Řadu měsíců je veřejnost utvrzována v přesvědčení, že vrcholem Roku české hudby 2024 bude v prosinci Český týden v Carnegie Hall. Je to sice relativní, neboť by se tím například ponížily smetanovské projekty v Litomyšli, Ostravě i v Praze, ale viděno prizmatem zahraniční externality a ekonomiky, je to bezpochyby pravda. Že budou v New Yorku politici včetně českého prezidenta dává všemu sice lesk, ale pro Českou filharmonii, jejího šéfdirigenta Semjona Byčkova, Pražský filharmonický sbor a koneckonců i Pavel Haas Quartet a mladé české umělce je důležitější účast rozhodujících amerických mecenášů, zástupců tamějších a světových médií a agentur. Pakliže budou mít naši umělci úspěch, mohlo by to mít pro ně v budoucnu zásadní význam.
Foto Petra Hajská.
Navíc je to dobrá propagace českých skladatelů, a to nejen Bedřicha Smetany. Z tohoto hlediska je nejdůležitějším projektem sborový koncert v druhém sále Carnegie Hall Zanken Hall 6. 12. Je to relativně nový sál (600 míst), jenž byl otevřen v roce 2003 a je newyorským centrem pro komorní hudbu, recitály a současnou tvorbu klasicky, jazzu, popu a menších multižánrových projektů.
Příprava na něj se uskutečnila na koncertu v Praze, v odsvěceném kostele sv. Šimona a Judy, jehož správcem je FOK, 29. listopadu. Poklady českého sboru kopírovaly americký program: Petr Eben – Pražské Te Deum 1989, pro smíšený sbor, 2 trubky, 2 trombony, tympány a bicí, Leoš Janáček – kantáta Otčenáš JW IV/29, pro smíšený sbor, tenor sólo, harfu a varhany, Antonín Dvořák – V přírodě op. 63, pro smíšený sbor a capella, Bohuslav Martinů – Čtyři písně o Marii H 235, pro smíšený sbor a capella a Jan Novák – Testamentum, pro sólové hlasy, smíšený sbor a 4 lesní rohy.
Pakliže bylo záměrem naznačit sílu české hudby i pěvecké a interpretační možnosti českého nejlepšího sboru, program nemohl být sestaven lépe. Volba Ebena byla v roce výročí Sametové revoluce symbolem (nelze nepřipomenout, že premiéra 20. dubna 1990 se uskutečnila v předvečer návštěvy legendárního papeže Jana Pavla II.). Ocenil jsem, že sbormistr Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek deset minut jen fortissimově nejásal, jakkoli závěr byl monumentální, ale průchodem mysticismu ctil skladatele. Bohužel právě Ebenova partitura krutě ukázala akustické limity kostela, který byl zcela nevhodný pro mistrovsky zpívající mohutné těleso. Bohužel z geniální hudební struktury byla občas velkolepá hudební plástev.
Janáčkův Otčenáš byl vroucí zpovědí, jak má být, ale výsledek nemohl dopadnout stejně jako provedení sboru v Rudolfinu. Bohužel mělo nečekaný šrám. Zpěv tenoristy Pavla Černocha měl daleko do zlatého seku, nebyl intonačně jistý a měl operní manýry (proč mám z jeho zpěvu často pocit pěvecké indispozice?). Šokovalo mě, že se sólista při vědomí životní šance zpívat v legendární koncertní americké budově, zpíval rozsahem nevelký part z not.
Dvořák ukázal pěvecké kvality sboru – byl hlasově doslova lahodný. Skvělou volbou byl Martinů! Závěr Pražany překvapil a doufám, že jej ocení i Američané. Jan Novák (oddaný žák Bohuslava Martinů) stojí neprávem ve stínu svého učitele a Lukáš Vasilek dělá (podobně jako jeho předchůdce u PFS Pavel Kühn) hodně pro to, aby širší hudební veřejnost pochopila kompoziční výjimečnost českého emigranta. Na rozdíl od Martinů byla jeho druhým hudebním komunikačním jazykem (původní i novodobá) latina. A taková byla i Závěť. Vtipná (radostná i bolestná) hudební dikce připomíná slavný opus Carla Orffa Carmina burana (Novák však dospěl k podstatně lepšímu výsledku), sbormistr mohl publiku ukázat, že má ve svém sboru řadu výborných sólových hlasů a on sám je v roce, kdy sbor slaví devadesátiny, skvělým pokračovatelem úžasné tradice: Jan Kühn – Josef Veselka – Lubomír Mátl – Pavel Kühn. Rád dodávám, že součástí večera byla báječná hra členů České filharmonie – harfistky Jany Bouškové, trumpetistů (například Stanislav Masaryk), hornistů (Jan Vobořil, Kateřina Javůrková…) a dalších.
Nehledě na český týden v Americe má Pražský filharmonický sbor už řadu let v plachtách dobrý vítr, který se po personální konsolidaci a přemýšlivém využívání synergií s Českou filharmonií značně zesílil. Odhaduji, že bez České filharmonie by sbor v nelítostném hudební světě neměl šanci zpívat ani v Carnegie Hall, ani na červených schodech Times Square… Lze si jen přát, aby mu dobrý vítr v budoucnu vydržel.
Coda: Vřele doporučuji domácí dominanty Pražského filharmonického sboru jubilejní sezony v roce 2025: Sommer – Vokální symfonie, Honegger – Jana z Arku na hranici.
Luboš Stehlík
