Jeanne d’Arc au bûcher, dramatické oratorium nebo též lyrické mystérium Arthura Honeggera je obrovité dílo. Svou monumentální koncepcí, evokující středověká mystéria, složitou i prostinkou, ujasněnou do posledního taktu, čirou a jasnou jako voda v lesní studánce. Svým živoucím portrétem bytosti, které říkali Jana, dívky, která pro lásku k lidem a pravdě šla na smrt, aby stvrdila obé a nezradila sama sebe. Je to portrét, jehož plastickou, mnohovrstevnatou hloubku i všelidsky oslovující autentičnost zajistil už básník. Setkání Paula Claudela a Arthura Honeggera, dvou mistrů svých oborů, k němuž nakonec došlo díky iniciativě Idy Rubinstein, nebylo vůbec jednoduché, jak tomu u spojení velkých osobností bývá, ale přineslo nakonec plod, jenž toto dramatické oratorium řadí mezi největší díla svého druhu a vyvolává v nás i dnes povzdech, proč k setkání obou tvůrců nedošlo mnohem dříve.
Fota Petra Hajská.
Honeggerův chef-d’œuvre je dílo nesmírně přísné samo na sebe. Skladatel si uložil naprostý respekt k básníkově koncepci, rozvrhu 10 scén (původně, Honegger přidal jedenáctou, Prolog), jež svým synergickým, až do konce stupňovaným účinkem vykreslí obraz, jenž nás fascinuje svou prostotou a neproklamativním obdivem k venkovance Janě, dívce z vísky Domrémy. Je to strhující portrét Jany v životní velikosti, jeden z největších, o který se kdy pokusil jakýkoli tvůrce. Nesrovnatelně úspěšnější, protože autentičtější, než se podařilo Verdimu v Giovanně d’Arco (1845) či Čajkovskému v Panně orleánské o šestatřicet let později. Možná že onu direktní neproblematickou autentičnost lze připsat na vrub až chvatnému tvůrčímu spěchu, jenž byl stigmatem vzniku obou děl, Claudelovy básnické předlohy i svérázné podoby Honeggerova lyrického mysteria. Claudel nejprve návrh, podaný za jízdy vlakem prostředníkem Dariem Milhaudem, s nímž léta spolupracoval, spontánně odmítl (Už žádnou další Janu!), nicméně ještě než dojeli do Bruselu, měl básník scénosled své dramatické poémy hotový, načrtnutý pevnou rukou, jakoby vytrysklý z neokázalé tiché víry, která si nese portrét dívky Jany celý život v sobě a nepotřebuje si nic ujasňovat. Stejně tak Honegger vychrlil své monumentální dílo v horečném tvůrčím chvatu. S překvapující rychlostí, již na podzim 1934 ve skice, o rok později pak ve kompletní partituře (oratorium bylo provedeno 12. května 1938 v Basileji pod taktovkou Paula Sachra, publikováno až v roce 1947 po několika revizích). Díky tomu je portrét Jany z Arku tak bezprostřední, strhující a veskrze uvěřitelný, že nebyl produktem rafinované spekulace, pokud jde o lidský rozměr dívky, jež svou nezlomnou silou a vírou dovedla svou vlast ke sjednocení. Oč méně si oba tvůrci potřebovali ujasňovat, co chtějí říci, o to více pak pracovali na onom jak. Kázeň, promyšlená čistota užitých prostředků – tvůrcem, jenž dal podle svých slov pouze všechny své síly do služeb básníkovi – je tu opravdu nesmírná a staví Janu z Arku mezi největší duchovní díla, jež nám zanechalo dvacáté století. Honegger s velkou stylovou čistotou aplikuje vše, co se mu nabízí z velké tradice evropské duchovní hudby, všechny ty štědré plody, jež mu skýtá monodie i polyfonie, aby monumentální masu zvuku modeloval nejen do působivých architektonických oblouků, ale aby naplnil každý takt své partitury charakteristickým detailem.
Je to zvláštní paradox. Honeggerovo dílo je tak silné svým duchovním rozměrem, že zajišťuje veliký zážitek z provedení takřka už předem. Ten příběh se nikdy nemůže minout účinkem. I letošní velkolepé provedení v rámci abonentních koncertů České filharmonie pod vedením Lukáše Vasilka zapůsobilo velkým dojmem, hlavně propracovaností celkové stavby a vůbec tím, jak se podařilo celý kolosální tvar provést v celkem obdivuhodné, důstojné jednotě. Nelze ani jinak, jak řečeno, všechna esa v rukávě mají už Honegger s Claudelem. Teď jenom jim to moc nepokazit. Lukáš Vasilek byl postaven před převeliký úkol a udělal mnoho pro celkový zdar, který se též dostavil. Nelze říci nic jiného, neboť výsledek skutečně budí respekt svým finišem. Dnes již zkušený sbormistr, byť nikoli právě v oboru monumentální vokálně symfonické tvorby, dokázal uchopit celek bez bázně a hany, a přes menší zkušenost s řízením tak monumentálního aparátu vytvořil před námi úctyhodnou stavbu, která ne snad že by imponovala vycizelovností detailu, ale rozhodně vzbudila respekt už jenom tím, že stála pevně zakotvena ve svých obřích svornících a nerozpadla se. Velký výkon zúčastněných – jistě hodně přes dvě stovky účinkujících – zaslouží vysoké ocenění pro obdivuhodně koncentrované nasazení všech. Velikosti díla, jeho mnohotvárnému duchovnímu rozměru, Vasilkovo provedení přesto dlužilo mnoho.
A to přestože se podařilo shromáždit ty nejlepší zahraniční i domácí síly, jak pokud jde o orchestr České filharmonie, o skvěle připravený Pražský filharmonický sbor, i Kühnův dětský sbor, tak především o špičkové pěvce a recitátory. Na prvém místě nutno jmenovat heroinu večera, Audrey Bonnet, významnou francouzskou herečku, jež jako Jana, ztělesňovaná pouze slovem básníka, podala strhující výkon, vyzrálý a přitom zcela bezprostřední, v závěrečné očistě ohněm již vypjatý do extrémních poloh.
Znamenitý byl i Sébastien Dutrieux v roli soucitného Bratra Dominika, deklamačně kultivovaný, ale i dostatečně expresivní. Od prvních taktů bylo zřejmé, že jsou oba recitátoři s dílem dlouhodobě srostlí, že je mají v krvi, pokud jde o souhru v rámci obřího celku, a že se mohou zcela soustředit na výraz a prožitek. Výkony vokalistů jsou jistě též hodné zaznamenání, rozhodně to platí o americkém tenoristovi Kylu van Schoonhovenovi v roli Porcuse, i německo-turkmenském tenoristovi Dovletu Nurgeldijevovi, který se zhostil partu Prvního herolda. Provedení oratoria ve vokální složce, čítající ještě mnohé další pěvce, Susanne Bernhard v roli Panny Marie, Veroniku Rovnou v roli Svaté Markéty, Annu Gorjačovou jako Svatou Kateřinu a další, svou celkovou kvalitou uspokojilo, alespoň v tom smyslu, že vše bylo provedeno na slušné úrovni a bez jakéhokoliv výraznějšího problému. Rovněž orchestrální složce toho nelze mnoho vytknout, pokud jde o pečlivé nastudování a koncentrovaný výkon Českých filharmoniků, jež mají či měli by mít Honeggerovou oratorium uložené v dávné paměti své velkolepé tradice.
V čem tedy spatřuji důvod pro konstatování, že provedení nemělo ty nejvyšší parametry, umožňující kritikovi, aby ve své recenzi hýřil nadšenými superlativy? V tom, že se zcela vytratila ona úžasná mnohovrstevnatost Janiny bytosti. Byl nám předložen portrét respektuplný, vyrovnaný, monumentální, ale kde byla ona odzbrojující naivita venkovského děvčete, stojící už takřka na hranici a účtující v poslední chvilce se svým životem? Tohle všechno že jsem já? Heretička, čarodějnice, odpadlice? Milovala jsem vás, lidi, a vy mne chcete upálit zaživa? Ta slova byla vyslovena, ba zahrána skvěle, ale Janin duchovní rozměr neměl podporu v celkové koncepci, jež jednostranně směřovala ke stavbě velkých oblouků, a obětovala všechny ty jemné fasety, díky nimž je Honeggerova a Claudelova Jana možná tou nejautentičtější Janou, o niž se kdy kdo pokusil. Kam se poděl lidový plebejský rozměr venkovské panny, na jehož poctivé vykreslení věnovali Claudel i Honnegger většinu své tvůrčí energie? Kam se vytratily ony apartně galské témbry Honeggerova orchestru? Orchestru bez horen, zato s třemi saxofony, dvěma klavíry, celestou a dobovou specialitou, Ondes Martenot.
Martenotovy vlny většinou zní u Honeggera jako integrální součást celkového pléna, ale ani tak, jako jeho specifické podbarvení, nebyly moc slyšet, stejně jako se spíše ztrácel saxofonový témbr. Rustikálně skotačivé partie, na něž Honegger klade takový důraz, neboť chce být srozumitelný prostému člověku z ulice, ale zaujmout i znalce, byly podstudovány či nepochopeny a obraly tak celkové vyznění díla o tyto jeho esenciální složky.
Vasilkova Jana byla tedy úctyhodným, sošným monumentem, provedeným na velmi slušné celkové úrovni, ale nemohla strhnout svou zemitou živočišností venkovské holky, která vezme do ruky meč a jde bojovat za svou zemi. Monumentálních oratorií jsou desítky a možná stovky. Honeggerova a Claudelova Jana je jenom jedna.
Ivan Žáček
