Krátce po sobě ukázal náš první orchestr dvě podoby – komorně symfonickou a plno formátovou.
Je 17. února 2025 a v hlavním sále Rudolfina dochází k jednomu z vrcholných okamžiků této sezony – opětnému hostování jedné z největších současných legend klasické hudby Siru Andrási Schiffovi.
Čestný titul Sir uděluje Velká Británie jako symbolický projev úcty, který má kořeny v 11. století. Mám pocit, že v klasické hudbě je s ním vždy spojeno nejen mimořádné mistrovství a přínos světu, ale i duševní šlechtictví. Příkladem budiž například Adrian Boult, Georg Solti, Charles Mackerras, Peter Pears, John Eliot Gardiner, Antonio Pappano, Simon Rattle. (V případě Benjamina Brittena rytíř nestačil a byl rovnou doživotním baronem. U žen je obdobou Sira Dame – Kiri Te Kanawa, Janet Baker, Joan Sutherland…)
András Schiff je Sirem duší i prací. Svoji ušlechtilost, jemnost a eleganci projevil i ono pondělí, kdy mu byl na koncertu Českého spolku pro komorní hudbu partnerem oddaný Komorní orchestr České filharmonie, jenž každou frází dával najevo, jaké vážnosti u 43 filharmoniků požívá.
Fota Petra Hajská.
Velké očekávání ve mně vzbudila dramaturgie: Beethovenova dramatická předehra Coriolan, Schubertova, u nás málo hraná, Šestá symfonie C dur a Mozartův Klavírní koncert č. 9 Es dur, později nazvaný „Jeunehomme“. Jakkoliv Schiff není zrovna mistrem dirigentem a asi není snadné hrát podle jeho rukou, fluidum jeho osobnosti bylo všeobjímající. Všechny noty byly správně, hudba plynula ladně a komorní pianissima měla světové parametry. Oné ladnosti, tónového kouzla a něhy však bylo někdy příliš. V Coriolanovi jsem čekal rozhodnější introdukci, silnější kontrast mezi prvním, tvrdým, a druhým, zpěvným tématem, větší dramatičnost v provedení sonátové formy. Zato odevzdanost závěru byla dojemná. Potěšilo mě decentní až stylové užití vibráta, zvuková lehkonohost (mimo jiné skvělé lesní rohy). Nicméně nebyl to zapamatování hodný Beethoven a zavzpomínal jsem na Nikolause Harnoncourta.
Schubertova šestá patří spíše do světa vídeňského klasicismu než romantismu. Pro Schuberta je to důležitý opus, neboť mezi šestou a sedmou byla desetiletá pauza. Bez eklektičnosti nelze neslyšet ideový vliv Beethovena (viz například úvodní adagiová introdukce). Andante má mistrovskou invenci a je rytmicky i melodicky až hýřivě bohaté. Klíčovou částí je třetí věta, kde Schubert poprvé nahrazuje Menuet Scherzem a je jedním z nejtřpytivějších, které napsal; mimochodem Trio už není ländlerem. Finále bylo důmyslně jiskřivé. Jakkoliv inklinuji k jiným Mistrovým symfoniím, uvedení mě svou noblesou potěšilo. Nicméně ani v tomto případě jsem provedení nepřiřadil k tomu nejlepšímu, co od Schuberta znám a vzpomněl nejen na Harnoncourta, ale i Abbada a Haitinka.
Vrcholem večera byl bezesporu Mozart. Základem nejlepšího provedení, jaké jsem slyšel, bylo zázračné křídlo firmy Bösendorfer, osobní klavír pana Schiffa, které si nechal kvůli tomuto koncertu přivézt i s osobním technikem! Měkkostí a barevností to bylo nejlepší křídlo, jaké jsem v Rudolfinu slyšel. (A od prvního vstupu jsem sólistovi-dirigentovi blahořečil, že mu dal přednost před rudolfínským steinwayem, který by při vší úctě nebyl schopen takové mozartovské krásy.) Mozarta jsem slyšel od takových velmistrů jako byl Brendel, ale tento zvuk mi připadá ve zlatém seku.
Jak chápe orchestr András Schiff? „Hraní s orchestrem vnímám jako rozšířenou komorní hru. Je to vzájemné obohacování. Život sólového pianisty se odehrává většinou o samotě, takže vyhledávám lidský kontakt. A komorní hudba nebo orchestr mi to poskytují… Nejsem vlastně dirigent, nikdy jsem to nestudoval. Cítím, že bych měl spíše inspirovat než diktovat. Ale jsem skálopevně přesvědčený, že moje vlastní klavírní hra z dirigování ohromně profituje.“ (Harmonie 8/2021)
Nad tónově apartní a barevnou dokonalou hrou Andráse Schiffa by možná žasnul i Wolfgang Amadeus Mozart, natož pak všichni pianisté ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina. Doprovod filharmoniků (osm primů) byl velmi empatický, i když Mahlerův komorní orchestr a Evropský komorní orchestr jsou mi v mozartovském repertoáru přece jen bližší, protože je znát, že je to hlavně projektový soubor skvělých muzikantů.
Ve středu 19. února jsem zajel na koncert plnohodnotné České filharmonie (14 primů) a těšil se v první řadě na geniální Violoncellový koncert č. 1 Es dur, op. 107 Dmitrije Šostakoviče. Po delší době jsem zažil dirigentské umění Semjona Byčkova a bylo to více než uspokojivé.
Fota Petra Hajská.
Před Šostakovičem zazněla Haydnova 44. symfonie e moll. Vybral bych sice pro tento orchestr nějaké pozdější dílo, ale edukativně to bylo pro abonentní publikem jistě dobrá volba. Dílo má zažitý podtitul Smuteční symfonie, naštěstí Byčkov z ní tryznu neudělal a snažil se jít cestou dobového hnutí Sturm und Drang. Preromantický důraz na emocionalitu však kupodivu zůstal v druhém plánu, což mě u pana Byčkova překvapilo. Provedení zmenšeného orchestru mělo přísnou strukturu, přísnost, technickou a tónovou dokonalost. Škoda, že péče o detaily nevedla dirigenta k požadavku regulace tzv. dlouhých smyčců a důsledného vyžadování větších kontrastů v dynamice. Nebylo to mimořádně zajímavé provedení a opět musím odkázat na zmíněného Nikolause Harnoncourta.
Vrcholem večera měla být Beethovenova Druhá symfonie. V dobovém tisku padaly o ní i takovéto věty: „Křiklavá potvora, zasažený divoce svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního.“ Je pravda, že její vznik souvisí s krizí skladatele (viz Heiligenstädtská závěť), nicméně z dnešního pohledu je to jen odlesk dramat páté symfonie nebo posledních smyčcových kvartetů. Od strhující pomalé introdukce první věty přes zápasivé Scherzo po vzdorovité, drásavé i groteskní finále vyjadřuje hudba až otřesnou sílu. V interpretaci pana Byčkova nebylo ani drama či zápasivost, ani vyostřená kontrastnost, spíše žhavá líbeznost. Určitě bych mohl jmenovat řadu jeho kolegů, od nichž jsem slyšel kreace, které mě zasáhly podstatněji – Gardiner, Fischer, Jansons, Mäkelä, Bělohlávek, Furtwängler a možná svým způsobem i Karajan.
Pětadvacetiletý Sheku Kanneh-Mason je jedním ze zázraků současnosti. Aspoň tak na mě působí jeho nahrávky. První živé setkání s ním však digitální zkušenost překonalo. Nejen díky jeho nástroji od Mattea Goffrilera (1700) se stalo provedení Šostakoviče událostí sezony a bezesporu by mělo být zapsáno boldem v análech České filharmonie. Jestli je jeho hostování v Praze zásluha Semjona Byčkova, pak se mu klaním. Interpretace pana Kanneha-Masona nebyla jen technicky a tónově dokonalá (je to jeden z nejtěžších titulů cellového repertoáru), ale ve smycích a frázování i zvídavá a objevná. Každopádně ji řadím spolu s několika málo cellisty a cellistkami hned pod mistra mistrů Mstislava Rotropoviče. Díky za Šostakoviče! Přiznávám, že jsem nepoznal, co cellista přidával. Je možné, že to byla jedna z jeho improvizací, kterými proslul…
Luboš Stehlík
