Chaoticky nechaotický rozhovor se skladatelem


Skladatel Ondřej Kukal (*1964) má dva životy. Ten první je spjat hlavně s houslemi. Jako chráněnec Josefa Vlacha a Václava Snítila patřil na konci 80. let k největším houslovým nadějím a nejzajímavějším mladým muzikantům.  Byl členem Nového Vlachova kvarteta, dirigent Českého komorního orchestru, čímž navázal na Josefa Vlacha a legendární tradici Václava Talicha, koncertním mistrem Pražského komorního orchestru bez dirigenta, šéfem Jihočeské komorní filharmonie, poté dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a šéfem Filharmonie Hradec Králové. Jeho Smyčcový kvartet byl roku 1989 oceněn ve skladatelské soutěži Generace, Clarinettino získalo v roce 1994 cenu Classic a stalo se povinnou skladbou klarinetové soutěže Pražského jara 2008. Symfonie, která vznikla na stáži v Bamberku 1999, kam se dostal díky Petru Ebenovi, získala roku 2005 výroční cenu OSA.

Před prestižním vystoupením na zahajovacím koncertu Pražského jara 2003 jej zasáhl náhle zánět mozku, virová meningoencefalitida, bezvědomí, amnézie. Bojoval doslova o život. Ke konci téhož roku začal jeho druhý život, protože na ten první v podstatě zapomněl. Hudební schopnosti zůstaly, ekonomicky jej zachránila dirigentská taktovka a  později komponování. Dnes patří dle mého mínění mezi skladatele, kteří jsou kreativní, komunikativní s posluchači a přinášejí lidem radost a inspiraci k přemýšlení.

Když se probral z kómatu, zapomněl skoro vše z minulého života a pamatoval si jen hudbu a řízení auta. Děti ani manželku nepoznával, mlhavě věděl, že ji kdysi coby violistku dirigoval. Dopoledne je plný nespoutané energie, odpoledne, jak říká, kvůli bolestem hlavy jen fňuká.  Dirigování soudobé hudby, včetně svojí, po roce 2003 jeho mozek tak vyčerpávalo, že myslel, že zemře a při zdravém rozumu jej zachraňovali Dvořák nebo Mozart. 

Několik let jsem v sobě choval touhu jej vyzpovídat, otevřít prostor pro volný tok myšlenek. A tak jsem se vypravil na pražskou Lhotku, kde má v jedné vilce kouzelnou pracovnu, která na návštěvníka působí kouzelně a tajemně. Byl jsem obklopen obrazy Smetany a Dvořáka, horami not, knih, cédéček a klavírem, který v našem rozhovoru hrál  podstatnou roli. Usedl jsem do křesla, zapnul diktafon a nesměle jsem občas vstoupil do nesourodého toku jeho řeči, která se vlnila mezi pianissimem a fortissimem, poslouchal přívaly jeho myšlenek, klavíru a občas dokonce i houslí. Byl to nejúžasnější rozhovor v mém životě. Kvůli autenticitě jsem jej výjimečně jazykově neupravoval a ponechal kontrolovaný chaos i rytmus jeho zpovědi. 

V 80. letech jste překypoval vášní a energií a patřil jste mezi nejnadanější české muzikanty. Pamatujete si něco ze života před rokem 2003?

Jen záblesky, nějaké momenty z konzervatoře, ale z AMU nic, nemám vlastní prožitky. Něco si vybavím z doby studií, ale je to jakoby život před životem. Je to spíše vizuální paměť, poznám nějaké spolužáky, ale nevím, co jsem prožíval. Jak se to ale učím a tuším, co jsem si asi myslel. Ale moje tehdejší já nemám. Naštěstí jsou pamětníci, videa…

Víte, co jste hrál?

Díky nahrávkám vím, že předchozí Kukal končil konzervatoř Brahmsovým koncertem a HAMU absolvoval vlastním houslovým koncertem.

Co se vlastně stalo v roce 2003?

Pro mě je těžké to vysvětlit. Mozková encefalitida. Neví se, proč nemoc přišla.

Oddirigoval jsem v oslabení Vokální symfonii Vladimíra Sommera,  Přijde smrt a bude mít tvé oči. Prý jsem ji strašně prožíval. Druhej den jsem padl a byl konec  starého života. Všechno zmizelo a zůstala mi jen hudba (dlouhá pauza). 

Můžu vám nalejt čaj? To ještě zvládnu… Já si vemu kávičku… vzorově s mlíčkem…  Fakt je, že mi šíleně pomohli dirigenti – Jiří Bělohlávek, který uvedl, když jsem se probíral, můj houslový koncert, nedávno Jakub Hrůša se symfonií. Dokázali na mě myslet a pomohli… Ale ve mně byla vždycky chuť hrát bez dirigentů, pracovat bez ředitelů. Byl jsem takovej typovej muzikant. Ale ztratil jsem to. Dnes už jenom píšu a mám dny, kdy už se mi nechce dělat nic. Nevím, jestli budu psát dál. Teď už nepiju alkohol, přitom byla doba, kdy jsem pařil a díky tomu jsem napsal tolik věcí, ale protože dcera čeká dítě (Eliška Kukalová je vynikající první houslistka Kukalova kvarteta, viz ukázka na konci článku), tak se držím. V létě jsem dopsal poslední opus pro trubku, tubu, pozoun, hornu, který čeká na provedení v tomto roce. Objednal ji trumpetista Walter Hofbauer… Nepřerušujte mě, nebo se ztratím… Šíleně mi pomohl Václav Riedlbauch. Díky němu měl Český komorní orchestr koncerty, díky němu jsem se neztratil z hudebního světa. Nakonec mi kamarádi říkali – „Ondro, věnuj se jen kompozici“. … Zamával jsem, ale schopnost o tom mluvit v mé hlavě už nebyla. Mám záznamy z mého minulého života a nepřestávám se divit, jak jsem uměl hovořit o hudbě. To vše se ztratilo… Hudba zůstala, schopnost rozboru zmizela. V Českém komorním orchestru to fungovalo tak, že na zkouškách vše řekla Jana Vlachová a koncertu jsem to jen odmával… Potřeboval bych potkat Josefa Vlacha a Václava Riedlbaucha… Připouštíte, že po smrti lidi potkáte? Hlavně tyhlety dva. Radili mi, abych nedělal tři obory a mysleli to dobře. Chtěli pomoct. Josef Vlach v roce 85, kdy jsem hrál na housle, připustil dirigování, ale mám pocit, že nechtěl, abych komponoval. Prý mi to ke konci života už doporučil, ale to si nepamatuju. Jsem vděčný Snítilovi, že mi to dovolil. A Riedlbauch mi vzal po nemoci housle. Díky němu jsem se ale dožil dirigovaní mé symfonie na Pražském jaru… Heleďte, vemte si, mlsejte, dejte si něco. Já jsem propadl mlsání…

Mluvil jste o houslích. V minulém století jste býval báječný houslista. Zahrajete si někdy?

No, občas housle popadnu, ale přiznám se vám… První, co si z nového života pamatuju, byl podzim 2003, kdy jsem hrál na housle. Ty ve mně zůstaly. Pak Václav Rieldbauch napsal větu (a myslel to dobře): „Ondřeji, jistě máš teď dost času, aby sis revidoval svůj životaběh, doufám, že dirigování si ponecháš“. Tehdy jsem nevěděl, že se stolu řekne stůl a co je židle. A já nechal houslí. Ale jak jsem říkal, on má ale zásluhu, že jsem uživil rodinu.

Asi jste měl silné napojení na Josefa Vlacha…

Byl to geniální muzikant. Potřebuju se setkat s Josefem Vlachem. Zapomíná se na něj, na jeho interpretaci hudby. Proč byl nejdřív proti tomu, abych komponoval a dirigoval. Prý nechtěl, abych měl tři obory. To on mě přivedl k vážný hudbě, vysloveně chtěl, abych s kvartetem vylaďoval. Dokonalá hra. (V letech 1985–1995 byl členem Nového Vlachova kvarteta, pozdější Vlachovo kvarteto)… Kdyby nebylo Josefa Vlacha, komponoval bych asi muzikály, operety… něco v tomto stylu.

Pojďme k vaší hudbě. Je úžasně kontaktní, invenční, není prvoplánová. Váš život je docela těžký a přesto je vaše hudba většinou pozitivní, vlastně radostná. Čím to je?

Je to zvláštní… Jedinými úlety do skutečně vážné hudby je komorní symfonie a Píseň vojína šílence. Ostatní je blbnutí. Contrabassiana, Violoncelliana, Trompetiana, Violina, Fagottino, Cornissimo, Oboissimo, Clarinettino, Flautiana… (Vrhne se ke klavíru a hraje nějakou ukázku v sedmiosminovém metru.)  Ano zapíšu to, ale dirigovat to? Po pár minutách se mi mozek nevejde do hlavy… A rozbolí… Kdežto u tyhletý hudby (a hraje pod obrazem Smetany úryvek z Mé vlasti) mě nerozbolí. Bolí mě jen u vlastních a jiných současných věcí. Vy jste  napsal, že jsem svým způsobem neoklasik inspirovaný trochu jazzem a swingem… Trošku to ve mně je, mám k tomu silný vztah, ale tipl bych si, že jsem v podstatě pozadu o padesát šedesát  let. 

To vás tedy bolí hlava z vlastní hudby, ale ze Smetany ne?

No, to jsem neřekl přesně. Ze Smetany mě někdy hlava rozbolí, ale nikdy z Dvořáka, společně s Mozartem jsou léčitelé. S nimi je mi dobře. Nejsou jen tihle dva, u jiných skladatelů se také najde léčivá hudba.

Je pro vás Smetana hodně důležitý?

Je mým osudem, ale léčitelem je Dvořák.

Co třeba Beethoven…

Jeho sedmá byla pro mě osudová, dirigoval jsem ji s několika orchestry, dokonce i s Českou filharmonií, až jsem se jí možná bál, že vypadnu – nepamatuji se. (Skočí ke klavíru a hraje plynule Beethovena.)

Říkáte, že máte problém s pamětí a přitom hrajete z listu neskutečné věci…

Po tom, co se mi to stalo, v hlavě hudba zůstala, dokonce mohu ledacos zahrát na housle (a ihned mi to dokáže). Ale manželku jsem nepoznal, nevěděl jsem, že jsem ženatej a nevěděl jsem, jak se jmenuju.

Čím byla pro vás po ataku v roce 2003 manželka?

Myslím, že milenkou. Byla pro mě mojí holkou… Prý jsem se choval hezky. Mnoho věcí jsem se znovu naučil a stal se znovu manželem a otcem. Jako bych se znovu narodil.

Jak dlouho trvala vaše amnézie?

Asi tak po necelém roce se to začalo lepšit.

Vraťme se k hudbě. Máte potřebu vyjadřovat radost ze života? Proč je vaše hudba tak neskutečně pozitivní a dokonce je v ní i humor? Prošel jste děsnou negací a přitom ve vašich partiturách na rozdíl od mnohých kolegů téměř není?

Je možné, že jsem byl takhle naladěn celý život. Nevím… Já chci být pozitivní a chci zlobit. Chci pařit s muzikanty a nadávat na dirigenty, ale pak se s nima kamarádit. Klobouk dolů, co dokázali. Když dirigent dokáže dobře udělat soudobku, tak mám chuť mu nalejt v předklonu pivo. (Vrhne se ke klavíru a hraje a zpívá svou Bláznovu ženu.) Je ale fakt, že se někdy vykrádám, to jistě slyšíte. Před nemocí jsem měl 16 opusů, teď jich mám i díky pití 66.

To je tedy erupce… Nicméně nejste první ani poslední. I největší mistři sami sebe vykrádali.

Teď jsem cvaklej, takže zvažte, co zveřejnit, ale kvůli dceři, která nám porodí první vnouče, půl roku piju jen kafe, nealko pivo a vodu, tak nevím, jestli nepřestanu komponovat. Nesmím nikomu ublížit… A vy se dokážete o vnoučata postarat?

Snažíme se, máme jich osm a jednu výhodu – nemusíme o ně pečovat každý den. Ale to zvládnete. Bude to radost.

Bojím se, jestli si vzpomenu, jaké to bylo, když byly naše tři děti malé. V roce 2003 jim bylo  pět, sedm, devět.

To vám určitě naskočí… Dnes skoro všichni komponují skrze počítače a různé programy. Vy stále ještě píšete noty?

Ano. Kvůli bolestem hlavy nemohu vůbec používat počítač a po přečtení pár stránek v knize mě také rozbolí hlava.

Co teď po chvilkách čtete?

Václava Talicha. Jeho osud mě fascinuje.

Mimochodem firma Animal Music vydala nahrávku serenád Dvořáka a Suka, na níž dirigujete Český komorní orchestr.

2004. Byl to můj první koncert po nemoci.  A stalo se to zásluhou Václava Riedlbaucha, díky němuž jsem začal dirigovat. Předtím přišli Jana Vlachová a Andreas Weiser zkontrolovat v jakém jsem stavu. Pustili mě z nemocnice a udělal jsem první koncert s Českým komorním orchestrem a zjistilo se, že dirigování ve mně zůstalo… Dvořák je takovou podporou. Přiznávám, že po třech pivech jsem si hrál na Béďu a byl Smetanou, což je strašné rouhání, ale je to Dvořák, který mě držel a drží… Hodně mi pomohli v Hradci Králové. Na první koncert dali můj Danse Symphonique (opět u klavíru a hraje úvod). Byl to můj první koncert s tamější filharmonií a byl jsem potom tak vyčerpaný, že pro zbytek koncertu za mě zaskočil František Vajnar. Bylo neuvěřitelný, že mě tam nechali a ekonomicky mě to zachránilo. Jen díky Hradci Králové mohla manželka zůstat doma a pečovat o děti a o mě.

Slyšíte na počátku celou skladbu nebo jen téma, melodii?

Na počátku většinou vidím nástroj. Někdy přijde objednávka, ale inspirací  je, že vidím muzikanta (často konkrétního), jak řádí na nástroj. Třeba Clarinettino a Lída Peterková. A pak přijde hlavní téma.

Jaký byl první impuls ke komponovaní po vašem návratu do světa po nemoci?

Oboinna z roku 2005, za což jsem vděčný hobojistovi Janu Adamusovi. Díky jeho objednávce jsem začal komponovat (ukázka u klavíru). Později ji fantasticky nahrála Jana Brožková.

Jak jste vlastně po nemoci vnímal hudbu?

Šel jsem na zkoušku orchestru a nepoznával noty, smyky. Muzikanti mě opravovali, radili… ale hudba zůstala, ale jak ji dělat bylo pro mě nějaký čas v mlze. Jak jsem říkal, od obou orchestrů bylo krásný, že mě nechali dělat hudbu, ale bez jejich pomoci bych to nezvládl (a hraje na klavír ukázky ze serenád Dvořáka a Suka). Já houslí nechal, ale Suk ne. Jeho Epilog bylo moje rozloučení s Hradeckou filharmonií, kde mě nechali pracovat deset let.

Názvy vašich skladeb jsou vtipné. Neuvažoval jsem o Operianně?

Co se týká vokálu, mám jen Bláznovu ženu a Píseň vojína šílence. Opera je svět, který miloval můj táta. Je to svět, kde musíte přemýšlet o ději a řadě věcech a já nevím, jestli bych toho byl schopen… (Jde k nějaké zásuvce a ze šanonu vytahuje papíry s notami, incipity a texty.) Mám Dvoje dveře. Nikdy to nebylo provedeno. Není to vysloveně opera. Vlastně nevím co to vlastně je – drama s vokály, kantáta, divadelní hudba… nevím, nevyznám se v tom. Je to v němčině a přiznávám, že když jsem pařil, naskakovala mi automaticky.

Měl byste to torzo dokončit.

Možná jednou ano. Myslel jsem, že s komponováním jsem skončil opusem 66, ale když o tom tak mluvíte, možná… Inspiroval jste mě. Dík.

Číslo 66 není dobré, lepší je 77,  má silnou symboliku… Neláká vás duchovní svět – Requiem, Stabat mater…

Můj takřka zachránce Jakub Waldmann mluvil o Stabat, ale k latině nemám silný vztah, i když jsem kdysi složil Veni sancte spiritus (z roku 2005) a Veni creator spiritus (z roku 2011). Je pravda, že když jsem se probíral z komatu, naskakovala mi němčina a latina. Víte, nejsem si jist, jestli bych zvládl velké formy, nejdelší je půlhodinová Bláznova žena. Tam ještě dosáhnu. Nevím, jestli jsem schopen hlavou zvládnout dlouhé formy – hodinu, dvě. 

Nejste prostě typ Gustava Mahlera.

Ano, ale samy se mi objevují data. Mahler: 1860 – 1911. Smetanova Prodanka: 1866… Data mi v mozku nějak naskakujou. A nevím, jestli jsou načtený nebo jsem je v minulém životě dost studoval. Čísla ano, lidi často ne. Jinak řečeno mám problém s obrazovou pamětí.

Vyjde vám další nahrávka?

Jednak to bude symfonie, vlastně záznam z provedení Českou filharmonií a Jakuba Hrůši, přičemž bude připojen Příběh vojína šílence. Firma se myslím jmenuje Animal Music. Jiná deska vyjde u Radioservisu… Jakub Hrůša mi obrovsky pomohl. Nejenže symfonii po letech uvedl, ale vydal ji i tiskem. Věděl, že jsem úplně mimo, tak si s ní dal velkou práci coby vydavatel. Na koncertě předvedl dokonalé provedení. Mě při jejím uvedení skoro praskla hlava, on ji uvedl bez jediné chybičky. Zpaměti na klavír zahraju jen epilog a používám ho. 

Pamatujete si své skladby?

Clarinettino nebo Houslový koncert jsem nezapomněl, ale třeba Symfonie op. 15 v paměti nezůstala. Ale zvláštní, že Symfonieta op. 1 z roku 1982 ano. (Opět okamžitá klavírní ukázka.) Řádění,  jazz, trochu swing, to víte, bylo mi 17, 18.

Jste hodně naladěn na jazz…

Nechodím na něj, neumím ho, ale mám jej v sobě. Mým přáním je přijít do kapely a s houslemi divočit. Moje děti jsou ale daleko lepší, chytaj druhé hlasy, zpívají a jsou skvělí i v lidovkách. Jiřík se hudbou neživí, ale je kontratenor, Jeník je baryton a Eliška, jak víte, hraje na housle.

Co si myslíte o životě kolem vás?

Fascinovalo mě, že jsem se probral do doby, kdy se politici na rozdíl do minulosti hádaj. Že je demokracie a můžeme mít při všech chybách různé názory. 

Co děláte, když nekomponujete nebo nepřemýšlíte nebo se nepokoušíte číst?

Četba je pro mě čučení na televizi a bývalo to také pití.

Proč jste tolik pil?

Kvůli bolestem hlavy. Díky pivu jsem zjistil, že mě nebolí. Jenže jsem si na to kdysi zvykl a přeháněl. V Bláznově ženě se k tomu přiznávám. (Sedne ke klavíru a přehraje několik desítek taktů.)  Sám sebe jsem se ptal – dokážeš komponovat bez pití? Nakonec jsem to zvládl – už v Harfenianně. Děti mi říkaly – táto, nedělej ostudu! Když mě bolí hlava, otravuju rodinu. Nicméně je bohužel pravda, že díky tomu, že jsem pil, zvládal jsem komponování lépe. Teď to už jde bez alkoholu, ale opakuju, nevím, jestli 66. opus nebyl poslední.

Kdy je nejhůř?

Dopoledne je to fajn, ale odpoledne začnou bolesti a mozek se přestává vejít do hlavy. Máte to také někdy, že když je moc hudby nebo jste unavenej, že se mozek nevejde do hlavy? Doktoři mi na rovinu řekli, že kus mozku mám odumřelej… Ale jsem vám vděčný. Nakopl jste mě a třeba Dvojí dveře dokončím.

Zkomponoval jste pro dceru kvartet?

Ne. Teď natočili starší kvartet z roku 88. Většinou je to tak, že když něco dokončím, tak cítím, že pokračování by byla kravina. Hráli ho Vlachovci s Janou Vlachovou a hrává jej i  kvarteto dcery, například i v Bruselu, a prý má úspěch. Nechci riskovat, že se budu znovu vykrádat. Takže tipuji, že nebude druhý klarinetový koncert, druhá symfonie ani druhý smyčcový kvartet.

A co oktet?

To by snad byla možná varianta… Už jsem využil skoro všechny nástrojové variace od houslí po tubu a zvonkohru.

Vyberte skladby, které se vám nejvíce povedly.

Nemohlo by chybět Clarinettino, mám rád Bláznovu ženu. Symfonie z roku 2000 – to je Kukal z minulého života, kterému to pálilo. Ve mně zůstal epilog po pádu na konci symfonie a musím přiznat, že se vykrádám a použil jsem ten materiál i jinde. A mám rád trojkoncert Boj o  radost.

Vloni jste měl šedesát…

Ale bylo mi jednadvacet.

Takže šedesátiletý mladík?

Ano, moje děti mě vychovávají… Mlsejte aspoň trošku.

Vypadá to, že stojíte silně na straně muzikantů.

V PKO nebyl dirigent, muzikanti si sami vládli a mě to vyhovovalo, ale po roce 2003 mi fantasticky pomohli dva ředitelé – Riedlbauch v Praze a Derner v Hradci. Díky nim jsem uživil rodinu. Byl to tedy pro mě zvláštní boj…

Vaše hudba se docela často hraje. Proč v novém životě komponujete a proč komponují skladatelé, jejichž hudba se kromě premiér v podstatě nehraje?

Mně pomohla k životu. Proto jsem možná podruhé zůstal na světě. Přiznávám, že komponuji sám pro sebe, pro svoje potěšení. Předpokládám, že tomu tak je u všech skladatelů. Když se potom moje hudba stane užitečnou a udělá to někomu radost, tak mě to strašně potěší.

Jaké myšlenky se vám honí v hlavě?

Otázka jestli platí, co se mi stalo, jestli je nějaká spravedlnost, že jsem se narodil tam, kam jsem se měl narodit a že mě postihlo to, co mě mělo postihnout, že je to daný, že jsem to přivolal. Napadá mě, že symfonií jsem ten pád přivolal. V ní je totiž zhudebněn. Jako bych ten pád tušil.  Někdy něco vytuším dopředu, popadnu ňákej text a dám mu hudbu… Je pro mě neuvěřitelný, že žijeme v době, kdy můžu říct, co si myslím.  Že máme svobodu, na kterou jsme si až příliš zvykli a neustále ji kritizujeme. Tak jsme si na ten svět zvykli, že ho považujeme za blbej. Teď je ale ta doba ohrožena, teď jsme v nebezpečí. Ale třicet let po revoluci jsme svobodu měli, mám skoro pocit, že jsem si to nezasloužil… Trápí mě, že jsem na tom lépe než Bedřich Smetana a mohu si s invalidním důchodem dovolit žít v Praze… Ten jeho smyčcový kvartet… Ten mě hodně trápí…

Proč?

V závěru už měl v sobě hodně velkou prázdnotu. A pořád slyšet v hlavě ten tón… to muselo být děsivý utrpení… Mám strašný bolesti hlavy, ale tohle nemám… Neslyším ten tón. On ho tam měl stále… Víru nevylučoval, ale nehrál si na ni. Nešel falešně někam proto, aby měl odchozeno do kostela, byl v tom naprosto rovnej, ale měl velký trápení… Pro mě je dnešním idolem Matka Tereza. Koukala na ty, kdo se nedostali do našeho světa… Narodil jsem se do neuvěřitelnýho světa, mám neuvěřitelný děti. To já jsem ten, kdo zlobí… Možná vám zahraju mou závěť, kterou jsem zkomponoval zatím pro klavír a je zapsaná. Je v ní i Smetana. Chcete zahrát závěť?

Jasně.

Tak já se nejdřív napiju kávičky… Tady na mě kouká Béďa a mračí se… a támhle taky, furt ho musím vidět, po třetím pivu to bývalo strašidelný. (Jde ke klavíru a zahraje zatím nepublikovanou Závěť,  v níž přetváří i Smetanu.) … Tak to byla moje závěť. Můj text. Strašlivý rouhání.

Co s ní budete dělat?

Nevím. To nelze hrát veřejně… Nepravidelně chodívám na mše do zdejšího lhoteckého kostela a občas mě něco inspiruje, a tak vznikla i závěť. Někdy se mi stane, že na nějaký text naskočí ihned hudba, i když ho nechápu. To byl také příběh Písně vojína šílence. Čtu text a začnu ho zpívat. A může z toho být ostuda nebo dobrá věc. U mě vzniká většina muziky klavírní improvizací.

Zkuste se letmo ohlédnout zpět. Berete život jako poslání nebo kříž?

Střídavě. Problém je, že ten předchozí si nepamatuju, něco mám naučené, něco vím, ale zapomněl jsem cítění, proto říkám, že mi bylo jednadvacet. Po roce 2003 mě museli po půl roce ve špitále zavřít jinam, abych si něco neudělal, nepoznával jsem svět kolem. A ještě něco: celý život mám pocit, že nepatřím mezi skladatele, ale mezi muzikanty a tam zlobit a nadávat. Ale ne že bych se necítil mezi skladateli dobře. Třeba ohromně mi pomohl Lukáš Hurník a dobrý vztah jsem měl se Zdeňkem Lukášem a také pomohl Václav Riedlbauch. Když jsem byl na hraně smrti, nechal mě dirigovat moji hudbu, ale pak jsem skončil zase v nemocnici. Až později mi ohromně pomohl Slavomír Hořínka. Nevím, skladatelskej svět je pro mě moc vzdělanej. Jak mám desítky let hlavu, v níž je jenom hudba, ale ne vzdělání, tak jakoby k tomu až tak nepatřím. Jsem skladatel asi tím, že mě docela hrajou, ale jestli jsem jím byl před rokem 2003 nevím. Úkol skladatelů, dirigentů, dramaturgů a ředitelů vůči muzikantům je nebýt vnitřně výš, nebýt nadřazen. Mojí životní nemocí jsem selhal… Ale mám stále chuť být muzikantem, který zlobí.

Před několika dny jsem dostal SMS: „Pane Stehlík, dokončil jsem novou skladbu. Je to pro Annu Paulovou, něco pro klarinet a harfu. Je to i vaše zásluha.“ Jsem rád, že opus 66 byl překročen. Moje pocity ze setkání s Ondřejem Kukalem se vlastně nedají popsat. Jakoby dítě vstoupilo do tajemné hudební zahrady.

Luboš Stehlík