Nejslavnějším komorním orchestrem Dvořákovy Prahy 2024 byla Academy of St Martin in the Fields. V roce 1958 ji založil legendární sir Neville Marriner (1924-2016) a přivedl ji mezi nejlepší komorní orchestry. Vždy byla synonymem pro dynamické, kreativní, brilantní interpretace hudby od baroka po 20. století. O roku 2011 je jejím hudebním ředitelem houslista (mimo jiné držitel Grammy a ceny Avery Fischer) Joshua Bell (1967). Orchestr sice razantně nevybočil ze směru zakladatele, ale akcenty posunul přece jen vedle klasicismu více do 20. století, současnosti a světa nonartificiální hudby… Vyvážená dramaturgie pražského koncertu ASMF byla událostí festivalu. Na úvod současná hudba, potom pocta české kultuře a nakonec klasická vizitka orchestru.
Fota Petra Hajská.
Ve třech dnech jsem slyšel tři díla současné hudby: 19. 9. Violoncellops Petra Wajsara (https://www.polyharmonie.cz/dynamicke-smycky/), 20. 9. vtipné Strum Jessie Montgomery (https://www.polyharmonie.cz/americky-zazrak/)… a 21. 9. Earth Američana Kevina Putse. Bohužel právě Země se sólovými houslemi byla z nich kompozičně nejméně zajímavá. Joshua Bell zahrál sólový part se 150 procentním nasazením krásně a snivá postromantická skladba se dobře poslouchala. Nicméně od festivalu úrovně Dvořákovy Prahy očekávám vyšší level, než příjemnou „filmovou“ hudbu, jež mi v úvodní části připomněla soundtrack ke slavnému sladkobolnému filmu Red Violin – Krvavé housle, v němž mimochodem omamné houslové sólo hraje právě Joshua Bell. Naštěstí střední díl byl kontrastně decentně hybný, což celkový sentiment korigovalo.
Vrcholem večera měl být Dvořákův Houslový koncert a moll s dirigujícím sólistou-hudebním ředitelem. Všechno co pan Bell v životě dělal, dělá a jistě bude dělat, je naplněno maximální energií a vkladem, který může působit na diváka, který se s ním setkává poprvé, existenciálně. Svého druhu je to šok, protože s ničím takovým se ještě nesetkal. Jeho naturel pak prostupuje úplně všechno a navíc – podobný přístup svým charismatem vyžaduje od všech členů svého orchestru (mimochodem vybírá si podle toho i jiné sólisty). Předně musím konstatovat, že v tak komorním obsazení slýchávám toto dílo zřídka (šest primů). Když pominu občas zvláštní čtení partitury, jeho výklad Dvořáka je osobitý, což plně respektuji – není důvod, aby jakkoli ctil „českou“ interpretační tradici a je velmi zdravé nabízet nezaujatý pohled zvenčí. Dělají to i jiní houslisté a houslistky – Mutter, Faust, Repin, Capuçon, Hadelich… U Bella rozhodně nehrozí nuda. V první větě jsem slyšel podivná zvolnění, překvapivá drobení frází, „zmuchlovaní“ drobných hodnot na konci fráze, permanentní neklid, melodická rubata i na nečekaných místech a – což překvapilo – někde méně ohebný doprovod (dechy má v Rudolfinu domácí orchestr podstatně lepší). Bylo to trošku zvukové teatrum. Kupodivu jsem byl unaven neustálými klišé – zeslabováním akcentovaných frází a ustavičnými zvukovými boulemi, které bohužel ovládly i Adagio. Originální bylo i Finale, odpověď na první větu. Byl to gejzír bezchybné virtuozity, jaký jsem zde ještě neslyšel, rozhodně to bylo super Allegro giocoso, avšak určitě ne ma non troppo. Jenže tato věta není jen o virtuozitě typu Brucha, ale i o českém tanci furiant, který má své specifikum, v pojetí pana Bella to byl furiant ryze americký. Dvořák zůstal v polích… Přídavek před pauzou – aranžmá Chopinova Nokturna cis moll pro housle a orchestr. (Opět jsem po letech slyšel Bellovy stradivárky a byla to nádhera. Gibson ex Huberman z roku 1713 koupil Bell kdysi údajně za téměř čtyři miliony dolarů).
Vrchol večera se tedy pro mě přenesl na Mozartovu Symfonii C dur č. 41 „Jupiter“. Bell usedl na stoličku koncertního mistra, stal se z něho vlastně stehgeiger, a orchestr řídil způsobem, který jsem ještě neviděl a inspiroval orchestr k zvukově opojnému výkonu, který mi připomněl konec 80. a část 90. let, kdy jsem obdivoval sira Marrinera a jeho orchestr a samozřejmě jejich roli ve formanovském Amadeovi.
Všechno bylo dokonalé a zvukově přehnané, pánové Luks a Štryncl by trpěli, ale čert to vem – byl to podmanivý moderní Mozart. Vše prostoupila energie Joshui Bella a nádherný zvuk jeho Akademie v polích; Mozart perfektně komunikující s myšlenkami preromantického myšlenkového literárního hnutí Strum und Drang. Bylo to skutečně velmi silné provedení Jupitera, jen jsem si přál, aby Menuet byl ve zvuku subtilnější.
Foto Phillip Knott.
Kdybych měl vyzvednout několik detailů, líbil se mi kontrast mezi patetickým vzestupným tématem v Allegru vivace a vzdušnou sestupnou odpovědí první věty, opojné Andante cantabile. Ve Finale Bell pečlivě strukturoval kontrapunktické mistrovství na úrovni Johanna Sebastiana Bacha. Vše bylo nádherně transparentní, absolutně čisté a projasněné a vše pak Bell přivedl k velkolepé codě… Bohužel přídavek potěšení z Mozarta poněkud pokazil. Místo aranžmá notoricky známé americké lidové písně Danny Boy od Percy Graingera (Londonderry Air) jsem čekal mozartovskou nebo dvořákovskou drobnost. Mohlo to být symbolické poděkování Mozartovi nebo festivalu.
Luboš Stehlík
