Marseillské střechy kdo pod vámi bydlí

Marseilli viděl jsem tvé pavlače

Na jedné z nich jsem spatřil starou židli

a ženu jež má oči od pláče

Vítězslav Nezval, Marseillské střechy

Uvedený nadpis může vzbudit v mysli čtenářů-milovníků hudby pochybnosti a rozpaky, právě tak jako vybrané motto. Co může mít pavlač společného s hudbou? A co s marseillskými pavlačemi? Pro mne má, ta jedna, na které viděl Vítězslav Nezval ženu s očima od pláče. Když jsem po smrti své ženy zůstal sám, byla mi hudba velkou utěšitelkou. Začátkem druhého roku mé samoty mě napadlo, že bych mohl od nadcházejících teplých jarních večerů až po ještě proteplené podzimní večery či spíše počínající noci poslouchat hudbu „venku“, jaksi pod nebem. Tak jsme ji s Jitkou poslouchávali dlouhá léta u kamenného stolu na zápraží našeho tuskula v Mezihoří. Naše zápraží – prostor za prahem našeho domku směrem do svahovité zahrádky bylo dalším pokojem, obklopeném ze tří stran krásnými kamennými zídkami prodlouženými vzrostlými starými jalovcovými keři. Stropem bylo nebe. Tma houstla, hvězd přibývalo a byly stále zářivější. Kolem nás prolétali svatojánci. Absolutní, omamné ticho a do něho hudba, kterou jsme si vybrali.

Naše pražská pavlač je určitě jiná než ta marseillská. Na té seděla žena s očima od pláče. Na naší sedávám já. Mám také oči od pláče, ale na rozdíl od té ženy, kterou viděl Vítězslav Nezval, mne nevidí nikdo. Sedávám na ní sám a poslouchám hudbu za tmy. Pražská tma se nedá sice s tou mezihořskou srovnávat, není nikdy úplná, záře městských světel ji projasňuje, obrysy věcí kolem sebe vidím.

Představte si do domu vklíněnou pavlač rozměru 270 x 110 centimetrů. Na jedné z delších stěn, která souvisí s bytem, jsou dveře a okno. Na protější je kovové zábradlí a od něj ke stropu pavlače se klene malebná kovová, bachratá mříž. Na horním kraji zábradlí a na podlaze při něm jsou po celé jeho délce truhlíky plné květů. Na jaře velkokvětých macešek, přes léto do podzimu něžných, na noc se zavírajících pestrobarevných šrut. Jitka je měla ráda. Na úzké čelní zdi a na pruhu zdi mezi dveřmi a oknem visí keramické reliéfy. Dva z nich jsou z Řecka – s Asklépiem, bohem lékařství. Pod nimi stojí ztepilá tůjka. Místa pro pohodlné křesílko s opěradly a malý nízký stolek po jeho straně je tu pro jednoho dost. To už se dostávám k té hudbě.

Hudbu volím podle stávajícího rozpoložení, do kterého mě naladil uplývající den. K přenosnému nosiči na cédéčka si postavím stopku hruškovice, sklenici vody, připravím popelník, doutník nebo viržinko a sirky. Scéna je uchystaná. Sedím na pavlači ve dvoře bloku činžáků, který zaplňují siluety dvou velikánských, bohatě rozvětvených stromů. Vyrostly do výše střech. Zeleň doplňují jeden menší strom a keře. Vidím malou plochu nebe s večernicí. Jiné hvězdy ne. Městem projasněné nebe tomu brání. A také se dívám na šachovitě rozházená rozsvícená okna domů tří stran bloku.

Foto Lukáš Hurník.

Malý soukromý koncert na pavlači může začít. Hudba plyne, zapálím si doutník, upíjím, vzpomínám, sním, někdy se zavřenýma očima, jindy se dívám do nebe nebo na jedno po druhém se zhasínající okna. Kdo za nimi přebývá? Jaké osudy skrývají? Na pavlači poslouchávám většinou komorní hudbu. Hodí se na ni víc než hudba symfonická. Od Haydna a Mozarta přes Beethovena a Schuberta k Brahmsovi a Dvořákovi a dalším a dalším. Asi jste nikdy neposlouchali Schubertova klavírní tria nebo Brahmsovy smyčcové sextety se zdvojenými violami a violoncelly za teplé noci na pavlači. Ani Mahlerovy Písně potulného tovaryše a Písně o mrtvých dětech. Ani Bachovy suity pro sólové violoncello v nádherné interpretaci paní Jitky Vlašánkové, ani Chopinova Nokturna v dokonalém přednesu pana profesora Ivana Moravce.

Atmosféra pavlačových hudebních večerů je ojedinělá. Pokaždé poněkud jiná – podle nálady, podle hudby. Někdy se vracím do minulého století, do staré idylické Prahy, na zahrádku malostranského domu. Někdy se v mých představách vynoří obrazy hudebních zátiší starých holandských Mistrů 17. století nebo Dostaveníčko Carla Spitznega. Jindy se dostávám do jakéhosi neskutečného světa. Někdy to ve mně zajiskří a napadne mě něco naprosto nečekaného. Vždycky je se mnou v duchu moje Jitka. Vždycky jsme bývali a zůstáváme spolu. Co všechno dovede hudba vykouzlit.

Viržinko, stopka hruškovice a sklenice vody odpovídají délce jednoho kvarteta. Druhý poslouchám už bez chuťové nadstavby. Chýlí se k půlnoci. Už téměř žádné okno nesvítí. Nechce se mi končit, hudba a vzpomínky doznívají. O co bych byl ošizen nejen bez hudby, ale od jara do podzimu i bez naší pavlače.

Psáno v roce 2014. Josef Koutecký, 31. 8. 1930 – 5. 7. 2019