Jedinou agenturou, která v Praze pořádá pěvecké recitály renomovaných pěvců a talentovaných nadějí je Nachtigall Artists. V úterý 19. listopadu uskutečnila ve Dvořákově síni Rudolfina neobyčejný recitál devětatřicetiletého lyrického tenoristy Benjamina Bernheima, specialisty na italský a francouzský repertoár.
Pražský debut patřil Francii – Gounod, Hahn, Chausson, Berlioz, Duparc, Kosma, Trenet, Brel a větší část večera maloval jako kouzelník snové valéry melancholie, smutku, láskyplných emocí, něhy a intimity.
Taková byla už první píseň rudolfínského večera – ryze autorský L´Absent Charlese Gounoda. „Nočního ticha hlas je sladký, když její hlas už neuslyším, tajemné paprsky, klouzající po mechu ve stínu lesů.“ Perlou byla pro mě L´Heure Exquise s textem Paula Verlaina z pera Reynalda Hahna – „Mocná a něžná útěcha zdá se, že sestupuje z klenby nebes, hvězdná duha. Nádherná hodina.“
Velkolepou komorní symfonií, prvním vrcholem recitálu, byla Báseň o lásce a moři (Poème de l´amour et de la mer) Ernesta Chaussona. Několik útržků: „Krvácím tiše a život odplouvá, ode mě ve vlnách se vzdaluje. Má duše je umrtvená, doznívá, vlny hučí, když vítr zaduje, můj vzlyk svým hlasem překrývá.“ (Vodní květy) „Vítr se obrátil, nebe je temné, už nikdy nebudeme spolu trhat květy šeříků a půvabné růže. Jaro je smutné a už nerozkvete. … Naše láska je mrtva navždy.“ (Smrt lásky) Tak sugestivního Chaussona jsem dosud neslyšel… Bernheim celou první část večera jemně kreslil melancholické poryvy emocí, jen občas vzedmul hlas do vyšší dynamiky. Jeho pianissima a messa di voce byla kouzelná, forte pevná a lahodná, nic podobného jsem u lyrického tenoristy dosud neslyšel.
Druhá polovina koncertu přinesla více vzruchu. Už cyklus Letní noci Hectora Berlioze, Villanelle – „Jaro je tady, milá moje, ptáček si čechrá peříčko, v měsíci lásky prozpěvuje, staví si nové hnízdečko. Ulehnem spolu v lůžku z mechu, láskou se oba budem hřát. Řekni mi něžně, beze spěchu, řekni mi něžně: napořád! … Na laguně – Má krásná milá navěky teď spí, mně zbývá po ní jenom jenom věčný žal. Má duše, láska, vše odešlo s ní, hrobu jsem duši svou i lásku odevzdal.“ Druhý vrchol recitálu.
V roce 2021 se vydatně věnovala na svém CD Phidylé (a v tomto roce koncertně) sopranistka Kateřina Kněžíková francouzské hudbě, mimo jiné i u nás téměř neznámému Henrimu Duparcovi. Anticipovala pana Bernheima, který zařadil do programu v Rudolfinu písně L´Invitation au voyage, Chanson Triste („V tvém srdci dřímá měsíční svit, něžný svit letního měsíce, a abych unikl starostem života, v jeho jasu se utápím.“) a Phidylé. Paní Kněžíkovou velmi ctím, není pochyb, že je dnes nejlepší českou sopranistkou, ale autentická interpretace pana Bernheima postoupila o level výše a byla referenční, existenciální. (Skláním se nad poetičností českých překladů písní, které jsou na úrovni Martina Hilského a jeho Shakespeara.)
Není mnoho operních pěvců, kteří byli či jsou schopni vystoupit ze škatulky klasické hudby a zpívat stejně autenticky jiný žánr. Z menší či větší části mě uspokojili například José Cura, Reneé Fleming, Magdalena Kožená, Anne Sofie von Otter, Adam Plachetka, Plácido Domingo… V případě Bernheima to byl osobitý pokus o francouzský šanson – Les feuilles mortes Josepha Kosmy, Douce France Charlese Treneta a Quand on n´a que l´amour Jacquese Brella, písně, jež byly asi pozitivní tečkou večera. Asi, protože v koncertním programu chyběly texty s překlady, takže lidé, kteří neovládají jazyk Paula Éluarda, jako třeba já, si nemohli vychutnat šansonové texty, což bylo značné ochuzení. Naštěstí jsem mohl vděčně přijímat podmanivý zpěv Benjamina Bernheima a celý večer dokonalý doprovod klavíristky Carrie-Ann Matheson…
Bezesporu to byl nejzajímavější pěvecký recitál, jaký jsem živě slyšel. Konečně mi nějaký tenorista splnil sen.
Luboš Stehlík
