Zdaleka ne každý operní skladatel má cit pro divadelnost svého díla, existují však opery, o kterých by se dalo říct, že jejichž divadelní podoba je v nich imanentně obsažena a může být v těch nejrostodivnějších inscenacích objevována. Jedním z těchto zářivých příkladů je Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta. Brněnské Národní divadlo připravilo inscenaci týmu umělců, kteří spolupracují opakovaně, s mimořádným pochopením pro inscenované dílo. Režisér (a šéf brněnské opery) Jiří Heřman, dirigent Václav Luks, autorka kostýmů Alexandra Grusková a světelný designer Daniel Tesař za sebou mají v Národním divadle Brno nedávnou vynikající inscenaci Händelovy Alciny (2022).
Fota Marek Olbrzymek (NdB).
Za dirigentským pultem svého orchestru Collegium 1704 hrajícího na staré nástroje byl ve výrazně zvednutém orchestřišti Janáčkova divadla Václav Luks, v příští sezoně bude Figarovu svatbu pod jeho vedením doprovázet Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Inscenační tým se rozhodl uvést Mozartovu operu téměř bez škrtů. Mohlo by se zdát, že si tím ztížil situaci, protože Figarova svatba je poměrně dlouhá i s obvyklým krácením. Pracují-li však inscenátoři s mnohostranným porozuměním pro dílo i pro sebe navzájem, věnují-li společné spolupráci nejen svůj um, ale také své emoce, dílo se obvykle podaří.
Obsazení rolí je pestré, Figarové jsou dokonce tři, bratři Tadeáš a Roman Hozovi a Jan Šťáva, který je v této inscenaci jindy Bartolem. Režisér Jiří Heřman se tentokrát rozhodl pro velmi bohatě strukturovanou formu inscenace, přizval ke spolupráci choreografa Marka Svobodníka, jehož hravá práce inscenaci obohatila, když citlivě a vtipně provázal dobový taneční slovník s názvuky soudobého tance. Rozmnožil postavy na jevišti o čtyři páry tanečníků a tanečnic, ale také se věnoval rozpohybování a roztančení sólistů včetně tanečního mistra Basilia (Ondřej Koplík).
Dirigent Václav Luks dodal tomuto provedení svižné tempo i rozvážný klid, hudební složka zněla měkce a vyrovnaně a formovala představení do přesvědčivého tvaru. Podobný vliv měla na inscenaci scénografie Pavla Svobody, v níž trojí velikost do sebe zapadajících a ze tří stran uzavřených „pokojíčků“ zavěšených na tazích umožňovala vtipné propojování jednotlivých výstupů, v nichž hrály roli viditelné reakce postav, které byly za dveřmi. Autorka kostýmů Alexandra Grusková obklopila Figara rokokovými kostýmy růžové barvy a bílými parukami (včetně Cherubína), kontrastně oblékla Hraběnku a Hraběte do tmavých paruk a temných kostýmů. Důležitou roli hrálo rampové osvětlení, které působivě připomínalo inscenační úzus barokního divadla i doby Mozartovy.
Režisér Jiří Heřman spolu s celým obsazením, sólisty, sborem, tanečníky vytvářel detailně vypracované situace, v nichž se střetávaly výrazně vymodelované postavy. Inscenaci zahajuje už při předehře vzpomínkou na poměrně nedávnou svatbu Hraběte a Hraběnky před třemi lety, na niž navazuje předsvatební scénou Figara a Zuzanky a pokračuje událostmi celého toho jejich bláznivého svatebního dne. K vyústění spletitých situací dojde ve čtvrtém jednání odehrávajícím se v zámecké zahradě. Hrabě je tu vtipně potrestán, ale zároveň se tu naznačuje možnost dalšího vývoje vztahu Hraběnky a Cherubina.
Pěvecké a herecké výkony byly vesměs obdivuhodně vyvážené. Figaro temperamentního Tobiáše Hozy, čiperná Zuzanka Doubravky Novotné, nebývale svižný Hrabě Luigiho De Donato, lehce zasmušilá Hraběnka Simony Houda Šaturové, okouzlující Cherubín Václavy Krejčí Houskové, roztančený Basilio Ondřeje Koplíka, sympaticky svěží Marcellina Daniely Strakové-Šedrlové, osobitý Bartolo Jana Šťávy. Snížené ladění nástrojů jen výjimečně způsobilo nedlouhou intonační nejistotu těch pěvců, kteří nastupovali z pozadí jeviště.
Veškerá práce téměř ideálně propojeného tvůrčího týmu dokázala vytvořit dokonale provázanou inscenaci, která neměla viditelné švy. Jiřího Heřmana vyprovokovala jeho první režie Mozartovy opery k mistrovskému vyladění výrazových prostředků. Inscenace Figarovy svatby je dokladem nejen kvality jeho režijní práce, ale také jeho schopností ve funkci šéfa brněnské opery (od ledna 2015). Operní soubor Národního divadla Brno vyniká jak objevnou dramaturgií, tak důraznou potřebou oslovit inscenační týmy, které vytvoří s vybranými sólisty, sborem a orchestrem velmi kvalitní inscenace. Brněnský operní soubor sklízí zasloužené úspěchy nejen v rámci naší republiky. Inscenace Figarovy svatby vytvořil v koprodukci Národního divadla Brno s Théatre de Caen a se Slovenským národným divadlem Bratislava v mimořádné spolupráci s Collegiem1704 a za podpory Bohemian Heritage Fund.
W.A. Mozart: Figarova svatba, Národní divadlo Brno, prem. 22. března 2025. Dirigent: Václav Luks, režie Jiří Heřman, scénografie Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Patricie Částková, choreografie Marek Svobodník, sbormistr Pavel Koňárek. Hrabě Almaviva Luigi De Donato, Hraběnka Almaviva Simona Houda Šaturová, Zuzana Doubravka Novotná, Figaro Tadeáš Hoza, Cherubín Václava Krejčí Housková, Marcellina Daniela Straková-Šedrlová, Bartolo Jan Šťáva, Basilio Ondřej Koplík, Barbarina Helena Hozová, Don Curzio Michael Robotka, Antonio, zahradník Josef Škarka, Vesničanky Jitka Klečanská, Hana Kopřivová.
Olga Janáčková
Když se žení Figaro
aneb Pár postřehů z krásného večera
„Zase je tady Figarka“! Cestou do Janáčkova divadla jsem se neubránila poněkud sentimentálním vzpomínkám. Kolikrát od dětských let jsem ji vlastně viděla? Jen si vzpomínám, že v oněch dávných časech mne nejvíc zaujal Cherubín. Tehdy zřejmě ve výrazném podání Soni Červené…
Nedávná brněnská premiéra přinesla zážitek, který zdaleka nevyprchal s děkovačkou a stažením opony. Je totiž nesmírně pozoruhodná nejen jednotlivými prvky či obory, ale také, vlastně především, jako celek. Je přirozené, že jako dominantu vnímáme výkony pěvců a orchestru. Sólisté (Luigi De Donato, Simona Houda Šaturová, Doubravka Novotná, Tadeáš Hoza, Václava Krejčí Housková, Jan Šťáva, abychom uvedli aspoň některé z premiérového obsazení) nabídli, podle očekávání, vynikající pěvecké výkony a navíc snad každý z nich si uchoval individuální kouzlo své osobnosti. Svým výkonem pak přímo nadchlo Collegium 1704, které bylo přirozeným a výrazným základem celého představení. Jeho hebké tóny nepostrádaly plnost a mimořádnou barevnost. Neobyčejně zajímavé bylo sledovat u pultu dirigenta Václava Lukse: temperament, nesmírná přesnost, výraznost a detailní „sdělení“ jeho gest vypovídaly vše o precizní a zároveň velkorysé vazbě na interpretované dílo. Řekla bych, že byl tepajícím srdcem večera.
Současná brněnská Figarova svatba je skutečným živým scénickým příběhem jak jej asi zažívali diváci Mozartových časů. A přece nejde o historizující inscenaci, ale o moderní scénický pohled na klasické dílo. Zasloužila se o to především scéna Pavla Svobody, dělící obrovské jeviště Janáčkova divadla v různé interiéry v nichž se opera většinou odehrává. Střídmost prostorového řešení dává velkou možnost pro herecké vyjádření bohatého děje, plného temperamentních komunikací, pohybů a kontaktů. Dobovou atmosféru i charakteristiku osobností vyjadřují především kostýmy, hýřící bohatostí módy 18. století. Jejich výtvarnice Alexandra Grusková si pochopitelně neodpustila i mírně ironickou nadsázku, zcela nezbytnou pro šarm a dobový půvab tohoto večera.
Na režisérovi a uměleckém šéfovi brněnské opery Jiřím Heřmanovi tedy bylo vykouzlit tříhodinový večer v němž se poněkud komplikovaný děj plný nečekaných okamžiků šine jednotlivými epizodami ke svému finále. V onom dějovém mumraji hraje velkou roli balet (choreograf Marek Svobodník), který přináší na scénu určité rozvolnění a (někdy až divokou) hravost. Jiným výrazným rysem jevištního života brněnské „Figarky“ jsou humorné okamžiky či prvky rokokově hravé či lehce pikantní. A pak hlavně pohyb v mnoha podobách. To vše dokázal Jiří Heřman stmelit v báječné představení, obdivuhodné kromě jiného „bezešvým“ navazováním jednotlivých okamžiků, scén či výstupů. Pochopitelně, že velmi přirozeným způsobem dominují pěvecké výkony a Mozart vůbec. Jiří Heřman má pro tuto skutečnost mimořádný smysl. Nejprve totiž vystudoval operní zpěv a teprve pak absolvoval obor režie. Takže za to vlastně nemůže. Má muziku v krvi.
Brožurku programu si v divadle většinou jen tak prolistujeme. Navíc v pauze mezi přáteli, známými ba i lahodným douškem není stejně čas. A tak jsem si začala listovat až doma, po pravdě řečeno pod duchnou. Tentokrát mne skutečně zaujal text Patricie Částkové, dramaturgyně brněnské opery, o osobnostech autorů a historických souvislostech vzniku prezentovaného díla. Řádky přímo nabité zajímavými informacemi o lidských osudech i atmosféře dávných časů. Takže o knížku víc v již tak nabité knihovně.
Figarova svatba přinesla do Janáčkova divadla další kvalitní a současně příjemný večer. Pro vyslovené milovníky opery a zřejmě i pro diváky, kteří k tomuto žánru svoji cestu teprve hledají.
Zuzana Ledererová
