Festivalový koncert Dvořákovy Prahy v Rudolfinu 16. září 2024 byl dlouho dopředu beznadějně vyprodaný, a to včetně míst na varhanní empoře. Pořadatel na něm nabídl publiku opravdu hvězdnou sestavu interpretů: světově proslulý Lucernský symfonický orchestr s jeho šéfdirigentem Michaelem Sanderlingem a pianistickou superstar Lukáše Vondráčka.
Fota Petra Hajská.
Úvodním číslem programu byla Beethovenova předehra ke Goethově tragédii Egmont, op. 84. Michael Sanderling potvrdil hned energickým prvním gestem, že je výraznou vůdčí osobností. Úvodní tutti akord zazněl pevně, jako by byl vytesaný ze žuly. Sanderling pracoval perfektně s dynamikou (skvěle gradovaná crescenda) – ve forte měl orchestr krásně plný a zářivý zvuk, piana byla měkká a zřetelná. Rytmus tepal po celou skladbu s neochvějnou pravidelností – přesně tak, jak si to toto dílo vyžaduje. Na onom suverénním rytmickém vyznění měly velkou zásluhu tympány: každý jejich vstup byl dokonale načasovaný, a navíc měly působivý zvuk, jaký se slyší jen zřídka. Mimořádný dojem zanechala strhující coda.
Po Beethovenově Egmontu následoval největší magnet večera – Klavírní koncert č. 1 fis moll op. 1 Sergeje Rachmaninova se sólistou Lukášem Vondráčkem. Hned prvním vstupem, démonickými paralelními oktávovými běhy, vyrazil pianista posluchačům dech. A pak už jsme jen žasli nad bezbřehým proudem emocí, které z Vondráčkova klavíru doslova tryskaly. Vondráčkova technika je bezkonkurenční, jeho inspirovaná práce s časem budí úžas a pro popis jeho úhozových nuancí bychom stěží hledali slova. Vrcholem první věty byla kadence, která se sama o sobě stala jakousi „básní v tónech“. Volnou větu, která patří takřka celá sólovému klavíru, hrál Vondráček nesmírně zpěvně, v okouzlujících barvách a s téměř improvizační volností. Závěrečné pianissimo bylo tak jemné, až působilo dojmem, že se umělec už vůbec nedotýká kláves. Finální věta si co do brilance v ničem nezadala s větou úvodní, Vondráček ji hrál s jiskrou a vtipem a s nespočtem neotřelých nápadů. V pomalé lyrické epizodě jsme opět mohli ocenit senzitivnost a zpěvnost Vondráčkovy hry. Lucernský orchestr nebyl v tomto díle „pouhým“ doprovazečem. Orchestrální složka je v této skladbě značně osobitě propracovaná a velmi barvitá a Michael Sanderling dokázal její barvitost skvěle „prodat“, aniž by přitom sólistu jakkoli upozadil. O souhře orchestru a klavíru netřeba mluvit – byla obdivuhodná. Strhující coda zdvihla publikum ze sedadel a Vondráček po dlouhotrvajících ovacích přidal ještě Rachmaninovovo Preludium cis moll op. 3/2. Výsostně básnické provedení bylo možné vnímat jako neuvěřitelnou přehlídku těch nejměkčích a nejněžnějších pianissim.
Po přestávce zaznělo jediné dílo – Symfonie č. 5 F dur, op. 76 Antonína Dvořáka. První věta má vysloveně pastorální charakter, který se Michaelu Sanderlingovi podařilo velice hezky postihnout. Zvlášť výrazně se v ní uplatnila dřeva, a z nich pak především flétny. Neméně přesvědčivě vyšla orchestru pomalá věta. Její mollové krajní části mají melancholický nádech, přičemž pizzicata v basech a občasné údery tympánu do ní vnášejí jakýsi až ponurý odstín. Krásně vyzněl interpretům střední, durový díl této věty, který evokuje venkovský valčík. Rychlá třetí věta by docela dobře mohla figurovat ve Dvořákových Slovanských tancích. V podání Lucernských symfoniků měla potřebnou lehkost i švih a navíc jsme v ní mohli znovu ocenit výborná dřeva. Vrcholem této symfonie je finální věta. Sanderling ji pojal dost dramaticky, bohatě využíval výrazných dynamických kontrastů a zároveň jí dal překvapivě pevný tvar.
Publikum reagovalo na Dvořákovu Pátou nadšeným aplausem a orchestr se odměnil přídavkem: Dvořákovým Slovanským tancem g moll, op. 46/8. Hrál ho v obdivuhodném tempu a s báječným odpichem a vytvořil z něho efektní tečku za jedinečným večerem.
Věroslav Němec
