opětovné setkání, které vyslovuje tehdy už vážně nemocná Josefina.

Otevíráme tímto dopisem jednu z pozoruhodných kapitol světové hudební historie: pobyt Antonína Dvořáka ve Spojených státech amerických v letech 1892–1895. Dnes víme, že to bylo období naprosto mimořádné. Dvořák během něj vytvořil „korunovační klenoty“ svého díla. Nejen Novosvětskou symfonii, ale také Americký kvartet, Biblické písně, Houslovou sonatinu a Violoncellový koncert. I všechny ostatní skladby mají ovšem vrcholnou úroveň: Americký kvintet, Americká svita, Humoresky (psané sice v létě 1894 na prázdninách na Vysoké u Příbrami, ale postavené na nápadech z Dvořákova amerického skicáře) a první takty Smyčcového kvartetu As dur…

Když ovšem Dvořák 17. září 1892 do New Yorku odplouval, byla před ním jen otevřená budoucnost spojená s obavou, kterou měl – podle vzpomínek svých dětí – vždycky, když dokončil nějaké dílo, byl neklidný a říkával svojí ženě: „Bože, už mě asi nic nenapadne…“ Tentokrát bylo vše zesílené nejistotou, jestli jeho skladatelská invence neutrpí přesazením do nového a cizího prostředí. My už sice víme, jak to dopadlo, ale snad i tak bude zajímavé sledovat Dvořákův příběh od září do prosince 1892, tedy jeho prvních amerických měsíců. Pomohou nám v tom dopisy, které psal do Čech a které mu přicházely do Ameriky – od rodiny, od přátel a známých. Nebude to přitom jen nahlédnutí do 130 let vzdálené historické kapitoly, ale především do mysli a duše Antonína Dvořáka a také do živých vztahů mezi ním a jeho blízkými – mezi lidmi, kterým na sobě záleželo a měli se rádi.

Pěknou tobolku a v ní dukát

„Aninko, rozkošná Mařenko, Otokárku a malinká Zičinko! Všecky Vás líbáme a vědomost dáváme, že jsme chvála pánubohu zdrávi a nejsme smutní ani jako Vy, že nejste, což velice rád slyším. Dnes u nás byl dědeček a velice litoval, že Vás neviděl. Posílá Vám mnoho hubiček. Dnes je u nás také p. Nedbal a pan Suk, pan Havlín i pan Smělý přijeli, aby nás ještě před odjezdem viděli. Nyní právě jde Pauly pro buřty k Hilkenovi a budeme společně večeřet. Tedy jen buďte hodní a modlete se za nás i za sebe. Máte každý pěknou tobolku a v ní dukát. To bude něco.“

Dvořák píše tento roztomilý dopis v úterý 13. září 1892 na rozloučenou svým ratolestem, které jsou v té době se svojí babičkou na Vysoké u Příbrami, zatímco on, jeho žena Anna a dvě nejstarší děti, čtrnáctiletá Otilie a devítiletý Antonín, už jsou v Praze, aby o dva dny později nastoupili cestu do Brém a nalodili se tam na parník Saale, který je odveze do New Yorku. Na své děti ovšem myslí nejen tobolkami s dukátem, jak čteme v dopise řediteli Národnímu divadla Františku Adolfu Šubertovi: „Mám před svým odjezdem ještě jednu prosbu na Vás, a sice: buďte tak laskav a ponechte mým dítkám vstupenku do divadla po ten čas, co zde nebudu.“

Před odjezdem z Prahy se odehrálo ještě setkání s přáteli. Inicioval ho hudební nakladatel a šikovný organizátor Velebín Urbánek, který o několik měsíců dřív uspořádal Dvořákovo koncertní turné „na rozloučenou“ po českých a moravských městech, čítající 40 koncertů. Urbánek také v jednom tehdejším dopise vyjádřil, takříkajíc jménem všech Dvořákových příznivců, jak moc ho budou postrádat. A protože v té době navíc nebylo jasné, na jak dlouho se Dvořák vlastně do Ameriky vydává, připomíná mu Urbánek hned několik důvodů, proč by se měl zpoza oceánu do svojí staré domoviny rozhodně navrátit: „My všichni jsme přesvědčeni, že se Vám tam za mořem v té ideálně svobodné zemi bude velmi líbiti, ale tu útěchu v srdcích chováme, že nezapomenete ani tam, že náš hudební svět vidí ve Vás mesiáše, který má u nás vyplniti ještě své poslání a od nějž musíme očekávati ještě velké věci pro naše hudební poměry v Čechách. Proto nevěřím, že byste uvázl za oceánem, vždyť si ani nemohu představiti, že by se měli z Vašich roztomilých dítek státi blazeovaní Američané, jak by jen ten diblík, ta Mařenka tam vyhlížela a ten Otík! A potom: tolik tisíc Vašich ctitelů upřímných a vroucích při Vaší umělecké pouti volalo k Vám: Vrať se zase k nám, na shledanou! Toto volání bude Vás provázeti za moře a přivede Vás zase zpět, šťastně do lůna našeho milého českého národa, jejž tak vřele milujete a jehož miláčkem jste.“

A protože tehdy v Evropě řádila epidemie cholery, Urbánek neopomněl skladatele uklidnit a zároveň si zavtipkovat na účet dvaadvacetiletého Jana Josefa Kovaříka, amerického Čecha, který Dvořáka do Ameriky doprovázel: „Nyní nám zde nastalo zimavé a deštivé počasí, takže je nebezpečí cholery takřka úplně zažehnáno, a proto můžete se bez bázně vydati na cestu. Kdyby se stalo a cholera přišla, nastrčte Kovaříka, ať si na něm pošmákne.“

Božská přirozenost proudí touto hudbou

Dvořák odjel v září 1892 do Ameriky jako jedenapadesátiletý skladatel, známý po celém světě. 14 let uplynulo od mezinárodního úspěchu první řady Slovanských tanců, vydaných u berlínského nakladatele Fritze Simrocka. Pro hudebního kritika Louise Ehlerta byly tehdy, v roce 1878, doslova zjevením: „Božská přirozenost proudí touto hudbou, proto je zcela ‚lidová‘. Ani stopy po strojenosti a nucenosti. (…) Jako vždy u velkých talentů, je v Dvořákově hudbě hojně zastoupen humor. Dvořák píše tak veselé doprovodné linky, že se řádnému hudebníkovi směje srdce v těle. Neříkám, že tu máme co činiti s kusem genia, k tomu musíme počkat až na další díla, ale jistě máme před sebou zjev velmi potěšitelný. A toho je nám velmi zapotřebí. Mužové, kteří v hudebním oboru v přítomné době nejvíce znamenají, jsou tak hrozně vážní…! Musíme je studovat, a když jsme je prostudovali, musíme si koupit revolver, abychom své mínění o nich mohli hájit. Myslím, jak by to bylo krásné, kdyby opět jednou přišel hudebník, o němž bychom se potřebovali právě tak málo hádat jako o jaru. Kdo na veřejné cestě najde nějaký skvost, je povinen nález oznámit. Žádám, aby se na tuto moji poznámku pohlíželo z tohoto hlediska.“ Ehlertova noticka způsobila doslova útok na obchody s hudebninami a Slovanské tance se do roka a do dne hrály mimo jiné v Berlíně, Drážďanech, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Londýně, New Yorku či Bostonu. A jak se světu představovala další a další Dvořákova díla, bylo jasné, že jejich tvůrce není jen „zjev potěšitelný“, ale že „zde máme co činiti s kusem genia“.

Kromě německojazyčného prostoru si Dvořákova hudba získala zcela mimořádnou popularitu v Anglii, kam skladatel podnikl mezi roky 1884 a 1896 devět koncertních cest. Hned při první z nich se setkal s americkým skladatelem Dudleym Buckem, který mu nabídl, aby přijel do Ameriky dirigovat svou hudbu. Dvořákův přítel V. J. Novotný tehdy napsal: „Zpočátku nejevil mnoho chuti k dlouhé cestě, nyní však poznenáhlu spřátelil se s tou myšlenkou, a budou-li podmínky dosti skvělé, uvidí Amerika našeho skladatele.“ Uběhlo dalších sedm let. V červnu 1891 dostal Dvořák telegram s otázkou, zda by nepřijal místo ředitele Americké národní konzervatoře hudby v New Yorku. Podepsána byla Mrs. Jeanette Thurberová, její zakladatelka a ředitelka, která chtěla do čela svého ústavu postavit evropského skladatele světového renomé. S Dvořákem se osobně setkala téhož roku v říjnu, když na festivalu v Birminghamu řídil světovou premiéru svého Requiem. Jednání probíhala do prosince 1891, kdy Dvořák podepsal smlouvu, která mu garantovala královský roční plat 15 000 dolarů za to, že povede skladatelskou třídu a tkonzervatorní orchestr.

Člověk rád všecko vybreptne

„Co bych Vám tedy psal? Ani nevím, je toho příliš mnoho a vše tak zajímavé a krásné. Začnu tedy o cestě. Ta trvala na moři 9 dní a bylo stále hezky až na jeden ošklivý den (21. září). Bylo velmi bouřlivo a trvalo víc než 24 hodin, než se oceán utišil, zato ale pak jsme měli překrásné počasí až do New Yorku. Paní, děti i pan Kovařík byli nemocni, takže asi dva dni nic nejedli, jenom já chválabohu jsem dovedl vzdorovat, a tedy skutečně po celou cestu jsem ani nezastonal.“ Píše Dvořák 1. října z New Yorku do Písku Antonínu Rusovi, přednostovi okresního soudu, velkému milovníkovi hudby a jednomu ze svých blízkých přátel. A pokračuje líčením „dramatické“ situace, která se přihodila jeho synovi těsně před zakotvením: „Blízko města New Yorku, kde jsme stáli v karanténě, Toník se díval na ten nepřehledný počet lodí, mezi jinými i ty nešťastné cholerové jako Normandia, Bohemia, Moravia aj. a v tom vítr zafouk a klobouk jeho už se poroučel do moře, a tak přijel chudák do NY bez něho.“

New York udělal na Dvořáka dojem stejně jako přijetí profesorským sborem na konzervatoři: „Je to obrovské město skoro jako Londýn, život na ulicích od rána až skoro celou noc velmi pestrý a živý a zdá se, že se nám zde bude dobře dařit. Dnes jsem byl uveden v konzervatoř, kde se sešli všichni páni profesoři a profesorkyně, měl jsem srdečné uvítání, já pak jsem měl řeč ovšem že anglickou a všichni se divili, jak dobře mluvím anglicky. Byl Vám to rámus ve všech anglických i německých a českých novinách! Jak jsem přišel do hotelu, již tam na mě čekali reportéři všech novin a všem jsem musil něco říct a druhý den byly dlouhé články i s mou podobiznou o mém nastávajícím působení v Americe.“ Antonín Rus si Dvořákův dopis nenechal pro sebe, a tak se mohl ve svojí odpovědi skladateli pochlubit, že „…zpráva o tom se rozšířila a tu ke mně všichni Vaši zdejší ctitelé docházeli, aby list si přečtli, a ode všech mám Vám srdečné pozdravy a blahopřání, aby se Vám všem dobře vedlo, sděliti.“

Záhy po příjezdu museli Dvořákovi vyřešit jeden praktický problém: kde budou bydlet. V prvních dnech měli od konzervatoře zajištěné pokoje v Hotelu Clarendon, ale to bylo jen dočasné řešení. A kdo že byt sháněl? O tom píše Dvořák zkraje října do Olomouce Jindřichu Geislerovi, předsedovi pěvecko-hudebního spolu Žerotín: „…již celý týden žena běhá po městě a teprve dnes jsme příhodný byt našli. Nábytek budeme muset koupit. Byty jsou zde ukrutně drahé, zvláště v městě. Měli jsme platit za týden 70 dolarů, ovšem šest pokojů a krásnou vyhlídku do parku, ale co to platí, když je to mnoho peněz. Avšak nač Vám takové hlouposti povídám…“

Podrobněji se o svých domácích záležitostech Dvořák rozepisuje dalším přátelům – architektu Josefu Hlávkovi a jeho ženě Zdence: „Bydlím v 17th Street East, 327, mám pouze 4 minuty do školy a jsme s bytem velice spokojení. Klavír mně ihned p. Steinway poslal, a to velice krásný a to se rozumí zadarmo; takže máme také kus pěkného nábytku v našem salóně. (…) Snídani a večeře máme doma a k obědu chodíme do boarding-house na stravu. Velice chutná (ne anglická) a moc laciná. Za pět osob platíme 13 dolarů týdně. Máme polívku, maso pokaždé jiné, krocany, drůbež, moučná jídla, někdy i knedlíky a lívance (ale trochu jiné), kompot, sýra, kávu, víno a pivo, a to vše asi za 1,70. (…) Každý mě strašil, jak je zde draho, ale jak vidím, dá se vše za menší peníze také docílit. Přitom ještě vydržuji naši rodinu v Praze. Odpusťte, že Vás takovými věcmi obtěžuji, ale člověk, když je tak od svých drahých známých a přátel, rád všecko vybreptne!“ V dopise ovšem popisuje i svoje školní povinnosti: „…v pondělí, středu a pátek mám ráno od 9 do 11 kompozici, dvakrát týdně orkestr od 4 do 6 hodin a ostatní čas mám k mé dispozici. Vidíte, že to není mnoho a paní Thurberová je velmi considerate, jak mně psala již do Evropy, že tak bude jednat.“ Venkoncem jsou zatím všechny důvody ke spokojenosti, protože „…je to zde tak krásné a volné, člověk žije mnohem klidněji – a toho já mám zapotřebí. O nic se nestarám a dělám svou povinnost a je dobře.“

Co kdyby se nějaký ten milionář zmýlil

Úplně první zprávy z New Yorku ale Dvořák poslal svým dětem a rodině. Mnohé se bohužel nedochovaly, ale můžeme zalistovat v odpovědích, které na ně chodily z Prahy. Zejména ty od dětí jsou mimořádně půvabné: „Ziča je veselá, hraje si pořád s panenkou a chodí s babičkou na procházky. Právě mi povídá, že Vás všechny nechá pozdravovat a líbat. Ota je hodný a poslouchá babičku. (…) Cholera ještě v Praze není. Těšíme se, že nám zase brzo budete psát. Milá maminko, podivíš se, jak jsem ztloustla. Všechny jupky po Otilce jsou mi dobře a také šaty,“ píše dvanáctiletá dcera Anna za spolupráce jedenáctileté Magdy, sedmiletého Otakara a čtyřleté Ziči (Aloisie), která je hlavní hrdinkou i dalšího zpravodajství z Prahy. Když služebná uklízela salón, „tu přišla Ziča do pokoje, začala skákat před tatínkovým obrazem a řekla: ‚Můj zlatý tatíčku, ty jsi v Americe, viď, a ty čistá maminko, ty mně zase můžeš přijít, abych tě pustila do Ameriky, já Tě poženu!‘ A přitom ustavičně skákala. Jsme všechny zdrávy a tlustý, kdybys nás viděla, měla bysi radost; a babička si nás všechny chválí.“

Babička Klotilda Čermáková, matka Dvořákovy ženy Anny, byla tehdy už téměř sedmdesátiletá dáma a po dobu nepřítomnosti Dvořákových převzala péči o čtyři mladší děti, které zůstaly v Praze. „Drahý Antoníne a Anna! Byla jsem na Vysoké, Mařenku a Otíčka jsem vzala s sebou, aby se ještě rozloučili; nechtěli ani do Prahy zpátky. Jest tam velmi krásně. Ti skřivánci v těch polích tak krásně zpívali. Přitom jsem vzpomínala na Vás. Kdybyste se měli v Americe sebekrásněji, myslím, že by Vám to bylo na Vysoké přece milejší. Však ale o tom dost. Vybírali jsme brambory, byla však polovice skoro zmrzlých. Na Vysoké není prý pamětníka takových mrazů. Které brambory byly zdravé, jsem odvážila a dala do sklepa.“

Když čte člověk dopisy Klotildy Čermákové, vůbec se nediví, že po ní jistou věcnou praktičnost podědila nejen Dvořákova žena Anna, ale také její starší sestra Josefina: „Zdalipak se ale také všichni doma hodně učíte angličtině? Co vlastně dělá Otila a Toník? Chodí do školy a jaké? Co Anna, zdalipak již umí sama nakupovat? Jíte tam hodně ryb? To bude něco pro ni a Otilu! Chodíte hodně do společnosti, nebudete potřebovat hodně peněz na toalety?“ Jako manželka hraběte Václava Kounice byla Josefina ženou velkého světa, žijící střídavě v Praze a Vídni, a také osobností s poměrně vyhraněným názorem na politické dění: „Jde vše svou hloupou jednotvárnou cestou dále a neztratíte za tu dobu, co budete pryč, pranic; zde se věci nemění tak rychle jako tam u Vás v Novém světě! Máte tam tedy již nového prezidenta, zdalipak jste se zúčastňovali také agitace volební? Tam to jde hned s nožema na sebe, to se musíte mít na pozoru.“ Do humorného hávu halí i své názory na výchovu Dvořákovic nejstarší dcery Otilie: „Já vím, že Otila nyní nelituje, že jela sebou, vidí takový kus světa a potom, co kdyby se nějaký ten milionář zmýlil, když je jich tam tolik, a vzal si ji, to by se měla! Pro ni byl by jako stvořený, nic nedělat, dobře se mít a bavit, číst romány atd. Proto ale, nežli se nějaký najde, nebude na škodu, když ji Anna bude držet trochu k domácnosti, ona, Otilie, tak po čertech se málo o ni starala; samu od sebe ji to nenapadlo. Snad se to nyní změní, co nechodí do školy, bylo by to jen k jejímu dobru.“

Těším se na to jako malé dítě

Nejvyšší čas povědět něco o hudbě, vždyť to přece byl hlavní účel Dvořákova pozvání do Ameriky! Jeho kompoziční třída na newyorské konzervatoři měla podpořit místní talenty a pomoci jim najít cestu k „národnímu“ hudebnímu vyjádření. V jaké situaci Dvořák americké hudební poměry nachází a jakou v nich vidí budoucnost? O tom píše hned v říjnu 1892 dalšímu z přátel Karlu Baštařovi do Jaroměře: „Zde, jak vidím, je ještě všecko jaksi ve spánku, dosud vše dřímá, ale až a jestliže se to probudí – a k tomuto probuzení hlavně já mám přispět, jak Američané zde říkají – pak to bude velké a i zajisté v tom ohledu jiné národy ne-li předstihnou, aspoň dostihnou. Talenty jsou zde a těším se, že jsem je našel, ale vychování, jak zde říkají ‚education‘, to nemají, poněvadž zde nikoho neměli a dosud nemají, a tak snad to bude zvláštní ironie osudu, že Čech to musí být, aby jim ukázal cestu. Úkol to velký a vznešený a rád se mu věnuji, jen když mi dá pánbůh zdraví – vše bude dobře.“

Další střípek do mozaiky nacházíme v dopise Josefu Tragymu, jednateli Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, která vedla správu Pražské konzervatoře; Tragy to také byl, kdo přesvědčil Dvořáka, aby se stal od roku 1890 profesorem kompozice a od roku 1901 ředitelem Pražské konzervatoře. Dvořák mu na podzim 1892 píše: „Je zde tak mnoho takzvaných Conservatory of Music, ale přece tak málo hudebníků dobrých. A proč to? Všude skoro samí Němci, tu a tam i Čech, a to nejvíce z našeho pražského ústavu. Hlavní vada je zde, a to všude, že všecko se učí privátně a to velice špatně, a tak je zde ohromná spousta amatérů, u nás jako diletantů, a to velice špatných. Náš ústav, ačkoliv teprve 7 let stávající, je jediný svého druhu v Americe a žádný jiný ústav nepožívá té výsady použíti tohoto predikátu: National Conservatory of Music of America. (…) U nás na ústavě se vyučuje ponejvíce zdarma, jenom ti bohatí (a těch je málo) platí školní plat. V naší klavírní škole jsou ponejvíce děvčata, tak asi jako u nás, zato ale mužských je málo, a to nejvíce již ‚starší‘ lidé.“

Co Dvořáka na Americe fascinovalo, bylo, jak se ve světě umění nemyslí jenom na nejvyšší vrstvy, které si mohou nákladné duchovní statky dovolit. Manželům Hlávkovým o tom píše z Bostonu, kde koncem listopadu 1892 dvakrát řídil svoje Requiem: „Představte si jenom, jak Američané v zájmu umění a pro lid pracují! Tak například včera jsem přijel sem do Bostonu řídit svůj povinný koncert, což vše aranžuje naše ctěná ředitelka konzervatoře, neúnavná paní Jeanetta Thurberová – bude se dávat ‚Rekviem‘ s několika sty výkonných sil hudebních. Koncert bude ve středu (…) pouze pro bohaté a inteligentní obecenstvo, ale den předtím bude též mé dílo se dávat pro chudé dělníky, kteří vydělají týdně 18 dolarů, a to proto, aby také i ten chudý nevzdělaný lid měl příležitost slyšet hudební díla všech dob a všech národů!! Co, to je něco? Těším se na to jako malé dítě.“ A Josefu Tragymu dodává: „Zcela po amerikánsku! Ale mně se to líbí. Proč by ten chudák, který se celý týden o kousek chleba plahočí, neměl také poznat Bacha, Beethovena, Mozarta atd. Taková klasická díla se zde nejvíce dávají a koncerty jsou přeplněny!“

Dvořák tedy vyučoval, dirigoval, ale od svého příjezdu nekomponoval. Až 19. 12. nacházíme v jeho zápisníku motivů témata, ze kterých začne po novém roce 1893 vznikat Dvořákova nejslavnější symfonie – „Z nového světa“. O tom však zase příště. Protentokrát kapitolu Dvořákových prvních amerických měsíců uzavřeme krásným pozdravem do „starého světa“. Je adresován Janu Hodíkovi, havíři a správci Dvořákova letního sídla na Vysoké u Příbramě, který v době skladatelovy nepřítomnosti pečoval o zahradu, dům a holuby. Dvořák ho měl moc rád, stejně jako další vysocké sousedy… Moc ho potěšil Hodíkův dopis a 8. prosince 1892 na něj z New Yorku odpovídá: „Že jsme měli všickni velikou radost, to si můžete pomyslit, neb dvakrát po sobě jsem četl Váš dopis, aby mi nic neušlo. (…) Skoro každý den ráno časně, když se probudím, vzpomínám na všecky a na všecko, avšak marně, nikoho nevidím – je to jen sen! (…) Už to bude 3 měsíce, co jsme z Vysoké pryč! Často na Vás a na drahé známé na Vysoké vzpomínám! Prosím Vás, půjdete-li ke Kovářům aneb uvidíte-li Fencla a strýce Koláře aj., tož je ode mě srdečně pozdravujte. Jak rád bych Vás všechny uviděl!“

Petr Kadlec