Člověk  a umělec, který nám byl nabídnut, abychom v jedné z mnoha krystalických podob chápali krásu života.

Byl to člověk obdivuhodně všestranný, vzdělaný v mnohem širším spektru, než je hudební svět

Podzim roku 2018. Komorní filharmonie Pardubice zahajovala svou jubilejní 50. koncertní sezonu. Ve zcela vyprodaném sále Domu hudby byla atmosféra plná očekávání. Pětaosmdesátiletý Libor Pešek krátce po svém oznámení, že končí svou dirigentskou činnost, učinil výjimku a jubilejní sezonu otevřel předehrou k Mozartově Figarově svatbě (pro další skladby večera převzal od něho taktovku Stanislav Vavřínek). Když Libor Pešek vstoupil na pódium, publikum povstalo a přivítalo ho bouřlivým potleskem. Nejeden pamětník si v té chvíli zavzpomínal na prosinec roku 1970, kdy se tento první šéfdirigent, coby sympatický mladý umělec, objevil před pardubickým publikem a orchestrem, který tehdy měl za sebou teprve první koncertní sezonu. Tenkrát byli hudbymilovní posluchači nadšeni, a ti, kteří Peškovu dosavadní uměleckou dráhu znali, dokonce nevěřili, že se takovýto progresivní a charismatický umělec ujme nového orchestru mimo centrum. Už v té době byl známou osobností – zvláště díky vystoupením s jím založeným pražským souborem Komorní harmonie v Divadle Na zábradlí a zvláště díky televiznímu přenosu jeho koncertů na Pražském jaru. Se stejnou popularitou a nadšením se po celý svůj život setkával nejen v Pardubicích a Praze, ale i na dalších místech ve světě. Působil zcela výjimečně jak svou uměleckou vybaveností, tak svou lidskou osobností a charismatem, jež z něho vždy vyzařovaly už při jeho vstupu na pódium. Tyto své mimořádné vlastnosti nikdy nevystavoval na odiv, jak by se to možná mohlo zdát těm, kteří ho znali pouze z pódií a neměli možnost se k němu přiblížit. Většina prvních setkání probouzela sympatie a obdiv. „Libor Pešek není pouhým dirigentem, ale básníkem,“ vyslovil jeden z členů pardubického orchestru, navzdory tomu, že spolupráce s ním byla velmi náročná, kdy hudebníci u jiných dirigentů se snadno dostávají do opozice. Díky své laskavosti a lidskému, mnohdy i individuálnímu přístupu k hudebníkům neměl nikdy nepřátele a od začátku se těšil velké a přirozené autoritě. Když v říjnu minulého roku Libor Pešek vstoupil na hudební nebe, znamenalo to pro celou hudební veřejnost – a nejen pro ni – bolestnou ránu, z níž se těžko vzpamatovávala. Jeho vysoký věk v tomto případě nehrál žádnou roli.

Několik zastavení na umělecké dráze

Libor Pešek (1933–2022) ve svém mládí netušil, že se jednou stane výraznou a známou hudební osobností v oblasti klasiky. Jeho zájmy tomu nenasvědčovaly. Zásadním a jediným jistým faktem bylo už ve školních letech jeho hudební nadání. Měl velmi blízko k jazzu, zvláště k swingu a hudbě jazzové oblasti, což odpovídalo jeho vztahu k modernímu umění – nejen hudebnímu, ale i literárnímu a výtvarnému. Jako hudebník – trombonista (učil se i na violoncello) prošel zajímavým a pro své vzdělání a praxi důležitým obdobím. V době gymnaziálních studií si z nastřádaných peněz na brigádě koupil trombon a brzy se objevil v kapele Neutron. Řadu skladeb objevoval poslechem zahraničních desek. V dobách, kdy v oblasti přísných autorských práv panovala značná volnost, z nich jako gymnazista aranžoval nejen pro svou kapelu (založil ji v sedmnácti letech), ale aranže od něho kupovaly i orchestry Karla Vlacha a Zdeňka Bartáka. Tím získával další nemalé hudební znalosti a zkušenosti s vedením orchestru v oblasti managementu. Velký význam pro něho měla jeho učitelka klavíru Anna Šenpfluková-Vítková, která u něho vypěstovala smysl pro preciznost, dokonalost a důslednost, jež se staly jeho zásadními vlastnostmi, které preferoval po celý život a přenášel je na své spolupracovníky. To vše rozvíjel dále na AMU, kde studoval dirigování. Jeho učiteli byli nejlepší tehdejší mistři taktovky, zvláště Václav Smetáček. O něm i o ostatních svých učitelích (Karel Ančerl, Václav Neumann a další) vždy hovořil s velkou úctou, nicméně svou osobitost budoval svou vlastní cestou. V roce 1959 založil dechový ansámbl Komorní harmonie, jejímiž členy bylo osm až dvanáct instrumentalistů. Ty dokázal perfektně zvukově stmelit a dovést k dokonalé souhře i v těch nejnáročnějších partiturách. Můžeme hovořit o první kapitole jeho umělecké dráhy. Díky ní jsme poznávali novodobou světovou klasiku i soudobou českou tvorbu (například skladby Jana Klusáka). Komorní harmonie koncertovala v Divadle Na zábradlí a už v roce 1961 se objevila v přímém televizním přenosu z Pražského jara a brzy nato na deskách Supraphonu. I když šlo o skutečně malý komorní soubor, vystupoval překvapivě s dirigentem. Peškův dirigentský styl takřka opustil tradiční gesta, jež by u tak malého komorního seskupení pravděpodobně působila samoúčelně, a vsadil na stránku estetickou. Byla zaměřena především na celkový výraz, aniž by toto dirigování ztrácelo svou logiku. Zvláštním způsobem umocňovalo atmosféru interpretované skladby. Dirigentovy kreace v Mozartově Serenádě B dur byly natolik specifické, že Peškův přítel režisér Evald Schorm natočil v roce 1963 na podkladě gramofonové nahrávky úžasný krátkometrážní televizní film Ruce, v němž hlavním a jediným protagonistou jsou ruce dirigenta.

Byla to zajímavá doba. Mladý dirigent však toužil jít dál. Ve svém orchestru chtěl mít i další instrumenty, zvláště smyčcové, aby tak vznikla možnost širšího repertoáru. V tom se však se svými kolegy, kteří chtěli zachovat stávající trend, neshodl. A tak Komorní harmonii opustil a v roce 1965 založil podle svých představ malý Sebastian orchestr – rovněž skvělý ansámbl, kde vedle dechů nastoupily i smyčce, takže vznikl malý komorní orchestr. S ním po čtyři následující léta uspořádal řadu koncertů, zájezdů a nahrávek. Nikdy však nedosáhl progresivity, a tím i slávy Komorní harmonie. Pro Libora Peška to byla zajímavá zkušenost a první setkání se specifickými znaky práce malého „symfonického“ tělesa. Stále však nenacházel dirigentské místo, které by mu zajistilo pevné zaměstnání. Řadu let se živil jako korepetitor baletu (v Plzni, záhy i v Národním divadle).

Příležitost však přece jenom přišla. Na základě mimořádných úspěchů ho v roce 1965 ředitel České filharmonie prof. Jiří Pauer pozval k dirigentskému pultu do České filharmonie. Kolik adeptů a ambiciózních mladých umělců by po této příležitosti sáhlo! Pešek nikoliv. Cítil, že ještě není natolik zralý, aby mohl tento čestný úkol přijmout. Zkušený ředitel tento zodpovědný krok velmi ocenil, ale nevzdával se. Vahou své osobnosti v oblasti společenské i politické se zasadil o to, aby se téhož roku Pešek stal dirigentem Severočeského symfonického orchestru (dnes Severočeské filharmonie) a pracoval po boku tamějšího Bohumila Berky, který mu dle Peškových slov byl velmi zkušeným rádcem. To byla veliká škola orchestrální praxe a budování základního symfonického repertoáru. Peškovým velkým přáním bylo neopouštět oblast komorních ansámblů, ale zároveň pracovat i s velkým symfonickým tělesem. To se mu začalo už od dob Komorní harmonie plnit. Náhodným krokem v reciproční politice vyslal Pragokoncert v roce 1968 Libora Peška do holandského Leeuwardenu. Tamější orchestr byl s ním natolik spokojen, že si jej ihned zvolil za svého šéfa. V Holandsku nakonec strávil dobu až do roku 1975. To už byl šéfem v dalším tamějším orchestru v Enschede a zároveň v Pardubicích. Osud tomu chtěl, že ve stejnou dobu jako do Holandska přišlo v roce 1969 pozvání na místo šéfa nově založeného Východočeského (později státního) komorního orchestru v Pardubicích (budoucí Komorní filharmonie). Libor Pešek přijal obě nabídky a poctivě potom několik let pravidelně dojížděl – milovník rychlých aut – do obou míst.

Pardubický orchestr, v němž pozvedl šéfovskou taktovku, měl za sebou už rok první „zahřívací“ sezony. Libor Pešek jej až do své smrti považoval za své dítě. Z nezkušeného kolektivu s dětskými nemocemi vybudoval v krátké době zkušené těleso, jež už v roce 1972 sklízelo vavříny na Pražském jaru a opakovaně tam bylo zváno i v příštích letech. Díky celému managementu (ředitelem byl český filharmonik Josef Shejbal, dramaturgem muzikolog Jiří Pilka) získal orchestr jako málokde velmi přátelské vztahy s publikem. Pešek byl (jako ostatně i jinde) posluchači velmi milován. A ansámbl složený z mladých absolventů (i ještě studentů) hudebních učilišť žil se svým rovněž ještě mladým šéfem společensky a přátelsky i vedle svých pracovních povinností (výlety, táboráky). Dokonce vznikla určitá rarita. Chodilo se především „na Peška“. O jeho koncerty byl vždy největší zájem, mnohem větší než o sebelepší hostující dirigenty. A on sám velmi vítal návrhy, jež pomáhaly zkvalitňovat uměleckou úroveň, a to i v situacích, kdy leckdo z jeho kolegů by mohl propadat žárlivosti. Josef Vlach byl pravidelným hostem v Pardubicích a výrazně přispěl ke kvalitě zvláště smyčců. Avšak i zde sehrál po sedmi letech úspěšné činnosti roli odvěký problém vztahu mezi dirigentem a členy orchestru. Mladí horkokrevní hudebníci časem vyžadovali větší přítomnost šéfa „doma“. Publikum to nechápalo a odchodem Libora Peška bylo hořce zklamáno.

Ani na svém příštím pracovišti ve Slovenské filharmonii, kde už dříve pravidelně hostoval a byl jmenován 1. dirigentem, se mu nevyhnulo zklamání. Naprosto spokojené publikum, ale především i orchestr počítaly s tím, že se po roce činnosti stane šéfdirigentem. Slovenský ministr kultury, básník Miroslav Válek však měl jiný názor, evidentně vycházející ze stále sílících nacionalistických nálad. Namísto Peška šéfem nečekaně jmenoval umělecky slabšího sovětského dirigenta. Při nejbližším koncertě publikum při Peškově příchodu na pódium povstalo a deset minut aplaudovalo. Dosavadní Peškova úspěšná umělecká činnost na koncertech i v nahrávacích studiích firmy Opus byla tímto neuváženým a neseriózním ministerským krokem ukončena a dirigent byl opět bez práce.

Zprávy o této události se rychle rozkřikly zvláště v Čechách. Libor Pešek dostal ihned nabídky od všech významných českých orchestrů. A byl to opět ředitel Jiří Pauer, který Libora Peška přijal na místo dirigenta do České filharmonie, v té době vedené Václavem Neumannem. Tím se otevřelo vrcholné období Peškovy kariéry, kdy pronikl, ať už s filharmonií, či jako host nejprestižnějších orchestrů (zvláště v USA) na nejvýznamnější světová pódia a završil svou dráhu šéfovským postem v Liverpoolu. S Českou filharmonií natočil řadu vynikajících nahrávek české i světové klasiky. Vedle koncertů plnil s orchestrem i velmi významné úkoly společenské a reprezentační, zvláště v dobách „sametové revoluce“ v letech 1989 a 1990 (dirigoval například Dvořákovo Te Deum při prezidentské inauguraci Václava Havla). V České filharmonii setrval jako její dirigent osm let.

Foto Pražské jaro / Zdeněk Chrapek.

A byla to opět víceméně náhoda, která mu umožnila dostat se na samotný Olymp. Od bratislavského extempore 1987 byl Libor Pešek na volné noze. V roce 1984 vystupoval a nahrával mimo jiné i se slavným londýnským Philharmonia Orchestra. Díky tomu byl o rok později s ním pozván na festival české a slovenské hudby v Londýně. Navrhl pro něj mimo jiné Sukovu smuteční symfonii Asrael. Ač se jí pořadatelé obávali, přítomné vedení Royal Liverpool Philharmonic Orchestra o ni naopak projevilo zájem a Peška pozvalo. Úspěch byl velkolepý a Libor Pešek byl hned jmenován šéfdirigentem tohoto orchestru.

Už od počátku získával v Liverpoolu skvělou pozici. Zároveň se mu jako šéfovi prestižního britského orchestru ještě více otevřel svět a nové koncertní štace. V Liverpoolu byl velmi vytížen nejen umělecky, ale i společensky (nebylo výjimečné účinkovat s členy filharmonie na nedělních odpoledních setkáních, kde byla volná zábava a zpívaly se námořnické písně). Přesto mu byly umožněny i jeho vlastní aktivity, kdy se objevoval i v Praze. Od domova nikdy nebyl odtržen a nejednou k nám přijel i se svým orchestrem – zahajoval například Pražské jaro v roce 1993. Naprosto zásadně pro koncertní sály v Anglii, ale i jinde ve světě objevil díla Josefa Suka. Ta vrcholná kompletně natočil. Jeho anglické působení bylo pro celou zemi velmi činorodé (dirigoval například všechny londýnské orchestry). Jeho umělecký přínos ocenila i královna Alžběta II. udělením Řádu britského impéria.

V Peškově osudu se mnohokráte připomíná rčení o tom, že doma není nikdo prorokem, tedy, že v Čechách nebyl plně doceněn. Od prezidenta Václava Havla získal sice vyznamenání Za zásluhy, nicméně byly to (kromě obou holandských orchestrů na počátku) pouze Pardubice na začátku jeho dráhy a Český národní symfonický orchestr na jejím konci, kde byl šéfdirigentem, epizodně pak Slovenská filharmonie, kde ovšem měl úvazek „pouze“ jako 1. dirigent. Očekávalo se o několik let později, že bude pozván do České filharmonie jako umělecký šéf. Zvláště v bouřlivých devadesátých letech, konkrétně po odchodu Jiřího Bělohlávka z České filharmonie k tomu byla vhodná příležitost. Nestalo se tak, avšak výčitky směrem k našim předním symfonickým tělesům, jež se kolikrát ze strany veřejnosti objevují, nejsou úplně na místě. Libor Pešek chtěl nadále působit jako šéf v Liverpoolu a eventuální nový post už nechtěl přijímat, a to ani ve FOKu, kde byl o něho velký zájem. Bylo to dané mimořádnou náročností této funkce. Vycházel výborně se všemi orchestry, znal se dokonale se všemi jejich členy a vedením, ale pouze jako stálý či příležitostný host (FOK). Nikdy neusiloval o systematické plánovité budování své významné světové kariéry, díky níž by se stal nedostižným pro běžné orchestry. Nebylo mu to zapotřebí. Přijal – možná pro mnohé překvapivě – post šéfdirigenta prvního českého soukromého tělesa – Českého národního symfonického orchestru. Šlo však o poněkud jinou situaci. Svým zvláštním statutem se ČNSO výrazně odlišuje od státních orchestrů. Je ovšem složen z jejich předních členů. V jeho řadách poznáváme bývalé i současné nejlepší instrumentalisty – členy České filharmonie, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a SOČRu. Ani funkce šéfdirigenta tam není tak pevně svázaná s orchestrem, jako je tomu jinde. Hrají se i jiné žánry. Libor Pešek však zanechal u Českého národního symfonického orchestru velké dílo, jehož výsledkem byly významné umělecké počiny na koncertech i ve studiích. A završením toho všeho, a vlastně celé jeho životní a umělecké dráhy je kompletní nahrávka Mahlerových symfonií schopná světové konkurence.

Při podrobnějším pohledu na celou uměleckou dráhu Libora Peška bychom ještě mnohem více poznali, jak byla bohatá a různorodá. Přehled orchestrů, s nimiž pracoval, i koncertních míst doma i ve světě je úctyhodný. Sám se o nich nejednou vyjádřil, leckdy zajímavě, ba i překvapivě.

„Profesionálně vzpomínám velice rád na Pardubice. Bylo mi šestatřicet let, když jsem tam přišel: osm let s úžasnými mladými lidmi. Uměli hrát, měli dobrou hudební výchovu a chtěli něčeho dosáhnout. Byl tam báječný ředitel Josef Shejbal. Pardubice znamenaly jedno štěstí. Druhé představovala Anglie. Mezitím jsem byl totiž v Holandsku, kde se mi profesionálně nelíbilo. Nebylo mi tam dobře. Určité povahové rysy se promítají i do orchestrů.“
Libor Pešek, Lidové noviny 1997.

Koncerty a nahrávky

Množství koncertů v nejrůznějších světových teritoriích by vyžadovalo velmi náročnou a těžko realizovatelnou muzikologickou práci. Je štěstím, že v odkazu Libora Peška alespoň zůstává navždy zachována početná řada jeho nahrávek. Jejich kritické zpracování, ať už samostatné, nebo v rámci eventuální monografie, by bylo významným dokumentem v oblasti celé hudební historie ve 20. a začátku 21. století. Na jedné začal pracovat Jiří Pilka – bohužel byl to Libor Pešek, který se svou příznačnou skromností nesouhlasil s jejím vydáním. A tak zůstává zpracován vynikajícím způsobem (jak jinak u Jiřího Pilky) pouze text do konce liverpoolské éry. Patří k pozitivům internetu, že umožňuje nahlédnout alespoň do kompletního katalogu Peškových nahrávek. Jejich dramaturgie odráží jednotlivá období jeho dirigentských zájmů tak, jak se postupně měnily. Máme tak možnost slyšet ukázky repertoáru Komorní harmonie v době jejího vstupu na koncertní pódia. Vůbec první nahrávkou Libora Peška byla v podání tohoto ansámblu mezinárodně oceněná Serenáda B dur Wolfganga Amadea Mozarta. Baroku se spíše vyhýbal. Na počátku ovšem získaly velkou popularitu dvě alba s tvorbou Pavla Josefa Vejvanovského a výběr slavných koncertů pro trubku s Ivem Preisem. Repertoár klasicismu dominoval zvláště v jeho pardubické éře. Tehdy jsme vůbec poprvé poznávali například Mozartovy rané symfonie. Pozornost ale zaslouží vůbec první LP deska tamějšího orchestru. Málokdy se sejdeme s tak jiskřivou Mozartovou Haffnerovou symfonií, podanou virtuózně, ale zároveň s mozartovským jasem a výrazovou bezprostředností. Šostakovičova Sinfonietta pro smyčce s tympány (adaptace Semjona Bogatyreva 8. smyčcového kvartetu), s níž se na rozdíl od úpravy Rudolfa Baršaje (Komorní symfonie) setkáváme jen zřídka. Bohužel na CD se tato dvě díla neobjevila společně jako na původní LP, ale byla žánrově oddělena na dvou různých CD pouze v budgetové kategorii a s minimální pozorností interpretům. Škoda jen, že Peškových nahrávek z Pardubic není více a soustřeďují se spíše na doprovody sólistů. Autentickou interpretací se Libor Pešek nezabýval – v té době ještě nebyla tolik požadována jako dnes, ale především nastala doba jeho spolupráce s velkými orchestry, kde převažoval zvláště romantický a novodobý repertoár. Mnozí si poměrně dlouho zvykali na Libora Peška s velkými tělesy. Jeho nastudování s komorními ansámbly, kde uplatňoval svůj mnohdy objevný smysl pro detailní práci, ho na dlouhou dobu předurčovaly k tomuto komornímu trendu. Mnoho desek natočil se Slovenskou filharmonii pro vydavatelství Opus (např. kompletní Pařížské symfonie Josepha Haydna) a pak ovšem se rozvinulo velké nahrávání pro firmu Supraphon. Zde je velmi těžké obsáhnout, byť v sebekratší studii, jeho katalog. Velmi pozitivních kritik se dočkaly například nahrávky základních děl impresionismu (Debussy, Ravel), díla tzv. moderny (české i světové), zvláště Suka, Skrjabina, Honeggera, Poulenca, Fišera, novodobé tvorby a dalších děl (např. Brucknerovy 7. symfonie). Natočil také velké tituly Bohuslava Martinů, například českou verzi Řeckých pašijí, či doposud jedinou studiovou stereo nahrávku kantáty Kytice anebo tří klavírních koncertů s Rudolfem Firkušným. Z dalších operních kompletů pod Peškovou taktovkou je pozoruhodná původní pražská verze Dona Giovanniho, ale i komplet Massenetova Werthera. Vedle velkorysých gest v rozsáhlých partiturách šéfdirigenta ČF Václava Neumanna (Dvořák, Mahler, Martinů) působila Peškova detailní práce jako jejich ideální protějšek. Postupně se však u publika ztrácel nespravedlivý dojem „pouze komorního“ dirigenta a stal se mistrem taktovky u velkých symfonických orchestrů doma i ve světě.

A s takovou výzbrojí vstoupil Pešek za pult Liverpoolské královské filharmonie, a to dokonce – jak už bylo řečeno – prostřednictvím partitury jedné z největších – Sukovým Asraelem. V Anglii natočil vůbec nejvíce svých desek, a to většinou pro firmu Virgin Classics. Nezůstalo však jen u Sukova Asraela. Postupně vznikly nahrávky všech Sukových velkých orchestrálních děl. Dříve však se objevil krátce po jeho nástupu do šéfovské funkce komplet dvořákovský – o něho se podělila jak jeho liverpoolská filharmonie, tak i Česká filharmonie. Už v dřívějších dobách natáčel Pešek Brahmsovy symfonie a další skladby s londýnským Philharmonia Orchestra. Nejvíce snímků od různých světových, ale i anglických autorů však vzniklo v Liverpoolu. Z období spolupráce s Českým národním symfonickým orchestrem pochází již dříve zmíněné dílo, skutečně završující jeho celou uměleckou dráhu – po filharmonickém kompletu Mahlerových symfonií Václava Neumanna v pořadí jejich druhá česká kompletní nahrávka.

Osobnost nejen hudební

I podrobný pohled na činorodou práci na poli uměleckém by v případě Libora Peška nikdy nemohl být úplný, pokud by opomenul mimořádnost jeho osobnosti. Toto slovo nikdy neměl rád, neboť jeho vystupování, jednání a vztah k jeho nejbližšímu i vzdálenějšímu okolí byly zcela přirozené, bez přetvářky a upřímné. Proto my, kdo jsme měli to štěstí jej poznat, či dokonce strávit s ním více času i ve všední dny a mimo hudbu, pociťujeme velkou radost, že jsme se mohli obohatit jeho názory, postoji a zkušenostmi. Byl to člověk obdivuhodně všestranný, vzdělaný v mnohem širším spektru, než je hudební svět. Zajímala ho matematika, astronomie, filozofie, ve svém životním směřování přijal, byť ne oficiálně, zásady buddhismu. Byl obdivovatelem široké škály umění, nejen hudebního. Miloval lidi – nejbližší, přátele, s nimiž si měl o čem povídat a kteří jej obohacovali. Svoboda a volnost v mezilidských vztazích (totéž platilo i o jeho vztahu k ženám) byla jeho životním posláním. Netajil se tím, že hudební svět, do jehož nejvyšších pater mohl nahlédnout, není zdaleka jediným smyslem jeho života. Po celý život toužil se osvobodit od bouřlivosti a úskalí, jimiž je svět naplněn, a věnovat se svým ostatním zájmům. Možná že leckoho překvapí, že často médii zmiňovaný nezájem o šéfovské nabídky neplatí u Peška doslova, a naopak spočívá právě v oné jeho touze mít čas věnovat se konečně svým „jiným“ a přirozeným zájmům, užívat si konečně svůj rychle letící život svobodně a bez zábran z vnějšku.

Jiří Pilka: „Libor Pešek je člověkem a umělcem, který nám byl nabídnut, abychom v jedné z mnoha krystalických podob chápali krásu života. Taková věta zní skoro banálně, protože však představuje jen nepatrný souhrn různých úvah, může ji vlídná duše pochopit jako radostnou výzvu i jako poděkování.“

Libor Pešek vlastními slovy

„Mám rád pražské publikum, mám rád to město. A taky jsem chtěl žít jinak, mít možnost číst, častěji se vídat s přáteli, které mám moc rád, toulat se českou krajinou – mít možnost na všechno, na co, jak se zdálo, dřív nebyl čas. Nejsem nijak zvlášť ambiciózní člověk, a tak jsem nikdy náramně netoužil po velkolepé mezinárodní kariéře.“

„Myslím, že žádný jiný orchestr na světě, kromě České filharmonie, toho pro Suka neudělal tolik jako RLPO. Hrají jeho hudbu se skutečnou láskou. … Navíc si myslím, že Suk je stejný velikán jako Strauss. Opravdu věřím ve velkou trojici Mahler-Strauss-Suk.“

„Určitě nemusím popisovat svou radost z toho, že konečně žiji ve zcela demokratické zemi, která je připravena uznávat lidská práva. Osobně jsem vždy žil privilegovaný život, protože jsem část svých příjmů vydělával na Západě, ale i já jsem byl za starého režimu hrozně nespokojen – nejhorší byly ty nehorázné, ponižující podmínky, ve kterých jsme žili.“

„Český zvuk je výsledkem české školy hry. Zde v Británii je možné dosáhnout úžasného pianissima; ve střední Evropě je zvuk mnohem robustnější, ale pianissimo může být velký problém. Dechové nástroje v Británii, zejména dřeva, hrají v nižším dynamickém rozsahu – není užší, jen je umístěn v jiném spektru. A samozřejmě se zde vůbec nepoužívá vibrato, takže frázování je hladší.“

 „Střední Evropa je v podstatě vášnivá, těžko ovladatelná, málo sebevědomá. … Zároveň jsme však spíš někde uprostřed spektra. A tak anglická „dobrovolná“ zdrženlivost způsobuje, že anglická hudba se ve střední Evropě těžko prodává.“