Proč Prokofjev?
Jedním ve světě z nejsilněji rezonujících houslových jmen současnosti je sedmapadesátiletý řecký houslista Leonidas Kavakos. S Českou filharmonií spolupracuje velmi rád. Na koncertu Dvořákovy Prahy 16. září hrál nejdříve Mozartův Koncert G dur č. 3, K. 216, kde naznačil i dirigování, a posléze uvedl Prokofjevovu Šestou symfonii es moll, op. 111, kterou plnohodnotně dirigoval (a doufám, že i vydatně zkoušel).
Fota Dvořákova Praha / Petra Hajská.
V roce 2006 vydal u společnosti Sony Music komplet Mozartových koncertů (Camerata Salzburg). Je to zajímavá nahrávka, leč nevyhraněná. Od té doby se posunul nejen ke světovým výšinám, ale i do hloubky. V Rudolfinu hrál koncert podstatně introvertněji, jakkoli jej doprovázel okleštěný symfonický orchestr, velmi lehkým smyčcem ušlechtile, no prostě byla to tónová nádhera! (Vlastní kadence.) Jakkoli mám radši plnokrevnější (zvláště se to týká třetí věty) pojetí Jansen, Mutter či Faust, Dvořákovu síň ovládla dokonalá hudební hostina. Z pozice koncertního mistra jej bezpečně jistil a „dirigoval“ Jiří Vodička. Pro přídavek si vybral Tempo di Borea z Bachovy Partity h moll a bylo to na jeho stradivárkách stejně elegantní a vzorové jako Mozart.
U houslistů je časté, že z různých důvodů (únava z neustále se opakujícího repertoáru, ambice vyměnit pozici ovládaného za ovládajícího, hledání nových výzev, dobrodružná povaha…) začnou dirigovat. Někoho to napadne v rané fázi kariéry, jiného v zenitu či za ním. Relativně nedávno počal dirigovat i pan Kavakos. Jeho renomé hvězdného houslisty jej už vyneslo na podestu třeba Orchestru La Scaly, New York Philharmonic… a také České filharmonie. Nejsilnější stránkou jeho dirigování je silné charisma, neskutečné nadšení, jež se nevidí často, a jasný názor. Bohužel ne vždy dokáže to vše vyjádřit a přenést na orchestr.
Nevím, proč si pro Prahu vybral zrovna Prokofjevovu Šestou, jež je komplikovaná obsahem i technicky, ale podle mě to byla chyba. Díval jsem se na něj a napadaly mě úsloví o ševci, který se má držet svého kopyta či komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Udělal maximum, čeho byl schopen, ale pro Prokofjeva to bylo málo. Rád bych napsal, že se pohybuje někde mezi Blomstedtem a Mäkalälem, ale nebyla by to pravda. Utápěl se v jednotlivostech, makro tektonika mu utíkala a občas prostě nestíhal. Některé úseky měly být přesnější, i když při difúznosti dirigentových gest dělal orchestr, jenž vedl pod vedením skvělého koncertního mistra vlastní boj, maximum. Navíc žestě nehrály tak skvěle, jak jsem zvyklý. Rozostřené detaily by dirigenti typu Jakuba Hrůši nepustily. Jeho nadšení z orchestru a ze společného muzicírování však bylo jistě upřímné, spontánní a nakažlivé.
Šestá symfonie se v Praze moc často nedává (v paměti mám výborné provedení BBC Symphony s Jiřím Bělohlávkem z roku 2008), proto to byl dramaturgický dobrý skutek. Musím konstatovat, že na dirigentské podestě České filharmonie jsem ten večer velmi postrádal jejího šéfdirigenta.
Co napsat o samotné hudbě? Je to kontemplace s projevy žalu nad důsledky války (premiéra 1947). Obé lze v symfonii v jemné rovině naleznout, nicméně jsou tam i záblesky socialistického optimismu (viz horny v třetí větě), což muselo sovětské pikolíky Andreje Ždanova těšit, jakkoliv dílo krátce poté, když obdrželi instrukce, označili za pokleslé… Je dobře, že dílo opět v Praze zaznělo, jen jej měl uvést skutečný dirigent. Škoda, raději bych si po pauze poslechl třeba Brahmsův houslový koncert, což by mohla být událost podzimu. Myslím, že by jej Jiří Vodička z první židle dodirigovat dokázal…
Inaugurace = Titán
Zahajovací koncerty sezon jsou vždy důležitou vizitkou orchestrů. Ve středu 17. září měl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK nejen koncert zahajovací, ale i inaugurační, kdy se Tomáš Netopil oficiálně představil v roli nového šéfdirigenta. Dominantou večera byla Mahlerova První symfonie D dur „Titán“. Génius hledal celý kompoziční život kompromis mezi hudbou programní a tzv. absolutní a myslím, že už v jedničce došel k přesvědčivému výsledku, jakkoliv dobová kritika použila zdrcující adjektiva zmatená, nepochopitelná, nudná, kakofonní. Titán (název vztahoval k románu Jeana Paula) má na svou dobu pozoruhodný obsah (premiéra 1889) – Jaro bez konce s ptačím zpěvem, Blumine, S plnými plachtami, Lidská komedie, Z pekla do nebe a dojde i na typicky mahlerovský smuteční pochod. Později skladatel dílo „zabsolutnil“ a vynechal zavádějící slovní berličky a ze slavného Blumine se stal samostatný kus. Drobné korektury prováděl ještě v roce 1909, tedy dva roky před smrtí. (Dlužno dodat, že pražská premiéra se odehrála pod Mahlerovým vedením v roce 1898 s orchestrem Nového německého divadla. Kritika tehdy ocenila skladatelovu fantazii, instrumentaci a myšlenkovou osobitost. Někteří tehdejší kritici měli úroveň.)
Fota Ivan Malý / FOK.
Z každé fráze bylo slyšet pečlivost, důslednost a mimořádnou fantazii dirigenta. Pan Netopil dokáže propojit detaily s viděním vět a celého díla. Řekl bych, že uvážlivě kráčel k hladivému konci. Jeho provedení bylo neokázalé, nepatetické, neskutečně proměnlivé v náladách a emocích. Slyšel jsem báječná sóla trubky, kontrabasu, koncertní mistryně…, zvukové orgie a bořící FOK ve 4. větě, tklivá pianissima. Možná mohl více pracovat s agogikou a frázováním, ale byl to jeho pohled, přičemž jsem neobjektivní, anžto inklinuji k pojetí mezi Bernsteinem a Abbadem, přičemž u nás velmi silné emoce reprezentovali třeba Neumann, Mácal či Pešek. Housle mohly být na několika místech elegantnější, svítivější, někde i zemitější à la Wiener Philharmoniker… Bylo to však báječné provedení a řadím jej k těm, které mě doposud živě v Praze nejsilněji oslovily: FOK – Bělohlávek (1978), FOK – Mácal (1999), Royal Concertgebouw – Gatti (2018), Česká filharmonie – Mäkelä (2023), SOČR – Saraste (1989)! Ten večer dal FOK Pražanům i televizním divákům nejlepší umění, jakého je schopen.
Pro úvod zvolil dirigent suitu z baletu Jana Hanuše Sůl nad zlato. Nevím, proč zrovna tohoto nevýrazného postromantického skladatele druhé poloviny 20. století, jenž zaostal za talentem lidí jako byli Miloslav Kabeláč, Klement Slavický, Luboš Fišer, Karel Husa, Petr Eben…, a to raději pomíjím geniální a zmařené talenty židovských tzv. terezínských skladatelů. Možná bylo důvodem, že před sedmdesáti lety uvedl Václav Smetáček s FOKem druhou suitu tohoto díla. Tomáš Netopil chce uvádět v rámci svého kontraktu s Pražskými symfoniky hodně české hudby minulého století, takže nás v dalších letech jistě překvapí silnou hudbou.
Sůl nad zlato bylo třicet minut neoromantické nudy s lidovým koloritem, jakkoliv byla dirigentem a orchestrem tlumočena špičkově. Jen doufám, že ve svém životním poslání u FOK bude nový šéfdirigent progresivnější a odvážnější… Možná kdyby nechyběl nějaký baletní pohyb (aspoň Honza a Maruška), tak by se suita strávit dala, ale takto to byla slepá cesta. Hanuš byl omyl! Takže jediná otázka zněla „proč“? Proč inaugurační vizitkou pana Netopila byla hudba, která by měla zůstat v archivu? Když už bylo třeba otevřít sezonu tancem, tak proč ne třeba Stravinského baletní hitovky nebo aktualizace Ebenova baletu Kletby a dobrořečení? Naštěstí měl večer druhou polovinu a ta byla nezapomenutelná.
Jsou dirigenti, kteří mají umění taktovky v DNA a jiní, kteří si to jen myslí. Zamyšlení novináře mělo naznačit oba póly.
Luboš Stehlík
Netopil a FOK, radostné vykročení
Tento týden se 17. a 18. září odehrál očekávaný inaugurační koncert nového šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Tomáše Netopila. Ten první vyzněl velmi pěkně v televizi a s důvěrou jsem se vydal na ten druhý. Vydařil se podle očekávání a byl sympatický i z dalších důvodů. V první řadě tím, že se Tomáš Netopil po mnoha úspěšných a světových hostováních rozhodl vrátit. Pravda, byl stálým hostem České filharmonie, ale mohl by dát přednost orchestrům, které v kariérním životopise vypadají lépe. Místo toho zvolil neobyčejně obohacující návrat k šéfovskému angažmá, ze kterého se záhy může stát jednoznačně strhující comeback. Vzpomínám si, jak první pražský koncert Tomáše Netopila po studiích a kurzech v Aspenu byl právě s Orchestrem FOK, hrál se Bartókův Koncert pro orchestr a dirigent trochu nesměle, ale s jednoznačným odhodláním řešil, jak vdechnout orchestru víc energie i radosti z práce. Totéž později a za složitějších podmínek řešil v Národním divadle. Orchestr FOK mezitím sám ušel dobrý kus cesty a měl štěstí na sympatické dirigenty spíše na začátku dráhy jako byl Pietari Inkinen nebo Tomáš Brauner. A teď se pro něj rozhodl renomovaný dirigent, který přesně ví, co chce a má respekt i schopnosti k dosahování nejlepších výsledků.
Nebudu dlouze citovat dirigentovy dramaturgické plány, o kterých se můžeme dočíst v rozhovorech nebo programovém katalogu. Na úvod zvolil dílo Jana Hanuše, ten má letos 110. výročí narození a bez tohoto koncertu by si na něj nikdo nevzpomněl. Autor má nálepku skladatele spíše poplatného minulému režimu, ale je na delší zkoumání, jak to vlastně bylo a jak si autor s jasným křesťanským zakotvením hledal tvůrčí cestu. Skvěle to vystihl recenzent Jiří Slabihoudek pro server Seznamzprávy, když píše: „Netopilova snaha oprášit odkaz Jana Hanuše možná signalizuje něco většího – znovuobjevení celé „ztracené“ generace českých skladatelů, kteří podstatnou část života museli složitě a často úkorně vyjednávat s režimem, aby pak v 90. letech, pokud se jich tedy vůbec dožili, pocítili po krátké euforii nezájem o svou tvorbu. Mladá porevoluční společnost měla jiné preference. A tak Hanuš, Svatopluk Havelka, Ilja Hurník, Jan Kapr, Jan Novák, Klement Slavický i mnozí další zůstali v jakémsi mezaninu: příliš tradiční pro iniciativy zaměřené na soudobou vážnou a experimentální hudbu, příliš pozdě narození pro trvalé zasazení do klasického repertoáru po bok slavnějších kolegů.“ Dodal bych jen, že určitý odklon o radikální avantgardy k hudbě vstřícnější a komunikativnější je dnes patrný i u nově vznikajících děl. Naposledy jsem si toho všiml v klavírní sonátě Thomase Larchera, kterou hrál Paul Lewis na Dvořákově Praze. Marka Kopelenta by to nepotěšilo (že zase hrají někoho jiného), ale trend je takový.
Samotná skladba, Suita z baletu Sůl nad zlato potěšila tradiční hudební řečí a odkázala na jinou tvář 50. let. Jednoznačné poselství pohádek se hodilo a není náhodou, že asi nejslavnější černobílá pohádka Pyšná princezna je ze stejné doby – a vyčítat jí nějakou dobovou tendenčnost je legrační. Po hudební stránce bylo slyšet skvěle zvládnuté řemeslo. Pravda, trochu mi chyběly velké a zapamatovatelné hudební nápady, což tuto suitu staví do stínu za mnoha kultovními hudbami k českým pohádkám od českých skladatelů. Je to ale živá barvitá hudba, která se přímo hlásí k baletům Nedbalovým a samozřejmě Smetanovi a Dvořákovi. Jen se tam některé figury, zejména závěrečné koncovky jednotlivých částí, opakují trochu stereotypně. A autor má také tu smůlu, že i ve světovém repertoáru je takových pohádkových skladeb mnoho a s Prokofjevem a Sibeliem se soupeří špatně. Zároveň tím ale FOK i Netopil dobře pochopili svojí roli hrát i méně známá díla, protože některé kanonické baletní suity se nedají uvádět pořád.
Po přestávce přišel na řadu Titán, Symfonie č. 1 Gustava Mahlera. Musel jsem se trochu usmívat při pohledu na plakáty, kde je rozesmátý a přátelský výraz Tomáše Netopila na profesionální fotografii a vedle toho velkými písmeny: Titán. Dirigent si totiž v žádném případě na titána nehraje a ani jeho pojetí takové nebylo. Rozhodně žádný vnější patos a přepjatá dynamika – naopak velký smysl pro lyrické pasáže, muzikantská senzitivnost, vznětlivost, nadhled a sebeironie. Myslím, že právě v tomhle to bylo zralé mahlerovské pojetí. Netopil je ostatně velmi zkušeným interpretem tohoto autora, se svými Essenskými filharmoniky natočil tuším čtyři jeho symfonie včetně Šesté, která měla v Essenu světovou premiéru. Orchestr šel s dirigentem jak nejlépe mohl, krásně vyšlo houslové sólo Rity Čepurčenko, hobojová sóla, lesní rohy i pozouny. Provedení mělo muzikantského, nikoli monumentálního ducha. Velmi se mi líbila smuteční a zároveň sebeironická třetí věta. A také to, jak byla přehledně vystavěná rozlehlá věta závěrečná, měla opravdu jen jeden vrchol, ke kterému všechno směřuje – ale také mnoho výrazově zajímavých zastavení a zpomalení.
Byl to tedy vydařený šéfdirigentský debut, který jinak žádným debutem není – vyzněl víc jako radostné setkání přátel, kteří se delší dobu neviděli. A na další doufejme radostnou práci Tomáše Netopila s FOKem se velmi těšíme. Následující koncert 8. a 9. října bude mít ještě více rysy zajímavého návratu. Hraje se Sukova Symfonie č. 1 E dur, kterou společně nahráli pro Supraphon v roce 2007. Každý si může mladistvou skladbu a nahrávku porovnat se zralejším provedením. Sólistou koncertu navíc bude fenomenální houslista Daniel Hope.
Jindřich Bálek
Přípitek na budoucnost. S Tomášem Netopilem ředitel FOK Daniel Sobotka a pražský primátor Bohuslav Svoboda.
