Fagotista Ondřej Šindelář je členem České filharmonie. Orchestrální zkušenosti však sbíral i v dalších předních pražských orchestrech a v takových ansámblech jako London Philharmonic Orchestra, Kremerata Baltica či Festivalový orchestr ve Verbier. Vedle toho se s velkým zaujetím věnuje staré hudbě. Slyšet ho můžeme třeba v Collegiu 1704, na JAMU učí hru na historický fagot, sbírá staré nástroje. A letos zorganizoval hudební festival Křinecké čtvero, který rovněž úzce souvisí s jeho vášní pro starou hudbu.
Foto Adéla Havelková.
Byl jste členem všech čtyř významných pražských orchestrů. V roce 2018 jste zakotvil v tom nejvýznamnějším, v České filharmonii. Co vám daly předcházející zkušenosti?
Česká filharmonie je etalon, snad každý orchestrální hráč si v tomto orchestru přeje hrát. Byl to i můj sen. Mé první angažmá ještě jako dvacetiletého studenta bylo v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Poté jsem byl členem orchestrální akademie Pražské komorní filharmonie. Hrát v PKF pro mě byla zajímavá zkušenost, protože jsem poznal, jak funguje komorní orchestr. Hraní v něm je víc na tělo, hráči spolu musí mnohem těsněji spolupracovat. Komorní orchestr je mrštnější, subtilnější, není potřeba jít do silné dynamiky, aby se člověk prosadil, ale když potřebujete zahrát piano, musíte ubrat mnohem víc než ve velkém symfonickém orchestru. Ve FOKu jsem byl rok, poté jsem udělal konkurz do České filharmonie.
Zaujalo mě vaše angažmá u takových souborů, jako je London Philharmonic Orchestra, Kremerata Baltica, Festivalový orchestr ve Verbier…
To tak člověk posbírá cestou. S Kremeratou Balticou jsem byl na turné, kde jsme hráli s Marthou Argerich Beethovenův Třetí klavírní koncert.
Jste spoluzakladatelem Belfiata Quintet, který vznikl v roce 2005. Stále jste byli bráni jako mladý soubor, a ejhle, jsou tu vaši následovníci – Alinde Quintet, vítěz soutěže ARD, který právě obdržel Cenu Českého spolku pro komorní hudbu.
V roce 2005 jsme se sešli s Katkou a Jirkou Javůrkovými na konzervatoři. Znali jsme se už z dřívějška, z různých hudebních táborů, zkušeností jsme moc neměli, ale řekli jsme si, že to zkusíme. Scházeli jsme se po večerech na hudebním gymnáziu a zjišťovali jsme, jak nám to funguje. Chvíli nám samozřejmě trvalo, než souhra začala fungovat…
…a než jste začali sbírat ceny na světových soutěžích. U nás je silná stopa dechových kvintet – od Afflatu Quintet a Prague Philharmonia Wind Quintet přes Belfiato Quintet po Alinde Quintet. Jsou to tři generace skvělých dechařů. Jak si to vysvětlujete?
Ještě zmiňme Kalabis Quintet, děvčata krásně hrají. Dechový kvintet lze brát jako paralelu ke smyčcovému kvartetu, což je v komorní hudbě to nejváženější těleso. Česká dechová škola vždycky bývala velmi dobrá a to je asi i důvod, proč jsou naše dechová kvinteta tak výrazná. Ale je za tím samozřejmě spousta práce.
Kde se ve vás vzalo zaujetí pro historickou interpretaci a pro historické nástroje? Objevilo se až během studií v Basileji?
Myslím, že až v Basileji. Je to přirozený vývoj. Pokud chce člověk rozumět barokní hudbě, musí aspoň něco vědět o hudbě renesanční, pokud chcete pochopit hudbu klasicistní, je třeba porozumět hudbě barokní a tak dále. Posloupnost, s jakou jedno na druhé navazuje, je důležitá. V Basileji mě hodně inspiroval můj profesor Sergio Azzolini a mně v tu chvíli přišlo, že tento repertoár mi sedí. Cítil jsem se v barokní nebo klasicistní hudbě nejlíp. Když si vezmeme moderní fagot, je dokonalý laděním, klapkami i všemi svými vymoženostmi, ale když uvážíme další charakteristiky, vzdaluje se tomu původnímu. Vezmete-li do ruky klasicistní fagot a hrajete Mozarta nebo Myslivečka, dojde vám, proč některé věci jsou napsané tak, jak jsou napsané. Protože to odpovídá tomu nástroji.
Sbíráte staré fagoty. Kolik jich doma máte?
Asi osm. Teď už jsem si dlouho žádný nepořídil. I když – dovedu si představit, že bych baroko nebo renesanci hrál na dulcian.
Kde tyhle nástroje hledáte?
To tak přichází. V naší komunitě se mezi sebou známe, občas dá někdo vědět, že je nějaký nástroj k mání. Člověk se podívá a řekne si, „no to je něco nádhernýho“… Nelze odolat.
Soubory staré hudby vás vyhledávají nejen kvůli vaší sbírce, ale i pro vaše hráčské kvality. Hrajete v Collegiu 1704, Weimar Barock a dalších.
Fagotistů, kteří hrají na historické nástroje, je poměrně dost, nejsem zase taková rarita. Ale je pravda, že když s podobnými soubory chcete hrát, musíte mít odpovídající nástroj.
Foto Lenka Jíšová.
Ráda bych se zeptala na dva soubory, v nichž působíte a které nejsou až tak známé. Jedná se o soubory Opus Elocutio, který spojuje smyčcové a dechové nástroje v komorní hudbě, a dechový soubor Sesto, se kterým se zabývá žánrem Harmoniemusik. Můžete je blíže představit?
Sesto momentálně není aktivní. Harmoniemusik je žánr druhé poloviny 18. století a začátku 19. století. Jsou to dechové soubory od kvintet a sextet výše. Spousta repertoáru pro tyto soubory byly úpravy ze známých oper, které v té době byly velmi populární. Dá se říct, že to byl takový juke box. Posluchači to hojně vyhledávali.
Opus Elocutio je smyčcové trio, se kterým hrávám koncertantní skladby, například Kramáře nebo Stamice. Nejbližší koncert budeme mít 9. června v Profesním domě na Malostranském náměstí v rámci komorního cyklu Prague Philharmonia.
Vedle hraní v České filharmonii a v historických souborech učíte mimo jiné na JAMU, obor historický fagot. Jaký je o něj mezi studenty zájem?
To je vedlejší volitelný obor na dva, případně na čtyři semestry pro studenty moderního fagotu. Rozsah výuky není velký, jedna hodina za měsíc, takže mám volnost si rozvrh přizpůsobovat. Míval jsem i tři studenty za rok. Bohužel letos tento obor neotevřeli, ale mám slíbeno, že v příštím roce zase bude. Cílem je, aby studenti získali představu rozdílu mezi moderním a historickým fagotem a rozšířila se jim perspektiva náhledu na tento nástroj a jeho repertoár. Fungovalo to myslím docela dobře, měl jsem studentku, která dnes hraje v Czech Ensemble Baroque.
Foto Karel Šuster.
V létě se věnujete fagotovým kurzům.
Jezdím pravidelně do Valtic, kde se koná Mezinárodní letní škola staré hudby, kterou řídí Marc Niubo a Marek Štryncl. Má široký záběr – vedle sólových nástrojů tam jsou barokní orchestr, třída gregoriánského chorálu, barokního tance, různé consorty. Já tam vedu třídu historického hoboje.
Také jste pro vydavatelství Bärenreiter připravil vydání koncertů pro fagot a orchestr Karla Stamice a Jiřího Pauera. Proč jste se do toho pustil?
Narazil jsem na Stamicův Koncert C dur, který jsem do té doby neznal. Pátral jsem, jestli existují nahrávky nebo edice, ale žádné jsem nenašel. Považoval jsem ten koncert za zajímavý a nabídl jsem vedení vydavatelství, zda by nevydali notový materiál. Souhlasili, a tak jsem se pustil do spartování (tj. sázení partitury, pozn. red.) ručně psaných partů a ediční práce, u které jsem se snažil, aby byla co nejčistší, s minimem editorských zásahů. Byla to radost, dokonce jsem se doslechl, že někdo chce podle této edice koncert nahrát.
Váš současný nahrávací projekt Duality prý doprovází jedna autorská zajímavost.
Pro Supraphon se chystám natočit album fagotových koncertů a dvojkoncertů. Z jedné bibliografie jsem zjistil, že v Praze je notový materiál dvojkoncertu pro dva fagoty českého, potažmo bratislavského skladatele Antonína Zimmermanna. Zjistilo se, že krajní věty toho koncertu jsou hudebně identické s dvojkoncertem pro dva fagoty Jana Křtitele Vaňhala.
Vzešla z toho otázka, kdo od koho opisoval?
To je jedna z možností. Druhá je, že na tom spolupracovali nebo se nějak dohodli. Nemusí to být nutně krádež, spíše bych to nazval spoluprací. Máme tedy dva dvojkoncerty pro dva fagoty, které mají stejnou první a třetí větu. A každý z obou skladatelů složil svou střední větu. Chystám se natočit Zimmermannovu verzi, protože ta Vaňhalova je ve fagotovém repertoáru zavedená, existuje mnoho jejích nahrávek, hraje se doslova po celém světě. I proto je zajímavá otázka, kdo ten dvojkoncert vlastně složil, jaká je historie obou děl. Mám pár indicií, kvůli kterým si myslím, že to byl Antonín Zimmermann, ale nemůžu vynášet striktní soud, protože to nemám potvrzené.
Na nahrávce tedy bude dvojkoncert Antonína Zimmermanna, a aby měl posluchač možnost porovnání, vedle toho sólový koncert od každého z nich – jak od Jana Křtitele Vaňhala, tak od Antonína Zimmermanna. Zimmermannův Koncert F dur bude uveden v novodobé české premiéře, Vaňhalův Koncert C dur bude mít premiéru na historický nástroj. Oba ty koncerty budu hrát já.
Kdo bude vaším partnerem v dvojkoncertu?
Přizval jsem Sergia Azzoliniho, svého bývalého učitele z Basileje, který je dnes mým výborným kamarádem a kolegou. Moc se na to těším, protože každá naše spolupráce měla vždycky pěkný výsledek.
Pro účely nahrávání jste sestavil orchestr Risonanza Praga. Představte ho prosím.
První myšlenkou na sestavení tohoto souboru jen pro účely nahrávání alba bylo, že si to chci udělat po svém, tak aby výsledek naplnil mé představy. Bude složený z našich předních hudebníků specializujících se na historicky poučenou interpretaci, ale i z kolegů z České filharmonie, kteří se o starou hudbu zajímají.
Řekl jste, že tento ansámbl má potenciál přivést na svět nahrávku, která vynikne nejen technickou přesností, ale i emocionální hloubkou, což je pro tento typ hudby klíčové.
Zastávám názor, že hudba nemusí být vždycky osvěžující, povznášející, někdy taky může být skličující, nervy drásající. Barokní hudba není jenom „hezká“, je tam spousta afektů, které na poslech pěkné nejsou. Byl bych rád, kdyby to posluchači takto vnímali.
S Opus Elocutio v České Lípě.
Na Velikonoční pondělí 21. dubna se uskuteční první koncert festivalu Křinecké čtvero, který organizujete. Proč jste tento festival založil a proč se bude odehrávat v Křinci, městečku v Polabí nedaleko Nymburka?
Myšlenku tohoto festivalu jsem měl v hlavě delší dobu – šest sedm let. Až letos jsem si řekl teď, nebo nikdy. Festival čerpá z přátelství hraběte Morzina a Antonia Vivaldiho. Křinec bylo jedno z hlavních panství hraběte Václava Morzina. Morzinův orchestr, označovaný jako virtuózní, patřil ve dvacátých a třicátých letech 18. století k nejlepším v Praze, možná i v Evropě. Další důvod, proč se tomuto festivalu věnuju, je ten, že jeden z prominentních hudebníků, dnešním jazykem řečeno „hvězd“, byl fagotista Antonín Möser. A právě jemu věnoval Antonio Vivaldi minimálně jeden fagotový koncert.
Vztah Vivaldiho k hraběti Morzinovi je zajímavé téma…
Potkali se v Benátkách v roce 1718, tam navázali kontakt a hrabě Morzin si u Vivaldiho objednal noty, které mu příští jaro byly doručeny. I poté mezi nimi probíhala čilá komunikace, Vivaldi byl čestným kapelníkem Morzinova orchestru, za což byl i hrabětem placen. Posílal mu skladby, Morzin zase vysílal svoje hudebníky za Vivaldim na zkušenou. Vivaldiho nejznámější opus 8 včetně Čtvera ročních dob má věnování „pro hraběte Morzina“. Jsem přesvědčený, že se potkali v Praze v roce 1723 na korunovaci krále Karla VI. U této příležitosti se v Praze konaly velké hudební slavnosti a Vivaldi jim mohl být přítomen. Dokázané to však není.
Z tohoto dědictví čerpá i festival Křinecké čtvero. Název není jen odkazem na Vivaldiho Čtvero ročních období, ale také připomíná, že koncerty budou čtyři, v dubnu, červnu, srpnu a v říjnu. První koncert se koná 21. dubna 19 hodin na zámku v Křinci. Na programu je duchovní hudba – Stabat mater – od soudobého italského skladatele Marca Rosana, zpívat bude Duo Kchun (Martin Prokeš, Jaroslav Nosek), na violoncello doprovází člen České filharmonie Eduard Šístek. Druhý a třetí koncert budou věnovány hudbě Vivaldiho, toho nemůžeme pominout, a na poslední koncert přijede České filharmonické kvarteto s výhradně českým repertoárem (Dvořák, Janáček, Ryba, Krček).
Alena Sojková
Foto Adéla Havelková.
