Je radost, že se Leila Josefowicz (https://www.leilajosefowicz.com/) vrací do Prahy opakovaně, zjevně totiž ráda! Následující rozhovor vznikl při příležitosti blížících se koncertů s Pražskými symfoniky. 19. a 20. března 2025 pod taktovkou šéfdirigenta Tomáše Braunera zazní ve Smetanově síni Obecního domu Druhý houslový koncert Bély Bartóka. Můžeme si jen přát, ať je takových návratů víc a víc…

Fota © Tom Zimberoff.

Jste právě v procesu přípravy na nějaký koncert nebo projekt? Pokud ano, jakou hudbou se zrovna zabýváte?

Ano, mám tolik věcí, které se teď musím naučit! Prožívám opravdu velmi vytížené období. Zrovna studuji i Bartóka na svůj koncert v Praze s orchestrem FOK. Ale musím se připravovat i na další repertoár, který mě čeká v průběhu jara.

Vaše jméno zní, jako byste měla polské kořeny. Jako moje rodina. Víte něco o svém původu?

Je to přesně tak, jak říkáte. Rodina mého otce pochází z Katovic. Nebo přesněji odtamtud pocházel můj děda, babička měla kořeny na současném území Ukrajiny blízko polských hranic. Rodina z matčiny strany žila ve Velké Británii – část v Anglii a část ve Skotsku. Moji rodiče se seznámili v Kanadě, kde jsem se pak narodila já. Cítím se být napůl Kanaďankou a napůl Američankou, ale v těchto dnech o sobě s ohledem na dění v USA raději říkám, že jsem Kanaďanka.

Kdo byl vaším zásadním učitelem houslí?

Největší vliv na mě měl můj učitel Felix Galimir z Curtis Institute of Music ve  Philadelphii, který se osobně znal s Albanem Bergem a premiéroval se svými rodinnými příslušníky jeho kvartety. Pochopitelně pod ním jsem nastudovala Bergův Houslový koncert. To bylo pro mě velmi silné. Byla jsem teenager a jemu bylo přes osmdesát. Jsem pyšná, že jsem se mohla učit od někoho z generace, která prožila takový kus historie!

Kdy jste se rozhodla stát se profesionální houslistkou a co vás k tomu vedlo?

Začala jsem hrát na housle ve velmi nízkém věku. Bylo snem mého otce mít doma houslistku. On i má matka jsou vědečtí pracovníci v oborech fyzika a biologie. Kupodivu to v mém případě fungovalo. Slyšela jsem mnoho hrozných příběhů o tom, jak rodiče tlačili své děti do uskutečňování jejich snů a ono to nevyšlo. Ale u nás se to potkalo. Bez ohledu na otcovo přání jsem se rozhodla jít touto cestou, moje rozhodnutí bylo samozřejmě zásadní. Hudbu jsem odmalička milovala, byla jsem považována za zázračné dítě. Mé dětství bylo velice neobvyklé, bylo tím poznamenané. Ve dvanácti jsem se řídila tím, co chtěla moje agentura. Z uměleckého pohledu bych dnes řekla, že mi trvalo poměrně dlouho, než jsem dokázala objevit své skutečně silné stránky a najít v hudbě vlastní vášeň. Ukázalo se, že je to hudba dvacátého století a současná tvorba.

Co pro vás bylo zlomovým bodem, kdy jste si to uvědomila?

Cítila jsem se příliš svázaná interpretačními tradicemi, když jsem měla hrát klasický repertoár, který hráli všichni kolem mě. Měla jsem z toho úplnou klaustrofobii. Samozřejmě jsem si musela projít i starším repertoárem. Člověk nemůže zničehonic rovnýma nohama skočit do jedenadvacátého století, musí pochopit, odkud všechny ty styly a vlivy pramení. To mě nemohlo minout. Ale sloužilo mi to jen jako odrazový můstek k hudbě 20. a 21. století. Co mě hudebně opravdu změnilo bylo to, že jsem začala pracovat s žijícími autory a komunikovat s nimi o skladbách. Pochopila jsem mnohem víc ohledně celého procesu vzniku hudby. Jak skladatelé a instrumentátoři pracují, jakou mají paletu barev, technik, textur. Co se může zrodit v lidské mysli! Samotný fakt, že hudba vzniká v lidské mysli, mě fascinoval. Většina muzikantů vidí až hotové partitury, ale já najednou mohu nahlížet skladatelům pod pokličku. To je velice inspirující! Z toho rychle vyplynul jeden z cílů mého uměleckého směřování: pomoci rozšířit množství repertoáru. Říkám si, že kdyby se mi do konce mé kariéry podařilo iniciovat vznik desítky nových děl pro housle, byla bych s tímto svým příspěvkem světu umění spokojená.

A „bod obratu“ nastal v nějaké konkrétní chvíli? U nějakého konkrétního autora? 

Ten obrat nastal, když mi bylo dvacet. Tou dobou už jsem koncertovala se standardním repertoárem a akorát jsem absolvovala školu, ale už jsem byla známá. Začala jsem postupně nabízet koncertním síním a organizátorům koncertů méně známá skladatelská jména a méně prověřené kusy. Zárukou mělo být moje jméno. Prvním experimentálním, novějším dílem, který jsem zařadila do repertoáru, byla skladba Johna Adamse. Můj management tehdy reagoval slovy: „Ale tohle dílo už mělo premiéru. Kolik orchestrů to teď bude chtít?“ Pokud bychom posuzovali skladby podle toho, jestli už měly premiéru, za chvíli bychom neměli co hrát. Prosadila jsem si to a na můj koncert se přišel podívat i John. Skvělým překvapením a odměnou pro mě bylo, že do týdne přišel s nabídkou, abych jeho dílo zahrála na dalším koncertě, který bude on sám dirigovat. A nebylo to jedno provedení, vystupovali jsme spolu mnohokrát během následujících dvou sezon. To byla pro mě životní změna. Dostala jsem obrovskou chuť v tom pokračovat. Z toho také pramení jeden z mých dalších cílů – když přijdu s jakoukoli skladbou k nějakému orchestru, k nějakému publiku, chci je pro tu skladbu nadchnout a hlavně chci, aby mi věřili. Element důvěry je pro mě stěžejní. Například když jsem si šla poslechnout, jak hraje Gidon Kremer, byla jsem vždy nadšená z toho, jak detailně má všechno promyšlené. A tím vzniká ta důvěra – věděla jsem brzy, že když půjdu na Gidona Kremera, bude to skvělý zážitek, ať hraje cokoliv. Jeho jméno je toho zárukou. Já jsem chtěla spojit své jméno také se zárukou skvělého zážitku, ale ještě kromě toho jsem chtěla přidat určitou neotřelost, čerstvost, invenci, která pramení ze zaměření na nový repertoár.

Myslím, že se to v současné době proměňuje, ale v osmdesátých a devadesátých letech bylo v uměleckých kruzích takové očekávání, že mladý houslista zapadne do určitého „šuplíku“. Přitom je tu spousta cest, jak být kreativní! Můžete přicházet s neobyčejnými programy, zaujmout repertoárem… Samozřejmě s tím musíte podstoupit určité riziko. Ale podle mě je to pořád lepší než jen dělat to, co se od vás očekává.

Jste stále otevřená novým skladatelským jménům a novým generacím?

Z dnešního pohledu se zdá být neuvěřitelné, že například zmíněný John Adams byl kdysi naprosto neznámým skladatelem. Dnes tu je tolik mladých talentů! Dělají, co mohou, aby předvedli svůj jedinečný zvuk, a to je skvělé. Právě v těchto dnech s mým managementem řešíme tři nebo čtyři další zakázky na nová díla pro následující sezony. Takže moje odpověď je samozřejmě ano. Ta horší část na plánování je časové rozvržení, jak to všechno stihnout.

Máte nějaká pravidla, podle kterých si vybíráte nové soudobé skladatele ke spolupráci? Jak poznáte, že určitý skladatel bude dostatečně dobrý pro vás?

Tohle je vždy otázka procesu vzniku díla a naší spolupráce na něm. Hodně spolu mluvíme o tom, jak já hraju, jaký zvuk je typický pro jejich tvorbu, vzájemně se nejdřív musíme poznat, nejen jako osobnosti, ale také hudebně, hráčsky, zvukově. Říkám si o silnou rytmickou složku a zároveň prostor pro zpěvné, vázané melodie – legata. To jsou moje silné stránky a snažím se se skladateli domluvit tak, abych je měla na čem předvést. Každý umělec má své silné a slabé stránky. Když chci s někým spolupracovat, musíme je pojmenovat a najít cestu, jak vzájemně propojit ty silné. Je pro mě v tomto ohledu velmi důležité dobře znát sebe samu a své schopnosti… Zkrátka vědět, kdo jsem. Mimo to jsem přesvědčená, že každá nová skladba, kterou budu hrát, by měla velmi silně působit na emoce. Intelektuální náplň může být zajímavá i podstatná, ale bez toho, aby se ta hudba dotkla něčeho, co je hluboko ve vaší duši, v jejím jádru, bez toho to pro mě nedosahuje ideálních kvalit. Hudba nejde popsat rovnicemi, hudba není jen mentální cvičení, jakkoli určitá matematika může být její součástí – podívejme se třeba na Houslový koncert Albana Berga a celkově jeho práci s dodekafonií… Ale kdyby v tom nebyly obsaženy silné emoce, nefungovalo by to.

Je to v tomto světle trochu zvláštní, že s Pražskými symfoniky budete hrát zrovna Druhý houslový koncert Bély Bartóka. Žádali jsme vás o to my, protože si myslíme, že do Smetanovy síně se velmi hodí. Není to na vás příliš stará hudba?

Ne (smích), není to tak, že bych hrála jen nově zkomponovanou hudbu. Je pro mě důležité stále držet na repertoáru stěžejní díla dvacátého století, bez kterých se svět neobejde, jako je například Bartók, ale i Stravinskij, Berg a trochu pikantnější věci jako Szymanowski nebo Bernd Alois Zimmermann. Co se týče Bartóka, jeho dílo miluju, nemohla bych bez něj žít!

Co vás na Bartókově hudbě baví nejvíc?

V první větě toho koncertu na mnoha místech nápaditě využívá dodekafonii. Do toho dokázal přimíchat svoji geniální instrumentaci plnou barev, elánu a bohatou rytmickou složku – taneční rytmy typické pro jeho kulturu i překvapivé, jakoby nepatřičné údery. K tomu jeho dlouhé, rozmáchlé melodické linky…

Teď trochu jiné téma. V jednom rozhovoru jste řekla, že byste se chtěla setkat s Amy Winehouse. Proč?

Fascinovala mě. Všechny formy jazzu jsou pro mě velmi důležité. Nacházím v nich mnoho nápadů a myšlenek, když je poslouchám. Zdrojem velké inspirace byl pro mě i trumpetista Miles Davis. A další skvělé zpěvačky jako Sarah Vaughan a Billie Holiday. Taky saxofonista a skladatel John Coltrane nebo klavírista Thelonious Monk… Jsem samozřejmě hráčka a vyznavačka klasické hudby, ale moje inspirační zdroje jsou daleko širší. Kromě toho jsem velmi vizuální typ člověka a pro interpretaci soudobých skladeb čerpám i z návštěv galerií a muzeí. Nezáleží na tom, jestli jde o soudobé nebo staré umění. Myslím, že to k současným kompozicím krásně sedí. Přidává to na kvalitě a bohatosti mojí interpretace těchto skladeb na koncertech.

Je tedy na vašem pomyslném žebříčku vizuální umění hned po hudbě?

Ano, je. Vzpomínám si, jak jsem hrála na zkoušce skladbu od Matthiase Pintschera a poté jsem navštívila berlínskou Gemäldegalerie, která je hned vedle filharmonie. Jako nadšenec do Caravaggia jsem ji prostě musela navštívit. Uvědomila jsem si, že v téhle budově je shromážděna většina mých oblíbených uměleckých děl. Stalo se mi tam něco neuvěřitelného. Stála jsem před jedním obrazem a cítila jsem, jak z něj do mě vchází vibrující světlo. Nejde to vysvětlit, nejde to vědecky popsat, neexistuje na to žádná rovnice. Ten obraz měl kolem sebe takovou zvláštní auru, nimbus, který pronikl do mého vědomí. Tenhle zážitek mě natolik obohatil a obdařil takovou energií, že to bylo opravdu patrné na tom, jak jsem ten večer provedla hudební dílo Matthiase Pintschera. Je opravdu mnoho způsobů, jakými vás může umění zasáhnout. Jen je potřeba mít otevřenou mysl a nastavit ji na přijímání různých energií, které okolo vás proudí, tak, abyste je mohli využít ve své činnosti. Jedna věc je tu energii pocítit a druhá věc je ji ze sebe opět vydat, poslat ji dál. O to se samozřejmě vždy snažím.

Jste také umělecky činná v jiných směrech než v hudbě? Malujete? Píšete literaturu?

Ne, to ne. Jsem perfekcionista a hudba mě dostatečně vytěžuje. Den má omezený počet hodin a mé umělecké síly mají omezenou kapacitu. Musím je využít k tomu, abych se stihla naučit všechny nové skladby, které mě čekají na dalších koncertech. A pak, raději si přečtu poezii od někoho, kdo to umí, než abych se pokoušela o vlastní (smích).

Ještě zpět k jazzu. Vaše nadšení pro jazz mě upřímně překvapilo. Podle vašeho stylu oblékání na koncertech bych spíše tipoval, že jste fanynkou hard rocku, metalu nebo něčeho takového. Vystupujete často v černých šatech…

Umím být i fanynkou těchto žánrů. Mám mnoho tváří a kvalit. V některých etapách svého života jsem je více čí méně předvedla. Vycházejí z různých mých životních zkušeností. Postupně dozráváte k tomu, kde co využít, pro jaké dílo se hodí jaká tvář a jaká image. Je to součást mé kreativity.

Znáte Houslový koncert Karla Husy? Nedávno jsme ho s FOK nahrávali.

Znám, ale nestudovala jsem ho nijak detailně. Měla bych! Ráda si poslechnu vaši nahrávku.

Máte tři syny. Jak balancujete mezi kariérou a rodinným životem?

Je to nekonečný proces. Jsem jen jedna osoba. Na to dělám docela dost věcí a snažím se všechno dělat nejlépe, jak mohu. Každý den. To je to, co si říkám, když něco není perfektní. Pro mě je důležitější vidět vývoj, než to, aby věci byly dokonalé v přítomném čase. Snažíme se vychovávat děti tak, aby se staly co nejlepšími lidmi, jakými se mohou stát. Mohu jim na svém příkladu ukázat, jak dobré je být oddaná svému řemeslu. Pěstuji ho a ono ke mně promlouvá. Učím je také, aby byli laskaví, trpěliví a pravdiví k sobě i ostatním. Je to zkrátka proces.

V jiném rozhovoru jsem četl, že vaše motto je carpe diem. Podle čeho poznáte, že jste svůj den využila plně?

Pokud se mi podaří dokončit práci, kterou mám, vždycky se cítím lépe. Při tom dávám pozor, jestli se to daří i ostatním. U nás doma funguji trochu jako hlídací pes. Důležité je pro mě cítit ve svém nitru vděčnost. Nezapomenout na ni, být si vědoma, že tam je. Vždy by mohlo být lépe, ale musíme umět být vděční za to, co v životě máme. Každý den. A pak si můžeme říct: Pro dnešek to stačí. Je to způsob, jak se naučit být v životě šťastný.

Neláká vás pustit se do veřejné obhajoby nějakých vyloženě společenských témat? Myslím například způsob, jakým Gabriela Montero obhajuje lidská práva ve Venezuele… Pokud ano, co by bylo tím tématem u vás – také lidská práva nebo třeba emancipace žen?

To je skvělá a velice komplexní otázka. Hudba může ovlivnit společnost, to je velké téma. Jenomže být ženou na poli houslových virtuózů není v dnešní době už nic nevšedního. Co je stále neobvyklé, jsou ženy dirigentky. Ale vidíme jich po světě stále víc a víc. Z toho mám radost. Ještě dvě dekády zpátky to bylo skoro nepředstavitelné. Jako žena dnes máte mnohem více možností, můžete si vybrat, kudy půjdete. Dělám to, co mi připadá smysluplné. Je skvělé, když umělec tímto způsobem zviditelňuje nějaké důležité společenské téma. Musí to ale pramenit přímo z něj a pro mě je teď mnohem důležitější prezentovat samotná sdělení, která obsahuje hudba. Kvalita hudby je pro mě důležitější než to, jestli ji zkomponovala žena nebo muž.

Máte v těchto dnech nějaké téma, které je pro vás důležitější než všechny mé předchozí otázky?

Mé myšlenky nepřekvapivě směřují k novým skladbám. Nové kompozice se v dnešní době dostávají na koncertní pódia stále častěji. Za to jsem ráda. Ne vždy jsou však provedeny v odpovídající kvalitě. A to je velká škoda. Nová hudba, kterou svět uslyší poprvé, je totiž velice zranitelná tím, jak ji provedeme. Pokud to bude otřesné vystoupení, nikdo tu skladbu už nemusí chtít provést, přestože ta skladba samotná může být naprosto perfektní. Je potřeba, aby nové kompozice byly prováděny s vysokou interpretační kvalitou, jedině tak mohou zasáhnout posluchače opravdu hluboko a dostat k nim své sdělení. My umělci jsme nositeli toho sdělení, my jediní je můžeme předat. Nikdy nezapomenu na večer, kdy jsem poprvé slyšela Houslový koncert Samuela Barbera. Byla jsem ještě na škole. Byl zahrán opravdu na nízké úrovni. I když ta skladba je sama o sobě fantastická, trvalo mi mnoho let, než jsem se z toho prvního zážitku vzpamatovala a opravila si své mínění o ní. Proto vždy, když hraji novou skladbu, snažím se udělat maximum pro to, abych zanechala pozitivní dojem, aby ta skladba mohl dále žít. To je důvod, proč je pro mě kvalita tak důležitá a proč jsem na sebe tak přísná. Představovat světu nové skladby je velká zodpovědnost.

Martin Rudovský