V úterý 4. března nabídla Prague Philharmonia alias Prague Phil v Rudolfinu publiku i mně program pozoruhodné úrovně. Nejdříve to byla koncertní předehra Dawning (Svítání) Huwa Watkinse. (Bylo sympatické, že Velšan vážil na českou premiéru cestu do Prahy.) Potom zazněl První violoncellový koncert Es dur Dmitrije Šostakoviče a večer zakončila Druhá symfonie C dur Roberta Schumanna.
Fota Ivan Malý.
Watkins na krátké ploše skvěle vyjádřil rozbřesk dne. Je virtuosem v propojování historie a modernity (inspirační pelmel à la Haydn, Ravel, Elgar, Stravinskij…), takže uspokojil kritiky i myslí otevřené laiky. Říká, že chce psát hudbu, na níž budou lidé reagovat, aniž by měli pocit, že potřebují doktorát. (Jak aktuální pro českou hudbu!) Nicméně „diváci se musí trochu snažit“. Skladatel má evidentně rád příběhy a téma vzniku nového dne bylo sugestivní. Jen byl jej lokalizoval někam na pobřeží Itálie než Walesu.
Šostakovičem vstoupil orchestr (údajně nechtěně) do souboje s Českou filharmonií, která stejný koncert měla na programu 19. února. Nejlepší symfonický orchestr pozval na sólo pětadvacetiletého Sheku Kanneh-Masona, nejlepší český komorní orchestr čtyřicetiletého cellistu Istvána Várdaie. Obě interpretace geniální hudby byly výborné, oba cellisté oplývají bezbřehou virtuozitou. U pana Masona byla gejzírovitá a velmi efektní, pan Várdai dospěl už přece jen k větší hloubce prožitku a velmi se mi líbilo, že v dokonalé souhře s orchestrem dokázal citlivě zvýraznit jemný sarkasmus hudby.
Spolupráce PKF byla doslova vzorová. Transparenci faktury velmi prospělo subtilnější obsazení, jen osm primů, vše bylo najednou jasnější a průzračnější. Uchvacující byla volná věta, v níž jsem slyšel silné sólistovo vnitřní zaujetí (u Masona bylo vše až příliš samozřejmé). Úžasná byla kadence, jedna z nejlepších v 20. století. Neméně působivá byla třetí věta. Překvapila kvalita sól z orchestru, zvláště pak lesního rohu, jakkoliv kvalitou tónu byl pan Vobořil z České filharmonie lahodnější.
Celý večer neokázale a pevně řídil teprve šestadvacetiletý britský dirigent (a také báječný pianista) Angus Webster. Jestliže schopnosti pana Várdaie jsem znal, dirigent byl pro mě příjemným překvapením. Jeho střízlivý, nicméně inspirativní styl vedení orchestru mi připomněl nevtíravě charismatického Tomáše Braunera, ale Brit byl přece jen empatičtější. Závanem čisté cellové virtuozity byl přídavek Istvána Várdaie – 28. etuda Davida Poppera, „muška jenom zlatá“. Co se týká souboje nástrojů – oba jsou božské, ale pro Šostakoviče dávám před Goffrilerem Masona přednost Stradivarimu pana Várdaie.
Stylově přesné a technicky křišťálově čisté bylo podání Schumanna, v níž se skladatel hrdě přihlásil ke svému idolu Beethovenovi. Díky ukázněnosti, pokoře a nadšení orchestru byly emoce a exprese ve „zlatém seku“. Jakkoli by se mohlo zdát, že dílo je hodně poznamenáno problémy fyzického zdraví a psychiky, naštěstí finále díla je optimistické a až popisně zrcadlí návrat pozitivní mentality. Pojetí pan Webstera bylo méně zápasivé než třeba u některých mistrů 20. století (Furtwängler, Haitink, Abbado, Karajan…), ale dostalo mě svými tónovými, agogickými a obecně stylovými kvalitami. (Mimochodem jedničku s hvězdou bych dal hoboji a klarinetu a za leadership koncertní mistryni.) Nakonec jsem došel k překvapivému pocitu, že mě koncert Prague Philharmonie bavil víc než večer České filharmonie.
Coda: Orchestr prošel od 90. let názvoslovnou smrští – Pražská komorní filharmonie, PKF – Pražská komorní filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Prague Philharmonia, Prag Phil. Mám pocit, že aspiruje-li na pozici mezi nejlepšími komorními orchestry Evropy, měl by s hledáním názvu definitivně skončit, jinak vstoupí do Guinnessovy knihy rekordů.
Luboš Stehlík
