Make Haydn and Dvořák Great Again!

Podvečer posledního festivalového víkendu Smetanovy Litomyšle 2024 náležel v pátek 5. 7. 2024 v Zámecké jízdárně litomyšlského zámku Wihanovu kvartetu a jeho hostům. Na programu byla dvě kanonická díla evropské komorní hudby 18. a 19. století a jedna premiéra na objednávku festivalu, v níž se ke smyčcům připojil i lidský hlas a dřevěný dechový nástroj. Velmi dobře navštívený koncert otevřel Haydnův Smyčcový kvartet op. 76 č. 3 Císařský, kompozice, která se do interiérů litomyšlského zámku vysloveně hodí, protože určitě na přelomu 18. a 19. století a ve věku biedermeieru zazněla i zde. Haydnovy vrcholné kvartety nezrají jako víno, ale jako vzácný koňak či whisky, utopené na dně oceánu a vylovené po dvou stoletích. Všichni je chtějí ochutnat, každý chce k nim přivonět, i kdyby zbyla jediná kapka. Hráči Wihanova kvarteta (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Michal Kaňka, Jakub Čepický) k Haydnovu kvartetu přistoupili s respektem a s chutí blýsknout se v interpretaci tohoto luxusního díla mezi Haydnovými pozdními kvartetními opus.

Fota Ivan Krejza / Smetanova Litomyšl.

Druhá variační věta na téma Haydnovy císařské hymny byla dramaturgickým klíčem k celému večeru, který ovšem průvodní slovo v programovém sešitu zamlčelo. Kvartetisté se jej proto rozhodli rozklíčovat v přídavku. Bylo to již podruhé, co na festivalu zazněla hymna rakouského mocnářství – poprvé ve Smetanově Triumfální symfonii (23. 6. 2024), podruhé právě v tomto Haydnově kvartetu. Wihanovci si až barkarolovou jímavostí druhé věty připravili půdu k dravému scherzu (Menuetto. Allegro) a finálnímu Prestu. Haydn do Smetanovy Litomyšle rozhodně patří. Bohdá se jej dočkáme častěji, třeba i v sousedství jeho vrstevníků Jana Václava Huga Voříška, rodáka z nedalekého Vamberka, nebo Václava Jana Křtitele Tomáška, původem z blízké Skutče. Vůbec by si Haydnova tvorba zasloužila ve festivalové dramaturgii stabilnější místo a soustavnější pozornost, třeba i prostřednictvím festivalové stagiony na zámku v Nových Hradech. Haydnovy komorní opery sem rozhodně patří.

Čelo ukazuje Vojtěch Stříteský, záda Michal Medek (ředitel Smetanovy Litomyšle) a Marek Šulc (koordinátor projektu Smetana 200), který pana Stříteského vystřídal v roli dramaturga festivalu.

Festivalové dramaturgy je ovšem třeba pochválit za festivalovou novinku v podobě objednávky nové kompozice, zamýšlené jako pocta jedné z klíčových osobností posledních festivalových desetiletí, Vojtěchu Stříteskému. Právě Vojtěch Stříteský byl autorem koláže z básní a próz Karla Hlaváčka, kterým vtělil podobu melodramu pro recitátora, hoboj a smyčcové kvarteto Jan Jirásek. Nerad bych kompozici hodnotil po prvním a zatím jediném poslechu, zvláště když průvodní program rezignoval na otištění zhudebněného textu, i když bazírujícího na Hlaváčkových nejznámějších symbolistních básních Hrál kdosi na hobojSvou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.

Wihanovci s Vilémem Veverkou a Janem Šťastným.

Jirásek i Stříteský proti sobě postavili dva výrazové a zvukové světy – lidský hlas Jana Šťastného a Wihanovo kvarteto s hostujícím hobojistou Vilémem Veverkou. Přes gymnaziální znalost Hlaváčkových básní a přes oči upřené k podiu jsem se po celou kompozici, která byla holdem Stříteského mnohaleté práci pro Smetanovu Litomyšl, nedokázal zbavit dojmu, že zvukové a výrazové světy instrumentální hudby a mluveného slova žijí nezávisle na sobě, nejsou vzájemně dostatečně propojeny, natož aby se podmiňovaly a vzájemně komentovaly. Na vině však mohlo být první setkání s dílem, jehož autoři se děkovali společně s instrumentalisty velmi spokojenému publiku.

Po pauze bylo na programu už jen jediné dílo, poslední z trojice smyčcových kvintetů Antonína Dvořáka, Smyčcový kvintet Es dur op. 97 z horkého léta ve středoamerické česko-německé obci Spilville. V kanonickém díle české kvartetní a komorní literatury k Wihanovcům přisedl koncertní mistr České filharmonie Jan Mráček, tentokrát však v roli violisty, kterou si zjevně užíval. Dvořákova genialita se ráda halí do prostého hávu. Tentokrát však dokázala vycenit i zuby, protože intonačně a technicky náročná kompozice ukázala hráčům i publiku svá úskalí. Markantní to bylo při přechodu z expozice do provedení ve vstupní větě, v níž se intonačně vymstilo vypuštění repetice.

Wihanovci s Janem Mráčkem.

Scherzo druhé věty opět probudilo virtuózní ambice Wihanova kvarteta, které do Zámecké jízdárny doslova vpustilo za ostinátního rytmu bubínku indiánského náčelníka a mastičkáře Big Moona, jehož ve Spilville obdivovaly děti Dvořákových. Vrcholem podvečera byla pro mě variační věta Dvořákova kvintetu, jejíž téma si Dvořák myslel na hymnu Spojených států. Kvartetisté se s ní doslova mazlili, nasvěcovali téma z několika variačních stran a potutelně jsem usmíval, když se mně do mysli nepřístojně vkrádalo „Make America Great Again!“ Finále Dvořákova kvintetu rámovalo celý večer a upomínalo na obdobně extatický závěr Haydnova Císařského kvartetu.

S publikem se kvartetisté rozloučili dokonalým přídavkem – ještě jednou nadšenému publiku zopakovali samo téma variační věty Dvořákova kvintetu (pro klavír je upravil Jarmil Burghauser), protože podvečerní koncert až na Jiráskovu novinku vyplnila díla s variačními větami na motivy nejposvátnější. Pokud má „národní festival“ Smetanova Litomyšl ambici být národní právě v tomto duchu a chce být variací na posvátné hymny minulé i přítomné, pak si své publikum vždy najde. „Make Haydn and Dvořák Great Again!“, chtělo se mně zvolat na konci z publika. Oni to ale nepotřebují. Stačí, když jim Wihanovci umetou schody a položí červený koberec. Dělají to s láskou, úctou a precizně.

Martin Jemelka

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky