PH: Glosa k CD a LP novince Universal Music – Smetana Arias, Pavel Černoch, Česká filharmonie, Tomáš Netopil.
Zdroj: Národní muzeum – Muzeum Bedřicha Smetany.
Celoživotní úzký vztah Bedřicha Smetany k divadlu tvoří důležitou a neopominutelnou kapitolu v jeho uměleckém tvorbě. Od počátku 60. let 19. století, kdy začal Smetana veřejně působit v pražském hudebním životě, usiloval jako recenzent Národních listů a později jako první kapelník Prozatímního divadla a skladatel o moderní pohled na operní tvorbu i její provozování.
V 19. století přestávala v Evropě dominovat italská opera a obecně se začaly vzájemně ovlivňovat operní tradice napříč národními hudebními prostředími a dostávala se do repertoárů díla zejména francouzských a německých autorů. Stále více se provozovaly opery v mateřštině. Podobně jako v jiných evropských zemích se i u nás do popředí zájmu dostala otázka vztahu národa a umění. Vývoj tehdejší české společnosti byl však ještě provázen důrazem na národní zviditelnění, na snahu o svébytnost českého národa, s níž souvisel vývoj českého jazyka a později jeho výlučné používání ve veřejném kulturním životě.
Bedřich Smetana, který studoval školy v němčině a v písemném projevu byla němčina jeho prvním jazykem, se naučil česky až ve svých skoro čtyřiceti letech. Jedním z hlavních důvodů nebylo jen to, že se cítil být „tělem a duší Čechem“, jak psal na přelomu 50. a 60. let ve svých dopisech, ale aby mohl tvořit díla původní, tedy s použitím českého jazyka. Národní ráz opery však neměl být v jeho koncepci utvořen výlučně českým jazykem, ale i výběrem témat a snahou o vytvoření unikátního díla, které bude českou uměleckou tvorbu reprezentovat.
Operní život hrál v té době důležitou společenskou roli. Nabídnout originální, původní operní díla byla velká zodpovědnost a současně výzva, ke které však ani Bedřich Smetana neměl recept. Když začal v 60. letech 19. století komponovat své opery, byl limitován možnostmi výběru libret a současně i on, přestože znal velké evropské opery svých předchůdců i současníků, nevytvářel „modely“ oper, podle nichž by měli jeho následovníci začít komponovat tzv. českou národní operu. Teprve s odstupem času byl sám schopen svou tvorbu charakterizovat, jak píše v dopise Adolfu Čechovi z Jabkenic dne 4. prosince 1882: „Já nejsem nepřítel starých forem v starých skladbách; ale nikdy nejsem pro to, aby se nyní padělaly, a v tom se krása a celý organismus hledal! Konečně má platit též slovo libreta a charakter celého díla. Ostatně jsem už několik decenií pilně o tom bádal, a píšu tak skorem pořád; proto je každá opera moje jiná. Já nepadělám skladatele slovutného žádného, já jen obdivuji velikosti jejich, a vše přijímám pro sebe, co uznám za dobré a krásné v umění, a především pravdivé. Vy to už dávno u mě znáte, ale jiní to nevědí a myslejí, že zavádím Wagnerismus!!! Mám dost co dělat se Smetanismem, jen když je ten sloh poctivej!“
Dnes můžeme pozorovat, jak je Smetanova operní tvorba různorodá. Hlavním společným jmenovatelem je důraz na kvalitu hudebně-dramatické stavby díla. Celkových osm dokončených oper představuje škálu od komických, přes lyrické (Smetanovými slovy prostonárodní) až po díla s vážnou tematikou, v nichž sahá pro historická nebo národně-mytologická témata. Příslovečná byla pro skladatele nejen správná hudební deklamace českého textu, ale také nutnost svědomitě volené harmonizace byť i jednodušších melodií, promyšlený plán ve stavbě a jasně profilované role jednotlivých postav v operách.
Výběr tenorových árií a duet, který nabízí tato nahrávka, představuje šířku pestrosti užití tenorového hlasu napříč Smetanovou operní tvorbou.
Venkovské a maloměstské náměty v Prodané nevěstě i v pozdějších lyricko-komických operách, jakými je Hubička nebo Tajemství, přinášejí rozličné tenorové role, v nichž se mísí komika s hlubokou citovou rovinou. V opeře Dalibor, kde dějovou linku tvoří niterné drama jednajících postav, akcentoval skladatel milostné téma s utopickou představou štěstí. Daliborova tenorová role je proto výrazově zcela odlišná.
Komická opera Dvě vdovy, měla základ ve francouzské situační veselohře J. P. F. Mallefilla, která se úspěšně hrála v Prozatímním divadle v roce 1868. Smetana v opeře vytvořil komické role, jako např. hajného Mumlala, ale ani zde nezapomíná na lyriku. Naopak ji vyzdvihuje např. v roli Ladislava Podhajského, které se rozhodl dát zcela jiný ráz. Jedná se o lyrický tenorový part, jež je celý posazen do vysoké polohy jak v sólových partiích, tak i v ansámblech. Árie Ladislava „Když zavítá máj“ si Smetana velmi cenil. Z korespondence je zjevné, že zde usiloval o národní ráz, jak např. zmínil v dopise 16. 7. 1877 Emanuelu Züngelovi, když dokončil přepracovanou verzi Dvou vdov: „… držím píseň Ladislava z počátku druhého jednání (za scénou) za pendant ukolébavky z Hubičky. Píseň je úplně v národním slohu držená, a sám mohu tvrditi, že jest to nová národní píseň.“
V operním provozu Prozatímního divadla si Bedřich Smetana uvědomoval nároky obecenstva i omezené možnosti divadelního provozu, ale také přednosti jednotlivých interpretů. Je proto pochopitelné, že některé role psal Smetana „na míru“ pěvcům, které měl k dispozici. To platilo např. pro roli Jarka z Čertovy stěny. Při premiéře ji zpíval Antonín Vávra a Smetana se netajil tím, že roli napsal pro něj. V dopise Adolfu Čechovi ze 4. července 1882, jež obsahuje návrh pěveckého obsazení Čertovy stěny, výslovně oznamuje: „Jarek, co rytíř a tenor – vždy můj milý přítel Vávra, kterému přeje skladatel známou lahodnost hlasu a způsobu. Partie ta je skorem přeplněná lyrikou, kterou pan Vávra tak častokrát a tak vítězně nám podával.“
Již v průběhu 70. let 19. století začal skladatel pro českou veřejnost představovat reprezentanta národní hudby. Společnost si začala přivlastňovat zejména díla, která slavila velký úspěch na operní scéně, jako byla Prodaná nevěsta nebo Hubička. Na přelomu 19. a 20. století znamenal Smetanův operní cyklus prestižní záležitost a jeho nastudování bylo samozřejmostí. Pro svůj individuální styl byly jeho opery vnímány jako vzor české národní hudby. Smetanova individualita však spočívala v tom, že vycházel z existujících technik operní tvorby světové, které přetvořil zcela originálním způsobem tak, aby vznikla jejich národní varianta. Nesporné hudební kvality, které Smetanova operní tvorba představuje, zůstávají dodnes stále živoucím obrazem jeho odkazu a v interpretaci předních českých současných umělců je tato hudba lahodou pro ucho a potěchou duše.
Sandra Bergmanová
