Začátky mnohých hudebních těles bývaly složité. Netýká se to jen orchestrů jako jsou například Berlínská filharmonie, Londýnský symfonický orchestr, Česká filharmonie, ale i legendárního Pražského filharmonického sboru, jenž oslavuje v sezoně 2024/2025 devadesáté narozeniny.

Ouvertura

Pražský filharmonický sbor (dále jen „PFS“) je nejstarší profesionální smíšený sbor v České republice s bohatou historií sahající až do roku 1935. Hudebními kritiky bývá označován za „klenot českého hudebního života“. Patří mezi přední evropská vokální tělesa a hlavní reprezentanty české hudební kultury v zahraničí. Během dlouhé historie sboru se v jeho čele vystřídala řada významných sbormistrů – kromě zakladatele Jana Kühna sbor vedli například Josef Veselka a Lubomír Mátl. Od roku 2007 na pozici hlavního sbormistra působí Lukáš Vasilek. Mezi dirigenty, pod jejichž taktovkou PFS v minulosti vystoupil, vynikají jména jako Zubin Mehta, Claudio Abbado, Pierre Boulez, sir Charles Mackerras, Wolfgang Sawallisch,  Daniel Barenboim, Riccardo Muti, Simon Rattle, Semjon Byčkov nebo Manfred Honeck. PFS účinkoval na pódiích nejslavnějších koncertních sálů a operních domů – mimo jiné v Carnegie Hall, Berlínské filharmonii, Labské filharmonii, Teatro alla Scala, Royal Albert Hall nebo Bavorské státní opeře.

Těžiště repertoáru tvoří zejména kantátová a oratorní díla od klasicismu až po současnost. Na jejich interpretaci sbor spolupracuje s předními tuzemskými a zahraničními orchestry, mj. s Českou filharmonií, Berlínskými filharmoniky, Izraelskou filharmonií či Vídeňskými symfoniky. Sbor je pravidelným hostem na festivalech Pražské jaro, Dvořákova
Praha, Smetanova Litomyšl. Důležitou složku aktivit PFS představují operní projekty. Od roku 2010 působí PFS jako rezidenční sbor prestižního operního festivalu Bregenzer Festspiele. Pravidelně je rovněž zván na letní operní festival ve švýcarském St. Gallenu. PFS je také významným interpretem a cappella repertoáru. Od sezony 2011/12 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie zahrnuje interpretačně náročná a méně známá díla sborového repertoáru, některé skladby jsou uváděny v české premiéře. PFS disponuje bohatou diskografií, která čítá více než sto titulů vydaných u mnoha světových společností. Mimořádný úspěch zaznamenalo několik nahrávek realizovaných v posledních letech, mezi nimi i album sboru s kantátami Bohuslava Martinů z roku 2016, jež bylo nominováno na cenu BBC Music Magazine v kategorii sborové hudby. Nedílnou součástí činnosti PFS jsou také edukační aktivity. Vzdělávání dětí a mládeže probíhá prostřednictvím edukačních koncertů a workshopů na školách. Studentům pěveckých oborů je díky účastí v Akademii sborového zpěvu umožněno zapojit se do umělecké činnosti sboru, a získat tak praxi v profesionálním vokálním ansámblu. Sbor je držitelem celé řady cen. V roce 2018 získal cenu Classic Prague Awards za Nejlepší vokální koncert a Cenu České televize – Klasika roku. V roce 2022 se pak stal laureátem Ceny Antonína Dvořáka, prestižní ceny v oblasti klasické hudby udělované Akademií klasické hudby za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby u nás i v zahraničí. Zřizovatelem PFS je Ministerstvo kultury České republiky.

Otec zakladatel

Jeho počátky jsou spojeny s pražským rozhlasem. Ačkoli v Československu působilo po roce 1918 relativně hodně amatérských sborů (Vachovi Moravští učitelé udivovali mistrovstvím Evropu i Ameriku, velmi dobrou úroveň měly další učitelské sbory, Hlahol a samozřejmě Filharmonický sbor, jehož zrod v roce 1922 inicioval Václav Talich pro potřeby České filharmonie), nemohli naplnit na potřebné úrovni hudební požadavky rozhlasového vysílání, hlavního média té doby. Nastudovat oratorium znamenalo pro sbor typu Hlaholu roční usilovnou práci, navíc s nejistým výsledkem. Podobně jako se zasloužil o profesionalizaci orchestrální hry Václav Talich, český sborový svět měl naštěstí svého věrozvěsta v Janu Kühnovi, který přišel do rozhlasu na podzim roku 1931. Začal prosazovat, že před mikrofony musejí stát profesionálně připravovaná sborová tělesa. Nejdříve založil v roce 1932 Dětský sbor pražské rozhlasové stanice (pozdější Kühnův dětský sbor) a v roce 1934 pak na tuto činnost navázalo postupné konstituování smíšeného sboru. Je třeba připomenout, že u sboru korepetovali mladí absolventi dirigování, například Karel Ančerl nebo Miloslav Kabeláč. Katalyzátorem vzniku sboru bylo natáčení opery Debora Josefa Bohuslava Foerstera. Kühn sehnal tajně sboristy, nastudoval nelehké party a výsledek hlavního rozhlasového dirigenta Otakara Jeremiáše mile překvapil. První zkoušky v prosinci 1934 se účastnilo 27 zpěváků; první vysílání části opery proběhlo 4. ledna 1935, celé dílo zaznělo o čtyři dny později. Název Sbor Radiojournálu se pak změnil na Sbor pražské rozhlasové stanice. Vznik sboru lze vztahovat ke stálé umělecké osobnosti nebo k první oficiální prezentaci veřejnosti. Já bych byl spíše pro druhé kritérium, proto rok 1935.

V prvních letech bylo hlavní vizí Jana Kühna vytvořit v rámci bídného finančního backgroundu relativně stabilní těleso mladých talentovaných zpěváků, co nejméně se střídajících, které by mohl umělecky tvarovat a sezpívat jej se značnou růstovou potencí. Pro výběr těch nejlepších přezkoušel kolem 200 hlasů. Dokladem kvality je skutečnost, že mezi zakládajícími členy byli budoucí legendy české opery Beno Blachut, Antonín Votava ad. Ačkoli o Janu Kühnovi kolují kritické vzpomínky na jeho s ničím nesouměřitelnou přísnost, náročnost, tvrdošíjnost v prosazování svých názorů, nešlo mu jen o splnění rozhlasových požadavků, ale hlavně o vybudování tělesa, které by se etablovalo v koncertním životě a obstálo by u jakéhokoli orchestru. Jeho význam pro sbor tedy nebyl jen iniciační, zakládající, ale podobně jako u Talicha formativní. Díky tvrdé práci se sbor brzy stal prvním nejen v Praze, ale neměl v celém státě soupeře, jakkoli se mu pokoušel konkurovat rozhlasový sbor.

Problém byl s právním ukotvením, neboť Československý rozhlas nebyl jeho zaměstnavatelem, ale najímatelem, jakkoli už během roku 1935 pochopil kvalitativní revoluci. Brzy se stal nepostradatelným partnerem České filharmonie. Šokem pro odbornou a laickou veřejnost byl už první společný koncert v prosinci roku 1936 ve Smetanově síni Obecního domu (77 vokalistů!) s bouřlivým ohlasem na náročnou hudbu Ladislava Vycpávka, Vítězslava Nováka a dnes zapomenutého Otakara Zicha. Z ohlasů vybírám jednu diplomatickou větu: „… v technice sborového zpěvu, zvláště pak v intonaci a v přesnosti rytmu, jsou dnes z našich nejlepších těles sborových.“

Jan Kühn a manželé Kühnovi.

V podstatě už od roku 1936 až do konce okupace procházelo organizačně labilní těleso institucionálními, fluktuačními a vnitřními krizemi. Ač se profesor Kühn velmi snažil, nebyl schopen jej stabilizovat. V roce 1937, kdy měl sbor už 90 členů, byl 14. 10. ustaven spolek Československý pěvecký sbor, jenž se několik dnů po okupaci transformoval v Český pěvecký sbor. Německá okupace přinesla změny a hrozby. Především to bylo nebezpečí nasazení řady členů sboru do Říše. Dalším bylo ekonomické ohrožení sboristů, kteří byli pro rozhlas externisté, byli placeni jen za realizované relace, kterých ale po roce 1941 významně ubylo. Další krize přišla v roce 1944, kdy bylo ministerstvem lidové osvěty nechvalně proslulého Emanuela Moravce 65 členů přiděleno rozhlasu. Rozdělením nebyl sbor schopen fungovat. Jan Kühn tuto situaci popisoval jako zvůli Němců, kterým se nelíbil český charakter sboru a představoval pro ně coby nositele slova českou tradici a větší hrozbu než třeba Česká filharmonie. Dnes už těžko dojdeme k pravdě, nicméně hluboké konflikty nalezly své dno v květnu 1945, kdy byl Kühn obžalován „z nečeského, asociálního, nedemokratického  chování za okupace“. Naštěstí dopadl lépe než Václav Talich a 1. 4. 1947 byl při hlavním přelíčení u Mimořádného lidového soudu zproštěn obžaloby podle velkého retribučního dekretu. Jan Kühn měl opět čistý štít.  I tak dostal v rozhlase výpověď, rozdělený sbor se už nikdy nesloučil a z Kühnových oportunistů vznikl Pěvecký sbor československého rozhlasu vedený dirigentem a sbormistrem Jiřím Pinkasem. Jan Kühn už 30. prosince 1945 představil 100 členný Český pěvecký sbor, když prý bravurně uvedl v podstatě stejný program jako v roce 1936.

Situace se konsolidovala, ČPS pouze koncertoval, po dvou letech měl 180 členů a jejich šéf usiloval o ekonomické zabezpečení, což tehdy bylo jedině zestátnění. V roce 1947 zažádal o přičlenění k České filharmonii. Po třech letech vydal ministr školství Zdeněk Nejedlý souhlas a od 11. 9. 1951 nesl hrdý titul Český pěvecký sbor při státním orchestru Česká filharmonie. Protože to ale byl vzdušný výnos bez peněz, trvalo ještě dva roky, než se uskutečnil. Profesor Kühn konečně doplul se svojí lodí do klidného přístavu. Sbor stihl ještě dovézt k prvnímu mezinárodnímu uznání, kdy se v roce 1957 uskutečnil triumfální první koncert v cizině a byl v Paříži označen za člena světové elity. Někdejší ředitel Deutsche Grammophon Constantin Metaxas prohlásil: „Český pěvecký sbor pokládám za nejlepší na světě.“ Tuto kvalitu drží dodnes … Dramatický okamžik nastal v roce 1958 smrtí Jana Kühna. Kontinuitu zajistila  nejdříve jeho manželka Markéta Kühnová a krátce Antonín Šídlo.

Zlatý věk I

Josef Veselka.

Díky citlivému jednání ředitele České filharmonie Jiřího Pauera převzal v roce 1959 poslání hlavního sbormistra po dobu 23 let Josef Veselka. Jestliže jeho předchůdce byl zakladatel a vizionář, profesor Veselka byl budovatel. Právě on etabloval sbor v zahraničí, plně se profesionalizoval. Díky jeho charismatickému vedení získal ČPS světové uznání a stal se v cizině podobně lákavým artiklem jako sesterská Filharmonie. Jeho éra přinesla nenapodobitelný moderní zvukový obraz, na který jeho pokračovatelé tak či onak navazovali a stal se příkladem kvality pro řadu evropských sborů. Všeobecně byl ctěn, jak rozšířil acapellový repertoár. Prozíravě počal sbor směřovat i do scénických operních projektů. Konduktem nárůstu zakázek a hostování bylo zintenzivnění práce a zvýšená koncentrace zapojení každého člena. Příprava každé kompozice byla detailnější, velmi mu záleželo na muzikalitě, intonaci, maximální úrovni pěvecké techniky, na souzpěvu hlasových skupin a celého sboru.

Klidný přístav měl však své stinné stránky dané režimem a tupostí komunistických aparátčíků. Ne všichni mohli vždy vycestovat do buržoazní ciziny, někdy dokonce nemohl odcestovat celý sbor. K tomu připočtěme režimní hlídače a donašeče. Například v roce 1969 měl sbor zpívat ve Vatikánu na koncertě pořádaném papežem Pavlem VI. pro diplomatický sbor. Z hostování kvůli KSČ sešlo. Začínala se projevovat počínající normalizace.  Naštěstí vše nepříjemné či tragikomické převyšovala hudba, spolupráce s dirigenty, jejichž vedení bylo pro sbor edukačně nesmírně přínosné a inspirativní kontakt se sólisty. Šedesátá léta byla dobou obrovského vzmachu. Nejzásadnější změnou bylo přejmenování na Pražský filharmonický sbor. V roce 1965 vystoupil PFS poprvé v opeře a bylo to hned v milánské La Scale, od níž dostal nabídku, po jaké touží snad všechny sbory  – Lohengrin Richarda Wagnera. Poprvé zažil spojení herectví a zpěvu zpaměti v tak obrovitém díle. Dirigent Wolfgang Sawallisch, jehož potom sbor miloval, byl nadšen a spolupracoval s ním opakovaně. 

V Itálii byl vždy nadšeně vítán. Příklad za všechny. Po provedení hudby Palestiny v Perugii tamější kritik napsal: „Český sbor  a jeho dirigent přijeli do Itálie, kolébky renesance, předvést způsob, jak mistrovsky  interpretovat italskou renesanční polyfonii.“  Další zásadním italským operním triumfem bylo provedení Mistrů pěvců norimberských v benátském divadle La Fenice. Evropské úspěchy vedly nutně k expanzi do světa, jako první bylo v roce 1976 Japonsko. Už tehdy se Veselka vždy snažil se svým týmem prosadit sbor kromě orchestrálních projektů i v acapellovém repertoáru… Díky němu se otevřel svět dalším českým sborům.

Pokračovatelé

Na Josefa Veselku navázal v roce 1980 Lubomír Mátl, jenž PFS vedl dvanáct let a etabloval jej v nových lokacích. Například od roku 1983  pravidelně účinkoval na operním festivalu v Pesaru, městě Gioacchina Rossiniho. Pečoval a prohluboval pěvecké kvality, které vložil do sboru jeho učitel. Dramaticky se rozvinula spolupráce s gramofonovým světem. Legendární jsou mimo jiné nahrávky Dvořákových oratorií Stabat Mater a Requiem (Sawallisch), Mahlerovy Druhé symfonie (Mehta) nebo Brahmse (Sinopoli). Lubomíra Mátla vystřídal Pavel Kühn, syn zakladatele, čímž se jakoby symbolicky kruh uzavřel, který zde působil do roku 1997.

Václav Neumann a Lubomír Mátl.

Ozvěny Sametové revoluce měly na sbor zásadní dopad. V roce 1990 se oddělil do České filharmonie, i když umělecká kooperace zůstala velmi silná. Samostatnost, svoboda a nutnost obhájit ekonomickou existenci vedla k navazování nových kontaktů. Započala spolupráce s nejlepšími orchestry (Berlínská filharmonie, Royal Orchestra Concertgebouw, Izraelská filharmonie…). Rozvíjela se operní linie – Bavorská státní opera, Královské divadlo v Madridu, Divadlo Champs Elysées v Paříži, Curych, Drážďany a pokračovala La Scala, Národní divadlo Praha bylo samozřejmostí. V letech 1997  až 2005 řídil sbor úspěšně Jaroslav Brych, který odvedl skvělou práci. Roční mezihru (do konce sezony v roce 2006) Jana Rozehnala bylo jen interludiem  a předehrou před nástupem éry Lukáše Vasilka. S odstupem  už lze konstatovat, že to byl podobně klíčový okamžik v historii sboru jako někdejší příchod Josefa Veselky.

Lubomír Mátl s Annou Fejérovou, Jiřím Bělohlávkem a Radovanem Lukavským.

Pavel Kühn.

Zlatý věk II

Lukáš Vasilek nejenže rozvíjí odkaz a principy Jana Kühna, Josefa Veselky, Lubomíra Mátla a Pavla Kühna, ale realizuje své představy a vize. Prohloubil repertoárový vějíř, a to hlavně o  hudbu 20. a 21. století a přinesl nové interpretační výklady. Dobrými příklady mohou být Dvořák, Bruckner, Stravinskij, Britten, Martinů, Janáček nebo Jan Novák. Významně se podílel na iniciaci uvedení řady zásadních kompozic, například Schmidt: Kniha sedmi pečetí,  Honegger: Král David, Britten: Válečné requiem… 

Umělecké propojení s Českou filharmonii není návratem do minulosti, ale nalezení zlatého řezu pro budoucnost. V nedávné minulosti měl sbor občas problémy s vrcholným vedením. Stabilizovaný management a umělecké vedení by mělo být backgroundem a katalyzátorem dobré budoucnosti.

Ohlasy

Z stovek zahraničních kritik pět úryvků: Dvořákovo Te Deum a Janáčkovu mši provedl ve Francii jeden z nejlepších sborů světa: Český pěvecký sbor. (ARTS) Senzační úspěch… Je to naprosto fenomenální sbor. (Morgen Berlin 1957) Tento filharmonický sbor ze Zlaté Prahy se skutečně blíží zázraku. (Österreichische Neues Tageszeitung 1958) Zmiňujeme-li se o sboru z Prahy, je třeba jemu přiřknout korunu. (Feuille d´Avis de Lausanne) Koncert Pražského filharmonického sboru byl bezpochybně lahůdka pro melomany a nejen pro ně. (Wiadomości Powiatowe) Pražský filharmonický sbor okouzlil zřetelnou artikulací a schopností zpívat ve velké dynamické škále. Mohutný v průrazné síle fortissimo, nacházející  ale i překrásně znějící  místa v pianissimu. (Sächsische Zeitung) Sbor svěřený od března 2007 sbormistrovi Lukáši Vasilkovi, dovolil publiku vychutnat si velké momenty intenzivní radosti v dílech věnovaných Panně Marii. (Le Percht)

Coda

Z pohledu zpěváka znám PFS téměř čtyřicet, z pohledu novináře třicet let. Obdivoval jsem detailní práci, nadšení a vizionářství Pavla Kühna a Lubomíra Mátla a totéž vidím u Lukáše Vasilka, který se navíc stále více projevuje jako znamenitý dirigent. Nadšení a profesionalitu, ale také lidskost a smysl pro týmovou práci vidím u řady zpěvaček a zpěváků. Když poslouchám Pražský filharmonický sbor, často mě  odvádí do jiné dimenze. Je to mimořádná syntéza sametové barevnosti, hlasové disciplíny, souzpěvu a autenticity. A sbormistr či dirigent tomu dodávají styl a eleganci. Téměř vždy mám pocit, že slyším nejlepší světové sborové těleso, s jakým jsem se živě nebo virtuálně potkal. Velmi těžko bych hledal například v interpretaci Stabat Mater a Requiem Antonína Dvořáka,  Requiem Giuseppa Verdiho, Glagolské mše Leoše Janáčka, Německého requiem Johannesa Brahmse, Gilgameše Bohuslava Martinů nebo v Mahlerových symfoniích lepší sbor.

Hudba je jako víno, které plní sklenici ticha. Pražský filharmonický sbor ji naplňuje  po okraj  každý koncertní či operní večer.

28. září 2024. Dvořák: Requiem. Pražský filharmonický sbor, Drážďanská filharmonie, Michael Sanderling.

Luboš Stehlík

(Zdroje: Lenka Bartošíková – Diplomová práce 2013, Aneta Baďurová – diplomová práce 2023, Jiří Zeman: 30 let Českého pěveckého sboru, Archiv PFS)

KDO TVOŘIL DĚJINY

Jan Kühn

1891–1958

Určující osobnost českého sborového života první poloviny 20. století. Formoval nejen profesionální, ale i amatérský zpěv. Průlomový byl i jeho přínos v dětském sborovém zpěvu (založil Kühnův dětský sbor). 

Narodil se v haličské obci Boguchvala, mládí prožil v Českých Budějovicích. Jeho sonorní bas jej předurčoval k sólovému zpěvu. Ten studoval  nejprve u Emila Buriana (otec E. F. Buriana), poté v Německu, ve Vídni, Francii a v Itálii, dirigování pak v Brně a Olomouci. Roku 1931 odešel do Prahy a působil v rozhlase. Po roce pěvecké a režisérské práce využil šance začít realizovat své  sborové vize. Byl prostě ve správnou dobu na správném místě. V roce 1932 založil dětský rozhlasový sbor a o dva roky později dospělý smíšený sbor. Jako šéf Českého filharmonického sboru byl nesmlouvavý  a na tehdejší dobu velmi přísný. Vzorem pro sborovou práci mu byla dokonalost orchestrálního zvuku. Trval na instrumentální lehkosti a pohyblivosti lidského hlasu, rovném tónu; nesnášel sólistické manýry, upřednostňoval menší hlasy, měkká sférická pianissima a sytá fortissima. Neexistovala intonační zakolísání a nepřesné nástupy.  Měl vysoké nároky a od mladých sboristů vyžadoval to, co sám od sebe: totální oddanost sboru a jeho upřednostňovaní před čímkoli jiným. Jeho perfekcionismus měl vždy tentýž cíl – dokonalost v každém tónu. Pro dosažení svých cílů používal i psychicky nelehkého předzpívaní jednotlivců před sborem, metody, kterou používal v modifikacích i jeho syn Pavel Kühn. Výsledkem byl dokonalý sborový zpěv, horší to bývávalo s psychikou některých sboristů a sboristek. Nebyla-li jeho zvuková představa dynamiky orchestru naplněna, vymohl si u dirigenta změnu.  Jeho neústupnost mu stvořila vlivné nepřátele. V roce 1946 z rozhlasu odešel a s ním i část sboru, která se stala pilířem nového ansámblu: Českého pěveckého sboru. Po dvaceti letech byl naplněn jeho institucionální cíl – přičlenění sboru k České filharmonii. 

Josef Veselka

1910-1992

Sbormistr, dirigent, klavírista, hudební kritik a teoretik, pedagog. Jeho souputníci jej popisují jako pracovitého, skromného člověka s neutuchající dávkou životní energie.

Narodil se v Novém Městě na Moravě jako čtvrté ze šesti dětí. Po Velké válce se silně věřící rodina odstěhovala do Kroměříže a Josef studoval seminář klasického gymnázia. Hrál na varhany u sv. Mořice, kde byl i choralistou. Jeho vášeň pro hudbu však vítězila nad přípravou na povolání duchovního. Nakonec byl v septimě ze semináře vyloučen. Maturoval na reálném gymnáziu a následovala brněnská Masarykova univerzita. Klasickou  filologii a filozofii pokořily hudební věda u Vladimíra Helferta (opora muzikologie v Brně) a Václava Kaprála (otec Vítězslavy Kaprálové)  a studium sbormistrovství. V roce 1931 založil  sdružení Moravan, které dovedl k vrcholné metě mužského sborového zpěvu,  za okupace vedl sbor Foerster, byl svého času  skvělým recenzentem Lidové demokracie… Učil na Masarykově univerzitě, JAMU i brněnské konzervatoři. Úspěch Moravanu pak byl tím nejlepším doporučením, aby se stal po smrti Jana Kühna v 1958 hlavním sbormistrem Českého pěveckého sboru (plnohodnotné jmenování bylo až pro sezonu 1959/60).  S Moravanem byl tak mocně lidsky propojen, že jej souběžně vedl až do roku 1965. Podobně to bylo s JAMU.

Posláním 23 let v ČPS bylo v budování – sboru jako takového, zvuku, repertoáru, jeho pozice doma a ve světě. Sbor se plně profesionalizoval, což zvýšilo kvalitu, stal se celosvětově uznávaným. Klasická hudba v jeho době měla tři nejžádanější ansámblové „komodity“ – Českou filharmonii, Smetanovo kvarteto a Český pěvecký sbor. Na sbor se hrnuly zahraniční ocenění a zájezdy, nabídky renomovaných orchestrů a gramofonových firem. Cizina byla nejdříve třetinou činnosti sboru, později dokonce polovinou. Veselka se svým sborem byli  i úspěšnými vyslanci české hudby – Janáček, Martinů, Ostrčil… Skvělé renomé sboru významně podepřela spolupráce s charismatickými dirigenty – Ančerl, Neumann, Smetáček, Sawallisch, Leinsdorf, Maazel, Muti ad. Během své mise u Českého pěveckého sboru, přejmenovaného na Pražský filharmonický sbor, připravil 751 koncertů, které řídilo 133 dirigentů s 33 orchestry, sám řídil  173 programů. Uvedl 250 skladeb od 124 autorů. Na gramodeskách zanechal 259 skladeb od 75 komponistů, podnikl 75 zahraničních zájezdů do 16 zemí, sbor dostal během jeho mise 16 domácích a zahraničních ocenění!

Cíl měli Kühn a Veselka stejný, ale metody zcela protichůdné. Strach ze zkoušek vystřídaly radost, uvolněnost a pohoda. Zvýšily se požadavky na hlasovou kvalitu a muzikálnost ve smyslu čtení z listu, zintenzivnění zkouškového procesu, důraz přešel z jednotlivce na celek. Vedle intonace dbal Veselka na ovládnutí dynamiky a struktury frází. Pilováním intonace docílil krásného čistého zvuku, jakého na této úrovni v té době nebyl schopen docílit žádný velký sbor.

Veselka byl typem navýsost tvůrčího dirigenta, který precizně nastudované dílo dotvářel na pódiu. Dalším přínosem byla nová barevnost sborového zvuku, což bylo podmíněno i výběrem přirozených hlasů, kdy citlivě kombinoval hlasy malé a velké, které se však musely podřídit sborovému souzpěvu. Říkával: „To musí být napřed v hlavě a potom v krku.“  V roce 1980 řekl v v brněnském rozhlase mimo jiné: „Umělec musí mít inspiraci, nejen intelekt, nejen analýzu. Musí mít srdce a temperament, aby dovedl zpěváky strhnout…, aby se jim ježili vlasy, když se ježí mně, aby jim jiskřily oči, když jiskří mě.“

Lukáš Vasilek

1980

Současný hlavní sbormistr ve způsobu vedení sboru propojuje to nejlepší z tradice českého sbormistrovství a  moderním přístupem. Charakterizuje jej univerzalita, jakou neměl nikdo před ním, vysoká míra muzikality, hudební i mimohudební přehled, perfekcionismus, schopnost podřídit vše své práci a neobyčejná skromnost.

Narodil se v Hradci Králové. V pěti letech se začal učit hrát na klavír později přibral zpěv. V osmi letech se stal členem chlapeckého sboru Boni pueri vedeného Jiřím Skopalem, který jej ovlivnil v rozhodnutí v jeho budoucím poslání. Po gymnáziu studoval hudební vědu. Důležitou epizodou bylo neobyčejně úspěšné vedení Foersterova komorního pěveckého sdružení v letech 1998 – 2009. Svá studijní léta v té době dokončil na HAMU kde teď sám pedagogicky působí, hlavně u Tomáše Koutníka. Zkušenosti řízení hudebních souborů získával jak u instrumentálních formací, tak v operním sboru pražského Národního divadla.

Od roku 2007 vede Pražský filharmonický sbor. Tím skončilo období nejistoty a určitého uměleckého útlumu.  Bylo mu 27 let a byl nejmladším sbormistrem tělesa tohoto typu v českých dějinách. V roce 2010 založil třináctičlenný sbor Martinů Voices. Říká, že jej založil, aby „poznal něco nového a zkusil pracovat jiným způsobem“. 

Velké úspěchy sklízí i jako dirigent. V roce 2023 potvrdil nevšední kvality pozoruhodným provedením Brittenova Válečného requiem, v sezoně 2024/25 na něj čeká těžká partitura Honeggerova dramatického oratoria Jana z Arku na hranici, jedné z nejpozoruhodnějších kompozic minulého století. Dílo nastuduje se svým sborem, sólisty a Českou filharmonií. Propojení dirigenta a sbormistra je pro něj hodně důležité: „Když má sbormistr  připravit skladbu s doprovodem orchestru, měl by o ní mít takovou představu, jako by ji sám dirigoval. Bez zkušenosti s orchestrálním dirigováním bych s PFS vůbec nemohl pracovat, nevěděl bych jak.“

Vlastní detailní příprava mu umožňuje upozornit sbor na pěvecké nástrahy díla. Ačkoli je pro něj partitura závazná, vždy se snaží „číst mezi řádky“. Přesto však zůstávají obsah, styl a záměr každého opusu  určující.

Přirozený pěvecký projev a zvuková barevnost, hlavní znaky PFS,  jsou pro Lukáše Vasilka klíčové.  Mluví o „ukázněné barevnosti“, čímž možná podvědomě spojuje Veselkovu barevnost s Kühnovou disciplinovaností. Na Veselku svým způsobem navazuje názorem, že potřebuje hlasy menší i velké. Koneckonců to koresponduje i s požadavky, které jsou dnes na sbor kladeny – koncertní se štíhlejším způsobem zpěvu i operní s pokrytím velkých prostor. Lukáš Vasilek patří bezesporu k předním sbormistrovským osobnostem evropské současnosti.

Coda

Jan Kühn docílil s amatérskými a poloprofesionálními  zpěváky to, co nikdo před ním a svým způsobem ani po něm. Svým tvrdým, nekompromisním a cílevědomým přístupem vytvořil z tehdejších amatérů téměř profesionální sbor. Josef Veselka přinesl nový způsob práce – detailnější, propracovanější, barevnější s velkým porozuměním vokální tvorbě. Lukáš Vasilek je syntetik. Propojuje Kühnovu ukázněnost s Veselkovou barevností a vnáší do sboru dokonalou výstavbu pěvecké fráze na základě propracování   hudební plochy s ideální vyvážeností hlasů vůči sobě navzájem, přičemž prioritní je správné vokální a instrumentální cítění.

Další sbormistři

Lubomír Mátl  (1941-2020).  Jeden z nejvýznamnějších žáků Josefa Veselky. Šéfem PFS v letech 1981-1992. Nejdříve se věnoval varhanám a klavíru, později dirigování a sbormistrovství. V roce 1963 začal řídit Brněnský vysokoškolský sbor, později Brněnský akademický sbor, od roku 1972 Ostravský filharmonický sbor, o tři roky později celý život vedl Pěvecké sdružení moravských učitelů. V letech 1978 – 1981 byl hlavním sbormistrem Slovenského filharmonického sboru. Po odchodu z PFS byl sbormistrem Smíšeného sboru Českého rozhlasu a Pražského komorního sboru. V letech 1983 až 2007 byl hlavním sbormistrem Rosini Opera Festival a sborovým leaderem byl i ve Wexford Festival Opera (1995-2010). V roce 1996 navázal spolupráci s Choeur de Radio France, 1997 založil v Ostravě Moravský komorní sbor a o čtyři roky později v Brně Mátlův akademický sbor. Stejně jako jeho učitel i on vychovával dirigenty. Pavel Kühn (1938-2003). Syn zakladatele sboru, sbormistr, dirigent, hudební režisér a aranžér. Na počátku byl členem Kühnova dětského sboru, kde byl pěveckým sólistou. Hru na violoncello a dirigování studoval na HAMU. V roce 1958 založil Kühnův smíšený sbor, který řídil až do své smrti, z něhož vytvořil jeden z nejlepších českých sborů. Z průměrnosti na výsluní pozdvihl Pěvecký sbor Českého rozhlasu, od kterého odešel v roce 1991, když přijal pozici hlavního sbormistra PFS. Zde působil do roku 1996. Byl velmi náročný a podobně jako jeho otec nesmlouvavý a při prosazovaní své pěvecké vize tvrdý. Měl skvělý sluch, cit pro melodickou linku, neomylnou hudební intuici, mimořádnou znalost lidského hlasu, smysl pro tektoniku skladeb a schopnost naplňovat záměr autora, který ale často doplnil osobitým přístupem k interpretaci. Jeho výklady hudby od renesance po současnost byly doma i v cizině vysoce respektovány. Nejbližší mu byla romantická hudba a 20. století. Jeho umění bylo několikrát významně ohodnoceno, například v roce 2000 Evropskou cenou Gustava Mahlera. Jaroslav Brych (1964).  Dirigent, sbormistr, pedagog, hornista. PFS řídil v letech 1997-2005, nicméně v roli druhého sbormistra působil v roce 1994. Dirigentské umění vstřebával od skvělých učitelů – Radomil Eliška, Václav Neumann, Josef Veselka. Bezpochyby mu hodně daly kurzy u Helmutha Rillinga. Jako sbormistr a dirigent začal v Pardubickém dětském sboru, pokračoval ve Vysokoškolském souboru UK, Symfonickém orchestru Armády České republiky, Opeře Mozart, Pražském komorním sboru… Jako učitel ovlivňuje vývoj mnoha hudebníků (Pardubická konzervatoř, HAMU, PFUK). Diriguje Foersterovo komorní pěvecké sdružení, příležitostně spolupracuje s Choeur de Radio France. Jan Rozehnal (1957).  Hlavním sbormistrem PFS byl v letech 2005-2006. Po studiích v Kroměříži a Brně byl dirigentem opery v Českých Budějovicích. Od roku  1985 vedl Brněnský filharmonický sbor a přibral si Pěvecké sdružení brněnských učitelů, 1991-2003 vedl Slovenský filharmonický sbor. Po smrti Pavla Kühna v roce 2003 řídil tři roky Kühnův smíšený sbor. 

Z foto dějin PFS: