Český spolek pro komorní hudbu (integrální součást České filharmonie) uspořádal v sobotu 15. února v Sále Martinů pražského Lichtenštejnského paláce matiné Evě Krestové, vedoucí violové skupiny České filharmonie. (Informace o ní najdete zde: https://www.polyharmonie.cz/eva-krestova-hleda-ve-vsem-kousek-krasy/) Paní Krestová nabídla publiku vzrušující hudební hostinu.
Fota Petr Chodura.
Antipasto
Vydatný byl už předkrm – Sonáta pro violu a klavír v Česku málo hrané Rebeccy Clarke. Z dat jejího života (1886-1979) by člověk očekával hudební poetiku na úrovni Kabeláče či druhé vídeňské školy, ale její hudba spíše míří ke světu pařížské šestky, Ralpha Vaughana Williamse, možná i trochu Clauda Debbusyho. Zanechala nepříliš rozsáhlé dílo a byla to nesporně talentovaná umělkyně. Byla mistryní menších forem, například dva velmi dobré smyčcové kvartety. Svoji violovou sonátu vytvořila po Velké válce a je zcela jinde než soudobý svět Stravinského, Schönberga, Gershwina nebo třeba meziválečného Martinů. Spíše se ohlíží zpět, do zvláštní atmosféry počátku století. Je to velmi niterné, meditující, barevné dílo, silně romantické, s impresionistickým nádechem (celotónové postupy). Paní Krestová dokonale postihla fundament díla, vroucnou smyslnost i zadumanost. Rebecca Clarke sice nedosáhla výšin například Paula Hindemitha, ale bylo poučné poznat americký antipod Nadii Boulangerové (1887-1979).
Primo
Prvním hlavním chodem byly Tři madrigaly pro housle a violu, kde se k paní Krestové připojil Radim Kresta, manžel a zároveň partner v Sukově klavírním kvartetu. Provedení bylo v souhře a technice téměř dokonalé. Jelikož mě nenapadla lepší charakteristika, budu citovat z výborného tištěného programu: „První z madrigalů je charakteristický temperamentním výrazem…, virtuozitou a jadrností. Druhý je meditativního charakteru s četnými tremoly con sordino a trylky. Třetí madrigal vede oba nástroje především v rozmarném manželském dialogu.“ Přesně vystihující interpretace. Je to sice enormně náročné, ale v pojetí manželů Krestových jakoby bylo vše snadné a samozřejmé.
Secondo
Od jinošských let mě z komorního díla Dmitrije Šostakoviče fascinovala tři díla – osmý smyčcový kvartet, patnáctý smyčcový kvartet a Sonáta pro violu a klavír, op. 147. Je to poslední dílo geniálního skladatele, hudba, v níž jsou jen důležité noty. Napsal jej pro violistu moskevského Beethovenova kvarteta Fjodora Družinina. Tři dny poté, co skvělý violista dostal kopii skladby, skladatel zemřel. Není to jen jeho epitaf, ale závěť! Jedna z dominantních komorních skladeb hudební historie, pro mě hudba z jiného světa! A také vrchol pokory a pozitivního smíření. Mimochodem není náhoda, že Adagio označil Šostakovič jako „Adagio na památku Beethovena, velkého skladatele“. Věděl, že smrt je blízko, přesto trval na tom, že nálada finální věty nemá být smuteční, ale „zářivá“. Abyste pochopili sdělení hudby, je třeba se oddělit od prvoplánovosti citace Beethovenova Měsíčního svitu, Straussova Dona Quijota či jeho vlastní Suity fis moll a opery Hráči. Je třeba s doslova vnořit do hudby a pochopit její „globálnost“, všechny souvislosti a nechat se jí unášet do jiné dimenze.
Jenže k tomu je třeba mít povolané prostředníky, v první řadě violistu, v našem případě violistku. Meditativní zpěv byl střídán vyhrocenou expresivitou či naopak statičností. Tematický pelmel sevřela do neskutečného interpretačního monolitu. Na vysokou úroveň paní Krestová vyzdvihla mladého Tomáše Vránu, což může anticipovat úspěšnou dráhu komorního klavíristy. Škoda, že s mezinárodní úrovní hry violistky nesouzněla lokální technická kvalita steinwaye…
Violová sonáta byla vrcholem koncertu. Živě jsem ji slyšel sedmkrát. Tento výklad byl sugestivnější nežli Josefa Suka a Shlomo Mintze a vyrovnal se Julianu Rachlinovi. Měla by ji natočit.
Dolce
Sladkým zákuskem byl krátký přídavek – od Schumanna zahrála Märchenbilder, op 113, kousek z poslední čtvrté pomalé části.
Luboš Stehlík
