Moravské divadlo Olomouc přivezlo na festival Janáček Brno 2024 novou inscenaci Její pastorkyně. Prezentuje ji však pod názvem Jenůfa, možná ve snaze o mezinárodní image. Tentokrát se s dílem setkáváme v původní verzi z roku 1904 v edici britského muzikologa Marka Auduse, pro něhož je dílo Leoše Janáčka životní záležitostí. Inscenaci hudebně nastudovala dirigentka Anna Novotná Pešková, režijně zpracovala Veronika Kos Loulová a scénu a kostýmy navrhla Irina Moscu.
Je zcela přirozené, že inscenace děl tohoto typu dnes nenabízejí obecenstvu podobu jako z etnografického muzea. Zajímavá a citlivá stylizace, která navíc podtrhuje celkové vyznění inscenovaného tématu, je dnes běžná a řekla bych že dokonce pro vnímání současného diváka nezbytná. Základní podmínkou je však respekt k originálu inscenovaného díla. Tato Janáčkova opera, komponovaná na motivy dramatu Gabriely Preissové, zasazeného do moravského tradičního vesnického prostředí, nese velmi působivé a typické folklorní prvky, které se například v kontaktu s vysloveně současným prostředím dají vnímat jen se značnou dávkou tolerance. A hlavně na základě velmi citlivého inscenačního vyjádření. Současná olomoucká Jenůfa se v tomto ohledu nijak neomezovala. Kostýmy byly výrazně současné, účinkující poskakovali na Janáčkovu hudbu jako na disco. Nicméně je v této souvislosti třeba poznamenat, že pěvecké výkony (Barbora Perná, Eliška Gattringerová, Josef Moravec, Raman Hasymau, Sylva Čmugrová a další) byly skvělé a často smiřovaly diváka s děním na scéně.
Od začátku představení jsem sama sebe přesvědčovala, že přece nejsem konzervativní a budu s porozuměním, ba i radostí vnímat každý okamžik na scéně. Pak však například přišel moment, kdy hudba náhle utichla a ozvala se slova charakterizující pocity ženy po porodu, jak je vyjádřily ve svých textech klientky organizace Úsměvy mámy, která se na inscenaci podílela. Ostatně, feminismus v různých podobách se vinul představením jako červená nit.
Skutečným „vyvrcholením“ večera pak bylo finále. Jenůfa zvedne živého synka z vody (mezitím patřičně vyrostl) a dočkali jsme se tak happy endu. Čeho se však divák nedočká je nádherný hudební i citový závěr opery (… „Ty odejdeš do světa… a ty mne nevezmeš sebou…“) Místo něj se na jevišti nainstaluje kapela VIAH, která, jak se dočteme v programu, mísí pop a elektroniku. Co dodat? Slovo respekt už tu vlastně zaznělo. Možná ještě vkus a úcta k Janáčkovu dílu i osobnosti.
Když jsme jeli tichou nocí tramvají domů, naklonil se ke mně manžel a pravil: „Ještě dobře, že jsem si dneska na sebe nevzal smoking.“
Zuzana Ledererová
