Pondělí 25. listopadu patřilo v Rudolfinu díky Symfonickému orchestru Českého rozhlasu hlavně Edwardu Elgarovi. Středobodem byly variace Enigma, vzniknuvší doslova na konci 19. století, které jsou odleskem tehdejší zvláštní doby, která milovala mimo jiné tajemné příběhy, hádanky neroztodivnějšího druhu, spletité literární, výtvarné i hudební příběhy.
Jednotlivé variace vlastního tématu, které jsou protihlasem virtuální kantilény a nikdy nezazní, jsou označeny tajemnými iniciálami a dodnes není vždy jisté, kteří skladatelovi přátelé či příbuzní byli fiktivně portrétováni. Je vidět, že Elgar měl rád záhady a byl kdysi vtipným člověkem. Některé variace mají velkou dávku humoru, jiné melancholie a elegičnosti, další vyžadují hodně energie, živosti, notnou dávku lyrismu, emocí a fantazie. Obdivuhodná je míra instrumentační virtuozity a invence. Byl to první vážný signál, že Británie má nového národního skladatele a není divu, že Nimrod je vnímám skoro jako druhá hymna. Naštěstí Enigma není jen Nimrod, ale 14 variací je třeba proposlouchat jako kompoziční celek. SOČR vedl dirigent Axel Kober a dovedl jej k přesvědčivému výsledku. Kdyby byl na dirigentské podestě rozhlasový šéfdirigent Petr Popelka, určitě bych slyšel více pestrosti, vzrušených kontrastů, dojímavého lyrismu, ale byla to Enigma, s níž jsem byl schopen se nějak ztotožnit. Pominu-li drobné chyby, byl výkon orchestru maximální a měl jsem z něj radost.
Fota Michal Fanta.
Violoncellový koncert téhož autora pozdvihla na piedestal anglická cellistka Jacqueline du Pré, CBE (26. ledna 1945 Oxford – 19. října 1987 Londýn). Pakliže je kdokoli zahraje na její až existenciální úrovni, pak můžete mít pocit velkoleposti. Jinak mám s tímto dílem na rozdíl od Elgarova houslového koncertu pocit kompoziční nespokojenosti v krajních větách. Jakkoli Julia Hagen je znamenitá cellistka a je hodná rodové tradice (otec Clemens je cellistou Hagenova kvarteta, příbuzní – Angelika, Veronika Hagen) a Elgara hrála výborně, konkurenci (Sol Gabetta, Alisa Weilerstein, David Kadouch, Sheku Kanneh-Mason…) se zatím nevyrovná.
Koncert otevřela juvenilní Dramatická ouvertura, op. 4, Josefa Suka, v níž skladatel hledal sám sebe a jakoby se nemohl rozhodnout, jestli chce jít cestou Dvořáka, Wagnera nebo jiných romantiků. (Z jeho jinošského věku je kompozičně zajímavější Klavírní trio c moll.) Dirigent představil dramatický monolit bez detailní práce s partiturou. Měl jsem jen pocit, že si s ní neví rady nebo měl málo času se jí zabývat.
Hráči České filharmonie údajně hodnotí, možná dokonce známkují, (externí) dirigenty a sólisty, s nimiž spolupracují. Kdybych si měl půjčit tento podivný modus operandi, pak by bylo moje hodnocení toto: Elgar a SOČR – 1, Hagen – 2, Kober – 3.
Luboš Stehlík
