Čas od času se mi stalo, že určitý hudební projekt se podivuhodně protne s něčím velmi aktuálním. Koncert České filharmonie 24. dubna 2025 nechtíc rezonoval jednak s úmrtím a pohřbem papeže Františka, jednak s hrůzami civilistů, které prožívají lidé na Ukrajině. Za děním v pražském Rudolfinu pak stál se vší vážností své osobnosti dirigent Jakub Hrůša.
Fota Petra Hajská.
Truchlení za papeže jakoby umocnila světová premiéra skladby Canto – Unisono pro orchestr Moravana Pavla Zemka Nováka (14. 10. 1957), který v dedikaci napsal: „S vědomím své nedokonalosti věnuji Canto Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a Neposkvrněnému Srdci Panny Marie jako projev vděčnosti za trpělivou celoživotní pomoc.“ (V tomto kontextu je symbolické, že papež František byl v sobotu 26. 4. pohřben v římské bazilice Panny Marie Sněžné.) Kromě fundamentální role unison, inspirace je silně ovlivněna chorálem na základě čtyřtónové horizontály. Z ní je pak vystavěna emočně neuvěřitelně silná hudební architektura, statická a přitom přeplněná proměňující se vnitřní expresí. Něco tak silného a autentického jsem v současné hudbě už řadu let neslyšel. V tu chvíli jsem měl pocit, že je tato „chorální“ hudba poctou jednomu z největších papežů, které dala světu katolické církev. Navíc provedení bylo prostě dokonalé – velmi intenzivní hraní ozdobené častými sólovými vlnami (koncertní mistr primů, první violoncello, kontrabas, viola). Malá plocha vyznala lidem více než symfonie. Bylo to neskutečně pokorné a přitom velkolepé.
Pavel Zemek Novák kdysi pokorně vyznal: „Skladatel musí být Blázen a být považován za blázna. Nesmí se tomu divit, protože dělá věci, které ostatní považují za bláznovství: pracuje osamoceně, pracuje dlouhodobě, pracuje i bez honoráře a třeba i bez provedení. Musí rezignovat na uznání ve svém nejbližším okolí i v místě, kde žije: jde o zničující elementy. Nesmí se divit ponížení s tím spojenému. Musí se dívat na to, jak jeho vrstevníci sklízejí mimořádné úspěchy a vedou ministerstva. Nesmí se do té hry nechat zlákat. Ale na konci najde pokoj.“
Jakub Hrůša investoval do přípravy a provedení tohoto projektu hodně sil a vydal ze sebe maximum hodné úcty. Nabídl neotřele kontrastní program. Po duchovně intenzivní meditaci přišel možná až příliš velký kontrast – Koncert a moll Nora Edvarda Griega, jeden z největších hitů klavírního repertoáru. Jelikož v romantismu inklinuji spíše k obsahově náročnější hudbě typu Brahmse, musel jsem nastolit vůči této hudbě sofistikovaný postoj a vyplatilo se mi to. Griegův rodák Leif Ove Andsnes si kouzelně pohrál se všelijakými detaily sólového partu a jeho výkon patřil k tomu nejlepšímu, co Česká filharmonie svým posluchačům v této sezoně nabídla. Bylo to velmi civilní a nepatetické hraní, jakoby vyprávěl severskou pohádku včetně trollů. Nicméně kdybych měl popsat můj dojem ze zvuku klavíru, dal bych přednost nahrávkám Zimermana, Araua a Richtera. Musím však dodat, že mě šokoval orchestrální „doprovod“. Zvuk, který vydoloval pan Hrůša z filharmoniků byl neuvěřitelný. Jinak řečeno – byl zajímavější než od všech „doprovodných“ těles, která jsem kdy v této hudbě slyšel… Leif Ove Andsnes svůj zářivý výkon přenesl i do přídavku – Etudes-Tableux op. 33 číslo 2 Sergeje Rachmaninova. (V sále jej poslouchala řada klavíristů, například Jan Bartoš a Marek Kozák.)
Podivným a smutným specifikem naší republiky (a Prahy především) je skutečnost, že se k české hudbě, kterou bych velmi přibližně rámoval lety 1960 – 2000, vracíme sporadicky. Dokonce to vypadá tak tristně, že i někteří odborníci tvrdí, že po odchodu Bohuslava Martinů nedala česká hudba světu žádného génia a oslavují Polsko. A tak se s ostychem a hodně výsekově dotýkáme třeba Miloslava Kabeláče, Luboše Fišera, Svatopluka Havelky, Klementa Slavického nebo Vladimíra Sommera. Jsem velmi vděčný Jakubu Hrůšovi, že prosadil uvedení velmi málo uváděné Vokální symfonie Vladimíra Sommera, jež se vyrovná hudbě Lutoslawského nebo Pendereckého. Hrůša dal hudbě spoustu sil i svůj dnes už světový kredit a výsledek se postavil na roveň Karlu Ančerlovi, Václavu Neumannovi nebo Jiřímu Bělohlávkovi. (Byl jsem přítomen provedení Jiřího Bělohlávka a Pražských symfoniků na Pražském jaru v roce 2000 s nepřekonatelnou recitací Jana Třísky.)
První část V noci s textem Franze Kafky jakoby mířila v sólu mezzosopránu na Ukrajinu: „Taková malá přetvářka, stavěná na odiv, nevinný sebeklam, že spí v domech, na pevných postelích, pod pevnou střechou, nataženi nebo skrčeni na žíněnkách, v prostěradlech, pod přikrývkami, ve skutečnosti se shlukli jako tehdy jednou a jako později v pusté krajině, tábor pod širým nebem, nedozírné množství lidí, vojsko, národ pod chladným nebem, na chladné zemi, znaveni ležíce na místě…“
Střih zařídil text Dostojevského z románu Zločin a trest a vypráví o snu Raskolnikova. Svérázný typ melodramu je dialogem mezi recitátorem a expresivním, občas až extatickým sborem. Třetí díl je podivnou katarzí, spíše očistnou než beznadějnou – Přijde smrt a bude mít tvé oči (Cesare Pavese)… Pro každého má smrt pohled. „Už při prvním poslechu je posluchač zdrcen obecnou sondou do svědomí kruté společnosti vykonávající bez jakýchkoliv skrupulí hrubé násilí. Jde tedy o aktuální alegorii platnou ve všech dobách, včetně té dnešní.“ (Bohuslav Vítek)
Jakub Hrůša vložil důvěru do domácí České filharmonie, Pražského filharmonického sboru (sbormistr Lukáš Kozubík), mezzosopranistky Markéty Cukrové a recitátora Martina Myšičky. Orchestr a sbor předvedly výkony, jaké v této hudbě nepamatuji, neumím si představit lepší. Byl to pro mě velmi silný zážitek, samozřejmě podmíněný tím, že hudebníci dokonale vyjádřili názor dirigenta. Oba sólisté dali Sommerovi maximum, čeho byli schopni, leč bylo to málo. Pan Myšička se nesmírně snažil, ale byl viditelně nervózní a navíc se typově na Dostojevského nehodil. Volba jinak velmi renomované zpěvačky Markéty Cukrové byl omyl – nemá na takovýto pěvecky a výrazově těžký part nejen hlas, ale i naturel. Přestože partie ve střední poloze byly moc pěkné, takto hlasově vypjaté věci by neměla zpívat. Jestliže jsem byl orchestrem i sborem omámen, sólisté mě v podstatě zklamali… Snížím-li se na sportovní rovinu, ten večer Česko, reprezentované hudbou Pavla Zemka Nováka a Vladimíra Sommera, porazilo Norsko…
Coda. Ve dnech tohoto abonentního koncertu zveřejnil BBC Music Magazine, že Česká filharmonie a šéfdirigent Semjon Byčkov získali v anketě čtenářů za nahrávku Bedřich Smetana – Má vlast ocenění Nejlepší orchestr roku 2024! (Nedávno získali za tentýž titul podobnou cenu magazínu Gramophone.) Velmi důležitý úspěch pro náš první orchestr, dirigenta a pro firmu Pentatone a jistě i upevnění pozice ve světě. Česká filharmonie byla vloni ve správný čas na správném místě… Je to nesporně báječná nahrávka, nicméně kdo definuje, v čem je tato Vlast lepší, než interpretace Talicha, Bělohlávka, Hrůši a dalších mistrů taktovky…?
Luboš Stehlík
