Po delší době vystoupil 23. – 25. 10. ve Dvořákově síni pražského Rudolfina šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov a téměř na něm nebyla znát zkušenost z nedávné zdravotní události. V souladu s vedením orchestru zvolil Mahlerovu Pátou symfonii. Volba byla anticipací uvedení symfonie v rámci prosincového Týdne české hudby v New Yorku, vrcholu celého Roku české hudby 2024.
Fota Petra Hajská.
Pan Byčkov byl stoprocentně koncentrovaný, typicky energický a měl jasnou představu o díle, kterou většinou úspěšně prosadil. Orchestr hrál skutečně výborně. Nikde se neprojevil nešvar, jehož jsem občas svědkem, že se někteří hudebníci tzv. vezou a silně pokulhávají za koncertními mistry a skupinovými vedoucími. Musel jsem obdivovat například lesní rohy (kvitoval jsem, že jejich výkon dirigent nečekaně ocenil předáním kytice Ondřeji Vrabcovi). Velmi dobré výkony měli však všechny dechy. Zazářila harfistka Jana Boušková. Váhu, kterou vedení České filharmonie koncertu dalo, se projevilo i v tom, že na prvních dvou židlích seděli dva koncertní mistři, což se neděje moc často (Jan Mráček, Jiří Vodička). I přesto neměli smyčce všechna místa dokonale jednotná. Porovnám-li pátého Mahlera s interpretacemi, kterých si zvlášť vážím (například Abbado, Bernstein, Haitink), leckteré fráze mohly být plastičtější, vnitřně dramatičtější, zápasivější, živější, dokonce bych dodal v agogice odvážnější. Niterné Adagietto jsem už slyšel zahrát jako z jiného světa, jiné galaxie (Bernstein, Bělohlávek). V poslední větě je mnoho možností si pohrát s frázováním, detaily, jakkoli na to orchestr má skvělé dispozice… V rámci celé stopáže jsem čekal podstatně více kontrastů, více „vlnobití“. Občas mi chyběla „posvátnost“, jež by učinila z večera událost desetiletí, jakkoli Česká filharmonie hrála báječně! A tak zatím žádná Pátá nepřekonala moje životní setkání s Mahlerem 3. 5. 2017, kdy tento geniální opus dirigoval v témže sále s týmž orchestrem Jiří Bělohlávek. (Mimochodem tehdy se po skončení koncertní mistr neusmíval…) Jednou větou – pro Bělohlávka byla Pátá dramatem, zápasem mezi životem a smrtí, pro Byčkova metamorfózou života.
Předskokanem Mahlera byl Mozart – Klavírní koncert C dur, K 503. Snad aby se ulehčilo panu Byčkovovi v rekonvalescenci, pozvala Česká filharmonie klavíristu a dirigenta Kristiana Bezuidenhouta. Ten nezklamal ani outfitem, ani v roli pianisty, ani dirigenta. Vše bylo vlastně v pořádku (dokonce i stylově). Jen jsem slyšel už řadu lepších mistrů klavíru záživnějších dirigentů i umělců, kteří mnohem výrazněji uspokojili syntézu klavíristy/dirigenta, a to nemusím jmenovat velmistry Daniela Barenboima či Andráse Schiffa. Prostě to bylo dobré, ale nikoliv zapamatování hodné provedení.
Dlužno dodat, že v Mozartovi seděl na pozici koncertního mistra Jan Mráček, který se v Mahlerovi prohodil s Jiřím Vodičkou. Dle jejich mimiky to byl asi veselý večer… Můj zážitek z Mahlera poněkud rozostřily kamery pode mnou „pro budoucí audiovizuální zpracování“.
Luboš Stehlík
Naděje České filharmonie pro 21. století.
Skvělý Jan Mráček.
