V roce 2025 slaví Institut Bohuslava Martinů 30 let od svého založení a působení v Praze. Při této příležitosti připravil institut bohatý program, jehož stěžejní částí bude putovní výstava věnovaná životu a dílu Bohuslava Martinů v Praze, dalšími akcemi jsou například přednášky a slavnostní koncert. Rozmlouvali  jsme s autorkami výstavy Kateřinou Novou a Lucií Harasim Bernou.

Proč se výstava jmenuje Martinů kráčí Prahou?

KN:  Prvotní byla úvaha, jak přiblížit činnost Institutu Bohuslava Martinů, který slaví významné jubileum, široké veřejnosti. Ideálním místem pro oslovení širokého spektra lidí byla Městská knihovna v Praze, která sítí svých poboček pokrývá celé hlavní město. Navštěvují ji lidé všech věkových kategorií – od školkových dětí po seniory. Pro náš záměr tedy ideální. Odtud už byl jen krok k propojení hlavního města Prahy a života Bohuslava Martinů. Po tom, co náš projekt podpořil i magistrát, do sebe všechny nápady krásně „zapadly“. Dostali jsme ovšem podporu i od Státního fondu kultury, a musíme hlavně také zmínit, že  dlouhodobě financuje naši činnost a provoz Nadace Bohuslava Martinů. Všem sponzorům srdečně děkujeme!

Martinů je známý tím, že žil mnoho let ve Francii a v USA, ale málokdo si uvědomuje, že i v Praze žil poměrně dlouhou dobu, a to od roku 1906 do roku 1923 (s výjimkou válečných let, kdy žil ve své rodné Poličce). Za tu dobu vystřídal mnoho adres, všude chodil pěšky a Prahu měl velmi dobře prochozenou. Ačkoliv prožil většinu života v cizině, pražské roky byly pro něj formující. Myslíme si, že pro Pražany i pro návštěvníky Prahy bude výstava obohacující v tom smyslu, že jim přiblíží slavného českého skladatele jako normálního kluka a studenta, který zde později zažil i své první úspěchy a první okamžiky slávy.

Bohuslav Martinů jako patnáctiletý, tedy přibližně v době, kdy přišel studovat do Prahy. Foto Centrum Bohuslava Martinů v Poličce.

Kde všude budou moci návštěvníci či čtenáři výstavu shlédnout?
KN: Putování naší výstavy bude zahájeno v centru – v hudebním oddělení Ústřední knihovny v Praze 1 na Mariánském náměstí. Posléze se vydáme i do vzdálenějších pražských čtvrtí, (kde Martinů patrně nikdy nebyl, a ani v té době ještě nepatřily do Prahy:-): do “Domu čtení”, pobočky Městské knihovny ve Vršovicích, na Zahradní Město, do Hloubětína či do Bohnic. Z dalších hudebních institucí navštívíme například knihovnu HAMU a Národní knihovnu ČR. Pokud by měly zájem i další pobočky Městské knihovny či jiné instituce, mohou se nám ozvat a můžeme výstavu umístit i u nich. V budoucnu bychom chtěli oslovit i  ZUŠky, už jsme navázali spolupráci s pan učitelkami ze ZUŠ Líbeznice a domlouváme se s nimi, že by nám žákyně této školy zazpívaly na naší zahajovací vernisáži v Městské knihovně.

Kde Martinů například v Praze pobýval a má někde pamětní desku?

LHB: Martinů bydlel v Praze opravdu na mnoha místech. Během let 1906 až 1923 vystřídal přes deset bydlišť – a to neznáme ani všechna místa jeho pobytu. Zpočátku se ubytoval v roce 1906 na Smíchově, ale první adresa, kterou přesně známe, je na Kampě od roku 1909 – tam má také právě pamětní desku a bustu. Kromě Prahy 1 bydlel i na Praze 2, 5 a 6.

Dům s adresou Na Kampě 512/11 v Praze 1, kde Martinů pobýval v roce 1909.
Foto Archiv Institutu Bohuslava Martinů.

Povězte nám, jaký byl vztah mladého Martinů k hlavnímu městu, hovoří na toto téma nějaké prameny?

LHB: O svém putování po Praze se Martinů také často a víceméně s humorem zmiňoval v dopisech svým bližním. Například nedlouho po příjezdu do Prahy, kdy žil zpočátku na pražském Smíchově, napsal na pohlednici domů sestře Marii: „Mám se dobře. Ale je to přece moc daleko. Prochodí se moc času.“ Posteskl si tak nad faktem, že jako chudému studentovi se mu nedostávalo financí na využití městské hromadné dopravy, v té době v Praze již běžně využívané, a musel všude chodit pěšky. V jiném dopise mecenáši Josefu Kaňkovi z Poličky líčí svoji každodenní dlouhou cestu do školy: „První hodinu máme vždy v Konviktské ul. Teď se to ještě dost dobře chodí, ačkoliv je to velká dálka. Musím z domu vyjít o 7 hod., abych došel včas. Je to téměř hodina…“ A do třetice si nejspíš s trochou humoru a nadsázky stěžuje svému příteli ze studií Stanislavu Novákovi: „Na klavír musím chodit asi 4 hodiny cesty.“

Které jiné zajímavé myšlenky a úvahy z doby jeho působení v Praze najdeme v jeho dopisech?

LHB: Martinů byl velmi korektní člověk, i přes svou velmi jemnou povahu dokázal rozeznat pravý stav věcí a svůj názor také podle toho vyjádřil. Praha byla prvním velkoměstem, kde úplně sám začínal. V rodné Poličce ho měli všichni za zázračné dítě, ale v Praze byl pouze průměrným, až podprůměrným žákem. Dobře je to cítit hned z první dochované pohlednice, kterou poslal do Poličky sestře Marii hned na začátku studia (tj. 1907), kdy ještě neměl v Praze stálou adresu: “Milá sestro, děkuju ti za pohled. Ale na konzervatoř nic neposílejte! (…) Nazdar Boža (A nepište “absolvent”). Ze studií na konzervatoři byl po čtyřech letech vyhozen (1910), poté se snažil alespoň složit státní zkoušku, která by ho opravňovala k samostatnému vyučování hry na housle. Narazil zde na nepopulárního a přísného ředitele Jindřicha Káana. Zkoušku opět nesložil. Do Poličky píše nejdříve svému učiteli a důvěrníku Josefu Kaňkovi: “Tak mi to zkazili. Ale já se nedám tak lehce. Já se protluču a dokážu tomu řediteli, jak máme rozdílné názory o umění. To je handlíř a ne vychovatel. Ten handluje v umění. Jenom prosím Vás, dojděte k našim a napište mi.”
Martinů žil a působil v Praze s přestávkami téměř sedmnáct let, byl houslistou v různých orchestrálních uskupeních, mimo jiné hrál krátce i v České filharmonii tehdy za vedení Václava Talicha. Pro skladatele jistě obrovská a důležitá zkušenost. O mnoho později, když již bydlel trvale v Paříži, a do Prahy zajížděl jenom jako host u příležitosti premiér jeho kompozic, píše v dopisech otevřeně o povaze vztahů v pražských institucích: “V Praze to bylo dost unavující, pořád jsme někde byli zváni, je vidět, že si mě už začínají jinak vážit, ovšem muzikanti měli zlost. Kamarádi z Filharmonie mě přijali moc krásně. Talich přerušil zkoušku a přivítali mě opravdu hezky, mají radost, že jsem byl u nich jako houslista a každému se tím chlubí, také přišlo na koncert mnoho mých kamarádů ještě z konzervatoře, které jsem už léta neviděl.” (Dopis Martinů mamince a sestře do Poličky, 02.10.1930) 

Co dělal Martinů v Praze po svém vyhození z konzervatoře?
KN:  Začal se více věnovat komponování. V té době už bylo jasné, že skládat hudbu ho baví a že by se v tom chtěl zdokonalit. Talent malý Bohuslav opravdu měl! První opravdovou skladbu, smyčcový kvartet Tři jezdci s Halbreichovým číslem 1, složil již ve svých přibližně 13 letech (není přesně doloženo). V roce 1910 začíná již i s prvními orchestrálními pokusy, dekadentně laděnými (Smrt Tintagilova, Anděl smrti), i s písňovou tvorbou (Nipponari). Setkává se s Josefem Sukem, a může s ním své výtvory konzultovat. V roce 1912 začíná komponovat pro klavíristy známý klavírní cyklus Loutky (1912-1923), své první životaschopné dílo.
V témže roce se mu konečně daří napodruhé tzv. “s odřenýma ušima” složit státní zkoušku. Toto osvědčení se Martinů později hodilo, když se stal učitelem hudby v Poličce. V roce 1914 začíná 1. světová válka. Martinů je naštěstí osvobozen od branné povinnosti a zůstává v Praze, v roce 1915začíná příležitostně vypomáhat jako houslista v České filharmonii. V roce 1916 se vrací do Poličky, kde působí jako učitel houslí na Měšťanské škole, vyučuje i soukromě. V dalších válečných letech žije v Poličce.

Během 1. světové války Bohuslav Martinů vyučoval soukromě v Poličce, fotografie je z roku 1919. Foto CBM Polička.

V roce 1918 skládá kantátu Česká rapsodie pro baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany, která má premiéru 12. ledna 1919 v podání České filharmonie a pod taktovkou Ludvíka Vítězslava Čelanského. To je Martinů první velký úspěch a je mu již jasné, co chce po celý zbytek života dělat. V září 1920 se vrací do Prahy, bydlí v Italské ulici, a stává se stálým členem České filharmonie u 3. pultu 2. houslí, čímž si zajistí pravidelný finanční příjem. A v roce 1923 odjíždí do vysněné Paříže…

Kresba s textem „Po ‚Rhapsodii‘ v Repře.“ – tuto kresbu vytvořil Martinů po svém úspěchu – premiéře České rapsodie, H 118. Na další kresbě už si Martinů balí věci do Paříže. Kresby: Centrum Bohuslava Martinů, Polička.

Byly Martinů nové kompozice premiérovány především v Praze?
LHB: Tak to vůbec ne. Co se týče premiér oper, lehce převažuje Národní divadlo v Brně. Z různých politických a praktických důvodů zazněla pak Martinů díla poprvé převážně v Paříži, USA a ve Švýcarsku. Několik stěžejních děl přeci jenom mělo v Praze svou premiéru – například zpívaný balet Špalíček (1933), opery Juliette aneb Snář (1938) a Mirandolina (1959). 

Ota Horáková (Juliette), Jaroslav Gleich (Michel), při premiéře opery Juliette v Národním divadle 16. 3. 1938. Scéna v lese z druhého dějství. Foto: Divadelní archiv Národního divadla v Praze.

Balet Špalíček v provedení studentů konzervatoře Duncan Centre a dětí pražských základních škol v nastudování Evy Blažíčkové v rámci celoročního projektu Martinů Revisited. Kongresové centrum Praha, 2009. Foto: Mirek Pásek.

Které důležité přátele Martinů v Praze potkal?
LHB: Z těch osobností, které ho provázely poté celý život, musíme jmenovat dirigenta Václava Talicha a houslistu Stanislava Nováka. Byl to jeho životní, nejbližší přítel už od začátku jejich společných studií na Pražské konzervatoři. S malířem Janem Zrzavým se Martinů ponejvíce setkával v Paříži, ale navštěvoval ho i během pobytu v Praze, když zavítal do své vlasti. V době jeho studií na konzervatoři našel pomoc a podporu u skladatele Josefa Suka. Samozřejmě se během těch dlouhých let strávených v Praze setkal ještě s mnoha dalšími známými a méně známými osobnostmi, za všechny uveďme alespoň Jiřího Červeného, Jana Wericha a Jiřího Voskovce, Jaroslava Ježka, Vítězslava Nezvala, Vladislava Vančuru, Ivana Olbrachta, Jindřicha Honzla, Jarmilu Kröschlovou, Jelizavetu Nikolskou, Vítězslavu Kaprálovou…

Bohuslav Martinů s Jaroslavem Ježkem v Paříži před slavnou kavárnou La Rotonde v r. 1928,  Foto: Cetrum Bohuslava Martinů, Polička.

Kdy byl Martinů v Praze naposledy a proč?

LHB: Naposledy byl Martinů v Praze “v předvečer” druhé světové války, v březnu 1938. Politická situace tehdy byla již velmi napjatá, schylovalo se k mnichovské dohodě a Martinů byl vývojem událostí velmi zneklidněn. I přesto nebo i právě proto se v této konstelaci zrodila jedinečná spolupráce s tvůrci v Národním divadle – Václavem Talichem a Jindřichem Honzlem na surrealistické opeře Juliette aneb Snář. I když byla opera po hudební a divadelní stránce dílem velmi novátorským a ojedinělým, získala tehdy od kritiků velmi příznivé ohlasy. Martinů tehdy bydlel v Praze v ulici Pod Bruskou u divadelního režiséra Jindřicha Honzla.

Jaké další akce Institut v roce 20025 pořádá?

KN: Slavnostní vernisáž putovní výstavy spojená s krátkou přednáškou a malým koncertem se bude konat 27. března 2025 od 17:30 v hudebním oddělení Ústřední knihovny v Praze na Mariánském náměstí. Úpravy Martinů klavírních skladeb zahraje na skvělá akordeonistka Jana Bezpalcová. Výstavu si zde můžete prohlédnout v průběhu celého dubna v otvíracích hodinách knihovny, a kromě toho také v sobotu 29.3. v rámci akce Noc divadel (od 17:00 do 22:30).

Kromě hudebního oddělení Ústřední knihovny bude výstava putovat po dalších pobočkách Městské knihovny:  například v červnu bude instalována v Domě čtení ve Strašnicích (od 2.6.), v září 2025 se přestěhuje do pobočky Zahradní Město, v říjnu do pobočky Bohnice (od 2.10.), v listopadu do pobočky Hloubětín. Dalšími institucemi, kde bude výstava umístěna, budou například hudební oddělení Národní knihovny, knihovna HAMU a knihovna Institutu Bohuslava Martinů. Výstava je určena pro širokou veřejnost všech věkových kategorií, pro děti jsou připravené pracovní listy a soutěž o trička a CD. Závěrečnou akcí bude Slavnostní koncert ke 30 letům IBM 10. 12. 2025 ve velkém sále Ústřední knihovny Městské knihovny v Praze, na kterém Zemlinského kvarteto se svými hosty zahraje dvě skladby od Bohuslava Martinů: Serenáda pro trio a dva klarinety H. 334 a Serenáda pro dvoje housle a violu, dále zazní díla od J. Haydna, W. A. Mozarta a F. Mendelssohna- Bartholdyho. Součástí akce bude vyhlášení vítězů soutěže o ceny z řad dětských čtenářů. Před koncertem v 18:30 se bude ve velkém sále konat přednáška s názvem Martinů kráčí Prahou na téma Martinů a Praha po pražských stopách Bohuslava Martinů.

Další informace najdete zde: www.martinu.cz/mkp

Rozhovor vedla Zoja Seyčková