Málokterý houslista či houslistka v klasické hudbě dokáže doslova žít na pódiu s hudbou, jako je tomu u Leily Josefowicz. Ta se zjevila v poslední dekádě minulého století a byl to objev. Dokázala vyrůst ze zázračného dítěte, které tak přesvědčivě dokázalo zahrát náročný 5. houslový koncert Henryho Vieuxtempse či Paganiniho La campanellu, v originální umělkyni, která inspiruje mnoho současných komponistů. Jejich skladby také s mimořádným entusiasmem prosazuje na světových pódiích.
Fota Petra Hajská.
Po více než dvaceti letech zahrála v Praze Bartókův slavný Druhý houslový koncert tentokrát na abonentním koncertu Pražských symfoniků (19. 3.). A to nedlouho po vystoupení v Ostravě, kde uvedla koncert Thomase Adèse. Leila Josefowicz je v Praze docela častým hostem; v posledních letech provedla s rozhlasovými symfoniky koncerty Berga a Hartmanna. Provedení koncertu Albana Berga bylo ostatně poslední hudební akcí v Praze před vynucenou covidovou přestávkou. Ale předtím spolupracovala také s Českou filharmonií, s níž v Praze uvedla kromě Bartóka i Beethovena a Šostakoviče. Byl jsem přítomen tehdejšímu provedení Bartóka s Liborem Peškem a ten večer se mi natrvalo vryl do paměti. Po první větě Bartóka se totiž ozval silný a dlouhý potlesk, který musel Libor Pešek přerušit se svým vrozeným šarmem a upozorněním, že koncert ještě pokračuje. I na středečním koncertě s FOKem se také po první větě ozval potlesk, byť tentokráte jej nemusel dirigent Tomáš Brauner přerušovat.
Leila Josefowicz se objevila na pódiu v nádherných červených lesklých dlouhých šatech, které se jí po příchodu zamotaly do jedné z hráčských židlí. Už první reakce interpretky na tuto drobnou peripetii navodila sympatický a zcela bezprostřední kontakt s publikem. Leila Josefowicz vypadá neuvěřitelně mladistvě. Stejně jako před těmi více než dvaceti lety.
Bartókův koncert poskytuje a vlastně i dovoluje interpretce prokázat veškerý svůj talent a spřízněnost s touto hudbou. Při častých orchestrálních předivech dávala velmi autenticky najevo, jak se již nemůže dočkat pokračování houslového partu. V závěru třetí věty doprovázela orchestr i s viditelným vlněním svého těla. Leila Josefowicz vládne udivující technickou výbavou. Její levá ruka je mimořádně elastická a vlastně k houslové hře přirozeně uzpůsobená. Zároveň nejde ale daleko i k použití hrubšího tónu, pokud to struktura díla vyžaduje. V šestnáctinových sekvencích první věty zvolila možná až mimořádně rychlá tempa, ve kterých se přece jen trošku ztrácela přehlednost. Ale pohotový a dirigentsky precizní Tomáš Brauner vše vychytal a zvládl. Když bych srovnal její pojetí Bartóka s oním vzpomínaným v roce 2003, možná si současná Leila Josefowicz ještě více v Bartókovi dovoluje.
V každém případě to byl výkon, při kterém není možné ani vteřinu přestat poslouchat, ani na vteřinu přestat umělkyni sledovat bez ohledu na případnou únavu. Posluchač je zasažen takovou energií houslistky, že to prostě není možné. Jako přídavek zvolila Leila Josefowicz tentokrát Largo z třetí Bachovy sonáty. Před dvaceti lety to byl Kreisler a možná jejímu naturelu ještě více vyhovoval. Ale s Bachem došlo ke zklidnění a posluchačům to umožnilo vydechnout po stupňujících gradacích monumentálního Bartókova díla.
Vladislav Vilímec
