Vzpomenu-li si na Venezuelu, nevybaví se mi jako úctyhodní lidé této krásné země Nicolás Maduro nebo Hugo Chávez, ale José Antonio Abreu, tvůrce úspěšného edukačního konceptu El Sistema, a dva mimořádní hudebníci – dirigent Gustavo Dudamel a klavíristka a politická aktivistka Gabriela Montero. Jí patřil na pozvání FOK večer 15. března v Dvořákově síni pražského Rudolfina.
Fota Ivan Malý.
Přiznávám, že klavírní recitály nepatří mezi moje posluchačské priority. Ne že bych je nenavštěvoval a neposlouchal nahrávky, ale od doby studií mám před nimi ostych, který má prostý důvod. Tím, že jsem dospěl v klavírní literatuře jen k Bachovým Invencím a nesměle nahlédl do světa Chopina, Haydna a Martinů, a jelikož se necítím být všeználkem, jako mnozí čeští i evropští novináři, měl jsem pocit, že nejsem kompetentní komentovat klavírní hru. Když jsem tak učinil nebo se otevřel konfrontaci s klavírem, mělo to své hluboké důvody. Většinou byla hra pianisty něčím nadprůměrná a obohacující nebo jsem se pokusil pochopit genialitu umělce a jeho vidění hudby. Mezi takové výjimečné životní okamžiky řadím například přímé oslnění hrou Svjatoslava Richtera (1975), Alfreda Brendela (1978, 1991), Claudia Arraua (1976) a Artura Benedetti-Michelangela (1975). Mohl bych samozřejmě jmenovat další z toho či onoho důvodu důležité pianisty – Barenboim, Ashkenazy, Panenka, Firkušný, Moravec, Páleníček, Bartoš, Kahánek, Kasík, Firkušný, Grimaud, Perahia, Pires a další. Ač vystudovaný houslista, tato setkání silně formovala mé názory na hudbu. (Nahrávek by bylo tolik, že nebudu uvádět světovou fonotéku v příkladech.)
Recitál Gabriely Montero (nar. 1970) jsem si po delší dobře vybral kvůli několika zajímavým nahrávkám a pozoruhodnému životu, kdy obdivuji, jak v exulantské části svého života velmi aktivně protestuje proti diktatuře v rodné zemi, bezpráví a násilí, jak obhajuje lidská práva. (Mimochodem v roce 2024 převzala v Oslu na Fóru svobody Cenu Václava Havla za kreativní disent!) Její rudolfínský recitál byl přátelský, náročný, kontaktní a vyzařoval mimořádnou uměleckou erudici, zralost, jasný názor i nadhled.
Pražskému publiku nabídla čtyři autory, jež spojuje kromě hudebních vlásečnic emigrantství, vnitřní i vnější. Od Prokofjeva zahrála Sarkasmy op. 17 a Druhou Sonátu č. 2 d moll op. 14, od Stravinského Klavírní sonátu a od Rachmaninova Druhou sonátu b moll op. 36; jedním z tří přídavků byla její pacifistická vize dnešního krutě rozbouřeného světa. V Sarkasmech Montero zdůrazňovala spíše synergie než antagonismy a grotesknost spíše polidšťovala a mírnila. Její provedení mě zaujalo citem pro témbr a jak přesně postihla generační vzpouru vyjádřenou například futuristy a avantgardisty tehdejší západní Evropy.
Ostrá disonantnost a prvky polytonality hudební faktury mě však zdaleka tak nezaujaly jako romantické reminiscence, temperament a vynalézavé rytmy v Sonátě d moll. Byla to mistrovská interpretace a pro mě vrchol večera. Stravinského sonátu jsem slyšel živě poprvé. Poslouchat, jak mladý génius umně pracuje s všelijakými inspiracemi (Bach, Beethoven, Debussy…) bylo vzrušující. Klavírní fakturu osekal k dokonalé oproštěnosti, dokonce takové, že mu pro krajní věty stačilo pouhý metronomický údaj, který byl mimochodem pianistkou vzorně dodržen.
Vrcholem koncertu asi měl být Rachmaninov. Jakkoliv to bylo skvělé hraní, nějak jsem se ním nemohl plně ztotožnit. Čekal jsem více emocí, odvázanosti a možná více rubat a méně pedalizace (à la velmi originální Vladimir Horowitz). Okouzlily mě však drobné odstíny hry, propracovanost hudební struktury, oduševnělost a respektuji její nesentimentální expresivitu. (Nejsem odborník na Rachmaninova, ale mám pocit, že hrála autorem revidovanou verzi z roku 1931.) Musím dodat, že jsou mi bližší interpretace Hélène Grimaud a Yuji Wang, z mužů pak Vladimira Ashkenazyho a Nikolaje Luganského.
Improvizační přídavky, kdy odložila tablet, z něhož odehrála recitál, s jí vlastní virtuozitou, přesvědčivostí a sugestivností splnily očekávání posluchačů, kteří vybrali témata – nejdříve Dobrú noc má milá a na závěr Vyletěla holubička ze skály…
Zdá se, že mezi paní Montero a Pražskými symfoniky panuje podobné přátelství a pocit důvěry, jakým byl recitál, takže to jistě nebyla poslední návštěva Prahy. Mohu jen doufat, že se příště představí i jako skladatelka a přijede i se svým koncertem Ex Patria nebo Latin Concertem.
Coda. Oslím můstkem, který propojil čtyři tvůrce večera, byla (částečná nebo životní) emigrace. Dodal bych, že není Rus jako Rus. Prokofjev, Rachmaninov, Stravinskij a Montero otiskli ve světových dějinách na rozdíl od Putina, Lavrova, Lenina a Madura hlubokou a nesmazatelně pozitivní stopu.
Luboš Stehlík
