Zdá se, že Bůh je psychickou potřebou mnoha lidí a jako takový možná existuje jen jeden. Ale jako na celém světě se lidé kvůli rozdílným životním podmínkám neoblékají nebo nestravují stejně, tak i vnímání toho jediného boha se vyvinulo různě. Snad ano, snad ne. Ale jinak nemá logiku, že těch jediných správných bohů a náboženství jsou tisíce.
Jsem darwinista, tj. věřím evoluční teorii, včetně toho, že pocházím „z opice“, což řada mých přátel odmítá, jinak by s Darwinem i souhlasili, byť samozřejmě i ta jeho teorie se dále vyvíjí. Občas se setkám s přátelskou ironickou poznámkou: „Ty, Stan, z opice nejspíše jsi, ale já určitě ne!“
První živou hudbu, kterou jsem slyšel, kromě zpěvu v kruhu rodiny určitě již i v prenatálním stádiu, byl zvuk varhan a kostelní orchestr s nějakou venkovskou vánoční nebo velikonoční mší v našem venkovském kostelíku. Dokonce jsem sám ve venkovském kostele sv. Bartoloměje svátečně varhaničil, což mi skoro znepřístupnilo studium na pražské HAMU kvůli skoro nedoporučení místního uličního výboru (v obci se dvěma ulicemi – taková byla tehdy doba) a jen náhoda způsobila, že nějaké chladné doporučení jsem nakonec dostal, a tak studovat mohl. Takže nějaké náboženské hudební základy i mám, a proto mne zajímají i hudebně náboženské úlovky z onoho brisbanského Book Festu.
Ostatně dodnes mám asi nejbližší kontakty mezi spolužáky s varhaníky. S jedním jsem léta bydlel na koleji, byť trochu i zištně, protože na varhany nemohl cvičit na pokoji, naopak musel do školy nebo kostela, takže jsem měl svatý pokoj. Ale varhaníci určitě mají převážně širší hudební záběr – více provozují improvizaci, hraní generálního basu (harmonizaci), rejstříkování (orchestraci), kontrapunkt… A většinou i skladatelsky nejsou zcela nepolíbeni.
Již z Česka jsem si do Austrálie přivezl výborné minimalizované Stručné dějiny hudby a zpěvu v liturgii (1999) od římskokatolického teologa, duchovního a univerzitního profesora Františka Kunetky (*1945) a též katolický Kancionál „Zpívej Hospodinu“ s písněmi k „Asperges me“ (kropení), mešními obecně, k oddavkám, za zemřelé, adventními, vánočními, postními, velikonočními, svatodušními, o Pánu Ježíši, k nejsvětější Svátosti, k sv. přijímání, k požehnání, k Božskému Srdci Páně, mariánskými, k andělům a svatým, k různým příležitostem a dále antifony mariánské, nešpory, hymny.
A toto stále dále rozšiřuji na Book Festu (https://www.polyharmonie.cz/z-meho-diare-svatek-knih-i-statni-hymny/, https://www.polyharmonie.cz/z-meho-diare-svatek-knih-ii-australske-lidove-pisne/). Předně jsem získal 11 gregoriánských chorálů z období asi 503 – 1263 n.l. Vyšlo to přepsané do naší současné jednohlasé notace, což by samozřejmě odborníci odsoudili, protože správně by bylo v dobových neumách… Rytmus je převážně v osminách s občasnými čtvrtkami nebo i delšími notami. Tempo není určeno a musí se odhadnout. Jednohlas je podložen latinským textem, občas melismatovaným obloučkem. Je to úžasný pocit muzicírovat si s hudbou tak starou. Rád si s tématy gregoriánu improvizuji a po svém si je i harmonizuji. Vůbec mi nevadí, že tehdy se nápěv neharmonizoval a že jsem stylově špatně. Pro svou radost si to však mohu dovolit. To je výhoda hudební zodpovědnosti jen k sobě samému.
Dalším úlovkem, tentokrát evangelickým, je A Selection from Your 100 Best Hymns (Výběr z vašich nejlepších 100 chorálů). Jde o náboženské zpěvy, které byly v roce 1982 uvedeny ve vícedílném seriálu dnes již zaniklé britské televize Yorkshire Television. A šlo tehdy o reakci na jiný známý cyklus tentokrát od BBC „Songs of Praise“ (Chvalozpěvy). Takže zdá se, že třeba v Británii takové pořady již mají svoji tradici. Snad naše Noe to též dohání, ale veřejnoprávní sotva, byť téma má i vzdělávací rovinu.
V této mé sbírce jsou písně rozděleny do sedmi sekcí: Chorály přírody, Chorály lásky, Chorály víry, Chorály slávy, Chorály chvály, Chorály díkůvzdání, Jeruzalém – ta témata docela voní „člověčinou“, nikoliv jen Bohem, že? Každá z těch sekcí je uvedena citací z Bible. Též každá ze stovky písní je přiblížena informacemi o autorech a vůbec okolnostech vzniku a uplatnění písně. Hudební zápis je ve čtyřhlasu pro klávesový nástroj, ale mohlo by být ihned zpíváno i sborem. A nechybí většinou mnoha slokový text.
Hudebnímu výběru předchází úvod vůbec o vzniku evangelických zpěvů. Začíná se Martinem Lutherem a ihned je zde následující zmínka, která mne potěšila (uvádím český překlad): Martin Luther, který žil v letech 1483 – 1546, byl hlavní postavou hnutí za začlenění laika do bohoslužby, ačkoli to byl Jan Hus v Čechách téměř o století dříve, kdo jako první napsal hymny v mateřském jazyce, které byly srozumitelné všem účastníkům obřadů. Dvě knihy jeho hymnů – jedna obsahující 89 a druhá 400 písní – byly vydány jeho následovníky v letech 1501 a 1505 – téměř devadesát let po jeho smrti.
Tak to mi udělalo radost, protože nebývá zrovna obvyklé sdělovat, že prvním reformátorem zkostnatělého katolicismu byl náš Jan Hus (asi 1370-1415). Byť ani on se neobjevil ze vzduchoprázdna a byl inspirován anglickým Johnem Wycliffem (Janem Viklefem) (asi 1320/31-1384). Život za nové pravdy ovšem nepoložil ani Wycliffe, ani Luther, ale právě náš Jan Hus. Jinak si myslím, že ty uvedené počty Husových písní neodpovídají skutečnosti, ale to není nyní důležité. A asi ani nešlo o první nábožné písně s textem v jazyce srozumitelném i prostým domácím věřícím. To již totiž u nás bylo zavedeno, když svatí Cyril a Metoděj přišli na Moravu v roce 863 se staroslověnštinou. Je obdivuhodné, jak často jsme byli v předvoji, ale stejně jsme z různých důvodu zůstali a zůstáváme vzadu.
Shodou okolností mne nedávno jeden manželský pár pozval na nedělní obřad do evangelického baptistického kostela. Hrála zde (dost silně) kapela ve složení zpěv, kytara, basovka, bicí, elektrický klavír – odhaduji, že z nějakých pacifických ostrovů, ale hudba byla evropského stylu, nebo spíše celosvětově „zglajchšaltovaného“ kostelního pop-stylu. Texty zpívaných písní se promítaly na projekční plochu, takže i ostatní účastníci se snažili přidat podle svých pěveckých možností a znalosti té které písně.
Už při příchodu do kostela jsem se setkal s velmi přátelskou atmosférou všech přítomných. Dva pastoři osobně stiskem ruky vítali každého příchozího. Při obřadu účastníci též se pohybovali do rytmu hudby, „mávali“ rukama, „vystřelovali paže k „nebi“… Spíše to znám z filmů z amerických černošských kostelů. Dokonce jsem zde přijal i chléb a víno (menší bílou hostii než naše a červené víno v miniaturním hygienickém jednorázovém plastovém kalíšku velikosti náprstku), ač jsem upozorňoval, že přece nejsem očištěn svatou zpovědí. Bylo mi odpovězeno, že to nevadí, že se mohu ihned vyzpovídat směrem k Univerzu. Jinak je mi na baptistech sympatické, že křest přijímají až v dospělosti na základě vlastního rozhodnutí, nikoliv z rozhodnutí rodičů, prarodičů atp. A samozřejmě, jako u všech evangelíků, že to hlavní je pro ně Bible, nikoliv katolická politicko-ekonomická zprostředkovací struktura.
Ovšem největším překvapením pro mne byl senior-pastor, což znamená funkčně vyšší, byť byl mladší, než ten druhý též přítomný (snad jako nějaká rezerva, do obřadu nijak nezasahoval). Ten hlavní byl Američan asi čtyřicetiletý. Od začátku byl i ke mně velmi přátelský, ale o Janu Husovi nevěděl nic, tak jsem mu ho doporučil.
Jeho kázání byla ovšem profesionální show, jakou jsem snad někde zahlédl jen z amerických náboženských kanálů též v nějakém filmu. V podstatě vycházel z určité dané části Bible pro stávající datum, což ovšem doplňoval vlastním výkladem. S mikrofonem chodil po celém kostele, profesionálně gestikuloval, zvyšoval nebo zklidňoval emoce… Ptal jsem se ho, jak dlouho trvá studijní příprava na každou neděli. Odpověděl, že to promýšlí celý týden.
Uvědomil jsem si, jak je zcela odlišné, když člověk čte doma Bibli jako „historický studijní materiál“, což jsem již dvakrát absolvoval, nebo je přítomen takové show, kdy i účastnici „jdou“ s pastorem v hlasovém i gestikulačním souhlasu. Síla kolektivu podtrhující působivost takového představení je nepřehlédnutelná. Jen si nejsem jistý, zda to je, či není správné, zda to již pak nehraničí s manipulací, sugescí, nedej bože s vymýváním mozků atp. Musel jsem ale ocenit, co jsem zažil, byť zůstávám darwinistou.
A ještě jeden zážitek jsem si odsud přinesl. Dal jsem se v kostele při závěrečném pohoštění, což je běžné (káva, čaj, sušší zákusky…), do řeči s noblesně upravenou paní mého věku. Vypadala na cizinku, nebo míšenku – myslel jsem z Afriky, Ameriky, pacifických ostrovů, nebo z vyšší kasty z Indie. Překvapivě pravila, že je původní obyvatelkou Austrálie, že třetí generace zpět byla ještě naprosto nesmíšená. Nevím, započítala-li i sebe, takže nesmíšená ještě byla babí s dědou, nebo nezapočítala, pak by šlo až o prababí s pradědou. Chtěl jsem jí trošku „vlezdozadničit“, tak jsem pravil, že se zajímám o její tradiční náboženství a vůbec životní styl – Dreametime (Čas snů), načež ona reagovala, že jak poznala Ježíše, tak jí Dreamtime již nic neříká! Tak jsem zíral. Protože zvláště dnes, kdy cokoliv, co přišlo od bílého přistěhovalce – kolonizátora, je u původních i nepůvodních progresivistických aktivistů špatně. Zíral jsem, jak lehce se vzdala odkazu svých předků.
Velkou radost mi činí další sbírka objevena na Book Festu – Sprituals and Gospels s poznámkou že „obojí prvně v jednom albu“. Snad ano, snad ne.
Černošské spirituály a gospely mají své kořeny v afroamerické náboženské hudbě, která vznikla v prostředí otroků v USA. Spirituály se prý obvykle vztahují ke Starému zákonu, zatímco gospely čerpají inspiraci spíše z Nového zákona. Oba žánry jsou křesťanské, nejsou výhradně katolické, ani evangelické. Ale vznikaly spíše mezi evangelíky, zejména mezi baptisty, metodisty a letničními sbory.
Moje sbírka je notována ve čtyřhlasu využitelném nejčastěji pro varhany se zpěvem – od sólového po čtyřhlasý sbor. A samozřejmě nemůže chybět slavná Deep River (Hluboká řeka) známá po celém světě především z úžasného podání slavného super-basisty (hloubkou i kvalitou hlasu), ale též herce a aktivisty Paula Robesona (1898-1976).
Nu a poslední z náboženských sbírek, které mám z Book Festu je Sing to Jehovah (Zpívejte Jehovovi).
Jehova je Bůh církve Svědků Jehovových vzniklých v roce 1931, byť kořeny sahají již do 19. století. Myslím, že mají hodně nepřátel především kvůli odmítání transfúze krve, což může vést i ke smrti a to je citlivé především, když takto rozhodnou třeba rodiče o svých nezletilých dětech. Myslím však, že alespoň v některých zemích je zde nějaká státní pojistka. Toto neřeším. Já jehovisty ale mám svým způsobem rád a když mi zaklepají na dveře, nezaháním je s opovržením, ale vždy s nimi trochu promluvím. Tak to dělával i můj otec.
Oni jsou též křesťané jako třeba katolíci, evangelíci a další – následují učení Ježíše Krista, byť s určitými odlišnostmi. Ale odlišnosti má svým způsobem každé další vydání Bible a nejen odlišnosti teologické, ale i dobově politicky tendenční. Nepoznal jsem však jiné křesťany, kteří by znali svou Bibli jako Svědci Jehovovi a stále ji studují. A nejhorší zkušenosti i mezi jinými světovými náboženstvími, mám s katolíky, kde většina nikdy nepřečetla (!) svou „svatou knihu“. V lepším případě jen nějaké zjednodušené „Biblické dějiny“ spíše pro děti a pak co slyší v kostele.
Poslední sbírku, kterou mám ve své knihovně není z Book Festu, ale přivezl jsem si ji již z Česka: ŠANA TOVA – židovský rok v písních.
„Šana tova“ je vlastně židovským přáním „dobrý rok“ převážně u příležitosti židovského Nového roku, což ale podle našeho kalendáře je již v září nebo říjnu. A navíc nikoliv od půlnoci, ale již se západem slunce, tj. když se slunce skryje za obzor, aniž by již byla tma (říká se tomu šikja) a vlastně platí i pro začátek všech svátků a i každého dalšího nového dne, což může být pro nás i nepraktické. Například zahájení Pražského jara je vždy 12. května ve 20 hod., což podle židovského datování je 14. Ijjar. Slunce v Praze v té době se za obzor dostane ve 20:37 hod. Takže třeba setkání s dirigentem po koncertě je podle židovského kalendáře vlastně o den později 15. Ijjar, ale podle našeho kalendáře stále ještě 12. května.
Sbírka se člení na židovských 13 svátků (po hinduismu je judaismus nejstarším aktivním náboženstvím světa – asi 4000 let) + šabat (sobota, ale již od pátečního večera) + 4 státní izraelské svátky. Každý svátek je vysvětlen a jsou k němu přiřazené vhodné písně v jednolinkové notaci s akordickými značkami a s hebrejským textem v latince i originálním hebrejském písmu a i s českým překladem. A každá píseň je vhodně přiblížena.
A když píšu o židovských nábožných zpěvech, tak mám i jednu profesní vzpomínku. Začátkem 90. let jsem se televizně podílel na koncertě amerických rabínů. Snad to bylo v tehdejším Paláci kultury – v dnešním Pražském kongresovém centru – ve Velkém sále a bylo narváno, bylo to něco nového a netradičního. Akce se mi již vypařila z hlavy, ale zůstalo v ní, jak jsem byl překvapen, jak vynikající tenoři ti zpívající rabíni byli.
Podíval jsem se na YouTube, co tam lze z náboženských zpěvů, o kterých zde píšu, vlastně najít. Lze tam najít vše v míře, která přesahuje vůbec nějakou přehlednost. Takže možnost pro případné zájemce, které jsem třeba inspiroval. Ovšem pro mne je cennější třeba jen jedna sbírka písní, ve které si mohu listovat a především s ní aktivně muzicírovat a hlavně i po svém, ničím nevázán, jen svou představou a svým vcítěním.
Stanislav Vaněk
