Při setkáních v posledních týdnech a měsících života Jiřího Bělohlávka, kdy jsme se znepokojením vnímali jeho zhoršující se zdravotní stav, se málokdo z nás ubránil vzpomínkám na první setkání s tímto mužem – ať už osobní či na jeho koncertech. Pamětníci si možná vzpomenou na Smetanovu Mou vlast v rámci Mladé Smetanovy Litomyšle v roce 1977 v zámecké jízdárně litomyšlského zámku. Pisatel těchto řádků ji považuje za jednu z nejkrásnějších, jaké kdy ve svém životě slyšel. Brněnskou filharmonii řídil její mladý dirigent Jiří Bělohlávek s takovou svěžestí a vitalitou, že se vzdálil póze a patetičnosti, s jakou se dodnes mnohdy uvádí. Úspěch byl tak obrovský, že dokonce došlo k neobvyklému přídavku – brněnští zopakovali Šárku! Po takovém zážitku mnoho posluchačů zatouží ponechat si trvalou vzpomínku prostřednictvím zvukového nosiče. Tehdy k tomu samozřejmě nedošlo – Smetanův cyklus byl u nás vždy nabízen na snímcích, jež sice měly vysokou uměleckou hodnotu, ale byly vždy v konkrétní době považovány za „oficiální“. Jiné se nepořizovaly. Tehdy v tomto směru vládla stereo-nahrávka Karla Ančerla, zatímco památný mono-snímek Talichův postupně mizel z povědomí. Na svou první nahrávku Mé vlasti tak musel Jiří Bělohlávek čekat až do roku 1990, kdy se stal šéfem České filharmonie. Ale ani tento snímek pořízený v březnu tohoto roku ve Vladislavském sále (Rudolfinum bylo v rekonstrukci) neměl příliš na růžích ustláno – o měsíc později byl zastíněn legendárním živým záznamem Mé vlasti Kubelíkovy na Pražském jaru. Tím větší lítost budil fakt, že Bělohlávkova Vlast novodobá nebude součástí slibně se rozjíždějící antologie hlavních děl české národní hudby u firmy Decca. Věříme však, že se jí přesto dočkáme, neboť záznam zahajovacího koncertu Pražského jara z roku 2014 existuje a čeká – podobně jako řada dalších slibovaných titulů – na vydání na komerčních nosičích.

Životní dráha Jiřího Bělohlávka se předčasně uzavřela. A s ní samozřejmě i jeho úctyhodná diskografie. Není účelem mapovat všechny velké projekty, jež obsahuje. Taková práce, včetně zhodnocení a vyzdvižení charakteristických rysů jednotlivých snímků by byla na celou publikaci. Na tomto místě se můžeme spokojit pouze s určitým nahlédnutím. A protože i toto úsilí hrozí nahodilostí a nepřesnostmi, pohleďme na tento zvukový archiv z hlediska časových období, jež odpovídají Bělohlávkovým érám v čele orchestrů. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že s Bělohlávkovým jménem jsme měli možnost se setkávat ještě o minimálně dvě desetiletí dříve, než nastoupil v roce 1990 poprvé za dirigentský pult České filharmonie jako její šéfdirigent.

Tehdy jediné české gramofonové firmy Supraphon a Panton velmi brzy rozpoznaly výjimečnost mladého dirigenta a zvaly jej do nahrávacích studií. Za svou první velkou éru vždy Jiří Bělohlávek považoval své působení ve Filharmonii Brno (tehdy Státní filharmonii Brno šéfovsky vedené Jiřím Waldhansem), které započalo v roce 1972. Už brzy v počátcích byl s Brněnskými pozván do studia Supraphonu k nahrávce populárních skladeb Arama Chačaturjana, jimž dal mladickou jiskru, pregnantní rytmus a barvitou melodiku. A už v roce 1973 poprvé stanul v nahrávacím studiu Pantonza pultem České filharmonie, aby bravurně zvládl partituru Bartókova Divertimenta a Ravelovy Pavany. Tato deska vyšla v oblíbené edici Debut a ve stejné době vyšly podobné profily i dalších Bělohlávkových kolegů. Své působení v Brně završil Jiří Bělohlávek výtečnými, leč dnes méně známými snímky Janáčkovy Sinfonietty a Tarase Bulby rovněž pro firmu Panton. Do Brna se Jiří Bělohlávek vracel i v pozdějších letech a natočil zde řadu zajímavých snímků (Fibichovu 3. symfonii, ruské populární orchestrální skladby, koncerty s Valentinou Kameníkovou ad.)

Když v roce 1977 pozval ředitel FOKu Ladislav Šíp jedenatřicetiletého Jiřího Bělohlávka na místo šéfa tohoto prestižního tělesa, objevila se nejedna obava o předčasnosti tohoto kroku. Krátce nato bylo jasné, že se jednalo o jeden z nejúspěšnějších manažerských počinů novodobého českého hudebního života. Jiří Bělohlávek dostal skvělou šanci a beze zbytku ji využil ve prospěch svůj i orchestru. A Supraphon nezůstal pozadu. S novým šéfdirigentem FOKu natáčel sice už dříve, nicméně nyní se mu otevřely nové velké perspektivy. Mimo jiné vznikl projekt, který už nikdy nemůže být překonán. Jde o orchestrální dílo Bohuslava Martinů. Právě v oněch sedmdesátých letech minulého století začal Supraphon ve velkém splácet dluh tomuto skladateli, který na rozdíl od stále existujících rozpačitých oficiálních názorů nebyl sice našimi interprety, koncertními pořadateli a vydavatelstvími zanedbáván, nicméně dosavadní stav nahrávek jeho skladeb byl stále nevyhovující. Byl to právě Jiří Bělohlávek, který je podepsán pod tehdejšími nejvýznamnějšími martinůovskými gramofonovými produkcemi. Skutečnými počiny byly reprezentační nahrávky dlouho u nás  neznámého Eposu o Gilgamešovi (v roce 1976) a opery Hry o Marii (1984).V obou účinkoval FOK a reprezentační výběr nejlepších tehdejších pěvců. I další partitury tohoto skladatele se objevily na hudebních nosičích u nás poprvé a teprve nyní vstoupily ve známost – například balety O motýlu, který dupal a Kdo je na světě nejmoudřejší nebo už takřka zapomenutá, v závěru svatováclavsky monumentální Česká rapsodie.

V době svého šéfovského působení u Pražských symfoniků a svého dirigentského úvazku u České filharmonie (od roku 1982) pořídil bezpočet dalších nahrávek základních skladeb české národní hudby – první „mimofilharmonický“ snímek Dvořákova violoncellového koncertu s výbornou Michaelou Fukačovou, výběr z populárních skladeb Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka – to vše s FOKem. Ale vznikla i celá řada nahrávek s Českou filharmonií. Z oněch dob pochází mimo jiné nový snímek Parabol, Tří ricercarů, na tehdy začínajících CD se poprvé objevila Koncertantní symfonie pro dva smyčcové orchestry, Concerto grosso, Předehra, Rytiny. Velkou pozornost tehdy také vzbudil komplet klavírních koncertů s Emilem Leichnerem. Skutečně reprezentačním albem z té doby je filharmonický komplet symfonií Johannesa Brahmse, klavírních koncertů (s Ivanem Moravcem) a výběr jeho dalších orchestrálních skladeb. Po Karlu Ančerlovi (tomu politická situace na konci 60. let nedovolila jeho projekt dokončit) došlo u filharmonie k jakési „brahmsovské přestávce“ – Václav Neumann se Brahmsem systematicky nezabýval – byl to právě Jiří Bělohlávek, který se k této vrcholné kapitole světového romantismu po letech v tomto svém prvním šéfovském období vrátil. Je velká škoda, že ani tento jeho soubor nebyl dokončen a plně doceněn (chybějí  houslový koncert a dvojkoncert). Oproti výtečnému a těžko překonatelnému Ančerlovi je Bělohlávkův Brahms o poznání lyričtější než mužný, zvukově malebný, technicky perfektně důsledný. V podobném slova smyslu lze hovořit o nahrávce Dvořákovy Novosvětské a Karnevalu na samém sklonku roku 1969. To již bylo jasné, že se jedná o nahrávku budoucího šéfa.

Změna v čele České filharmonie se udála v náladě politického uvolnění počátků let devadesátých. Jiří Bělohlávek se ujal své funkce se vší svou zodpovědností a ctižádostí. Byl veřejností považován za ideálního nástupce odcházejícího Václava Neumanna. Hned v roce 1990 natočil již zmíněnou Mou vlast a velmi brzy se filharmonie vymanila z předepsané exkluzivity u Supraphonu. Tehdy ještě mladá firma Chandos nezaváhala a zahájila s ní velmi intenzivní spolupráci. V krátké době vznikl velmi sympatický archiv, který lze přirovnat k současnému edičnímu projektu firmy Decca. Chandos však měl určitý handicap v podobě nahrávacího prostoru. V Rudolfinu v té době probíhala generální rekonstrukce a bylo na několik let uzavřeno. Smetanova síň, kam se Česká filharmonie dočasně přemístila, jako nahrávací prostor nevyhovovala. A tak se firma rozhodla pro rovněž ne zcela ideální, nicméně celkem přijatelný Španělský sál Pražského hradu. Tyto nahrávky jsou velmi zajímavé (například skladby Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka a Josefa Suka, Stabat Mater Antonína Dvořáka) a odrážejí uměleckou úroveň orchestru a do značné míry charakterizují i profil jeho šéfa, který získával stále více svůj příznačný charakter v podobě dokonale propracovaných partitur, spíše lyričtěji pojatých než výrazově diferencovaných. Kázeň a dokonalá promyšlenost každého detailu se staly do budoucna jedním ze základních atributů interpretačních zásad Jiřího Bělohlávka. Nahrávky České filharmonie, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a do jisté míry i záhy vzniklé Pražské komorní filharmonie (1994) těšily posluchače dokonalou kázní, což dávalo pocit jakési jistoty a definitivy. Mělo to svá veliká pozitiva, ale objevily se i diskuse. Tak například došlo k tomu, že u oceněné a velmi chválené, zvukově dokonalé Voříškovy Symfonie D dur s PKF postrádal leckdo onu strhující výbušnost, jakou mají v sobě mnohem starší snímky Pražského komorního orchestru či ještě starší Karla Ančerla s Českou filharmonií. Naprosto bez diskuse však je možno posuzovat dramaturgii celého Bělohlávkova archivu. Kromě již jmenovaných základních titulů naší a světové tvorby je úctyhodně zastoupena rovněž tvorba novodobá, zvláště českých autorů (jmenujme za všechny Klementa i Milana Slavické, Vladimíra Sommera, Viktora Kalabise, Jana Hanuše, Jaroslava Krčka, z mladších Lukáše Hurníka ad.)

Nahrávky Pražské komorní filharmonie (dnes Prague Philharmonia) vytvářejí jednu zvláštní kapitolu a v oblasti repertoáru komorních orchestrů se co do kvantity blíží starší fonotéce Pražského komorního orchestru. Ten získal své velké renomé díky absenci dirigenta a tím i specifickému komornímu interpretačnímu stylu. PKF dokázala, že tato rarita rozhodně nemusí být výhodou. Dirigentské osobnosti (Jiřího Bělohlávka, po jeho odchodu pak Jakuba Hrůši) jsou z jejích nahrávek (zpočátku točila pro novou firmu Clarton, později pro Supraphon) patrné a přispívají k jejich větší osobitosti a umělecké nápaditosti. Jiří Bělohlávek se i v případě tohoto mladého tělesa soustředil na hudbu spíše novější. Hudba klasicismu se ostatně začala čím dál více (barokní tvorba téměř výhradně) hrát se zásadami autentické interpretace. Tím osobitěji vypracoval Jiří Bělohlávek partitury z doby romantismu, zvláště pak českého, včetně základních titulů (serenády a suity Dvořáka, Suka, Nováka), která zazářily novou svěžestí a sympatickým komorním soundem. Bělohlávkova dramaturgie PKF byla vekou měrou netradiční a tím velmi přínosná (vzpomeňme na světovou tvorbu na přelomu století, hudbu terezínských autorů ad.).

Rozchod Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií na počátku 90. let neprobíhal v oboustranně příznivém období. K takovýmto situacím dochází často a v mnoha případech je vzájemné odloučení definitivní. Je úctyhodné a historicky významné, že v tomto případě se to nestalo. Ač filharmonie pracovala pod taktovkami střídajících se šéfů, Jiřího Bělohlávka měla vždy latentně nablízku, zvala jej na koncerty doma i v zahraničí a on bez zášti a s velkorysostí sobě vlastní se k ní vracel. Zahraniční agenti, ale i vydavatelé zvukových záznamů věděli, že v případě České filharmonie při nahrávkách například české tvorby ideálního výsledku docílí s dirigentem, kterému je tato tvorba bytostně nejbližší, tedy s českým umělcem. A spojení Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie bylo považováno i v dobách jeho oficiálního odloučení za ideální. Proto vznikla poměrně početná řada společných nahrávek i v období do jeho druhého návratu. Především spolu pro Supraphon roztočili komplet symfonií Bohuslava Martinů. Velmi přísná kritičnost dirigenta byla příčinou, proč k vydání snímků 1. a 2. symfonie nedal z uměleckých důvodů souhlas.

Kde však vznikl komplet symfonií Bohuslava Martinů zcela bez problémů a s pozoruhodným úspěchem, byl Londýn. V BBC Symphony Orchestra působil Jiří Bělohlávek od 90. let jako hostující dirigent, v letech 2006-12 pak završil toto své londýnské období šéfovským postem. Ten samozřejmě představoval i nahrávání. Mezi snímky pořízenými v BBC nacházíme i některé tituly české hudby, například skladby Josefa Suka, avšak vrcholným počinem je zmíněný martinůovský cyklus. Je zajímavé sledovat, jak bělohlávkovsky osobitý je tento snímek, ač zvuk tohoto skvělého a flexibilního tělesa má spíše kosmopolitní charakter, díky němuž je považováno za pohotového interpreta jakékoliv hudební literatury. Pravda, nacházíme zde menší i větší nuance – to lze koneckonců konfrontovat se snímky týchž skladeb v podání ČF. Její zvuk je měkčí, místy líbeznější, asi bližší martinůovskému lyrismu, možná místy na úkor větší dynamičnosti. Orchestr BBC nás přesvědčuje větší razancí, úderností, byť Bělohlávkem velmi hlídanou. Máme podobný pocit, konfrontujeme-li sukovské nahrávky Bělohlávkova anglického „předchůdce“ Libora Peška – filharmonické s liverpoolskými. Nebyl to ale jen Martinů, které Jiří Bělohlávek natočil s BBC Symphony Orchestra. Patří sem řada nahrávek pořízených live z koncertů – velký propagátor i méně známější české tvorby na světových pódiích například inicioval nahrávku houslových koncertů Josefa Bohuslava Foerstera s Ivanem Ženatým. Zcela nepřehlédnutelnou řadu tvoří záznamy z koncertních provedení českých oper s českými sólisty, anglickými sbory a orchestrem BBC v Barbican Centre, které zaznamenala BBC a vydala pod svým labelem či v koprodukci s jinými firmami – Prodané nevěsty (Harmonia Mundi), Výletů páně Broučkových (Deutsche Grammophon), Dalibora (BBC-Onyx).

Vraťme se však ještě krátce do minulosti. Pohlédneme-li na žeň dalších nahrávek Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií z dob, kdy každý šel svou cestou, nemůžeme přehlédnout vrcholně zajímavý snímek, který ovšem nenabízí žádné komerční vydavatelství. Jde o komplet, respektive pro koncert redukovaný komplet Dvořákova oratoria Svatá Ludmila – zvukový záznam provedení na Pražském jaru v Roce české hudby 2004, o který se postaral sám festival. Tehdy šlo o počin reprezentační co do interpretační, ale i společenské úrovně. Umělecká laťka je vysoká. Skvělý je především Pražský filharmonický sbor, ze sólistů nejvyšší parametry splňují zvláště dámy – Eva Urbanová v titulní roli a Bernarda Fink v úloze Svatavy, zatímco obsazení závažné role Bořivoje Stanislavem Matisem je vážnější pihou na kráse (zřejmě z důvodu sólistovy indispozice). Přesto se jedná o snímek výjimečný, do budoucna jistě historický. Dodejme ještě, že tato Svatá Ludmila se přiřadila ke starším živým nahrávkám Bělohlávkových Dvořákových celovečerních děl – ty pořídil s FOKem a jedná se o Stabat Mater a Svatební košile. Jaká škoda, že už nedošlo k nahrávce Requiem plánované letos v rámci festivalu Dvořákova Praha! Mohli jsme se chlubit dalším dvořákovským kompletem s jedním dirigentem.

Je těžké vybírat z obrovského množství Bělohlávkovy diskografie další dominanty. Mohly by jimi být například závažná díla novodobá, zvláště české provenience, bezpočet nahrávek s instrumentálními sólisty, kteří měli v Jiřím Bělohlávkovi vždy skvělou oporu. Čteme jména jako Ivan Moravec, Rudolf Firkušný, Justus Franz, Gerhard Oppitz, Václav Hudeček, který natočil před lety s Bělohlávkem základní houslovou koncertantní literaturu, či Dagmar Pecková, Radek Baborák, Ludmila Peterková, Josef Špaček a mnoho dalších.

Už před řadou let získal Jiří Bělohlávek světové renomé, v BBC je završil a po svém filharmonickém návratu upevnil. Díky němu se podařilo České filharmonii vstoupit do spolupráce s etablovanou světovou firmou Decca. Cesty k tomu nikdy nejsou jednoduché a vyžadují mnohaleté úsilí. Dlouhou řadu let jsme sledovali ediční počiny renomovaných firem se základními díly českého repertoáru, které pořizovaly s orchestry a umělci světových jmen. Cítili jsme určitou lítost, protože mnoho z nich se nevyrovnalo osobnostem a ansámblům naší domácí koncertní scény. Díky Jiřímu Bělohlávkovi a jeho České filharmonii došlo k obratu. Vznikla řada nových nahrávek a Jiří Bělohlávek se stal pro renomovanou firmu a především pro její posluchače po celém světě garantem stylovosti a autentičnosti.

Výběr diskografie  Jiřího Bělohlávka

Bartók: Divertimento pro smyčce, Ravel: Pavana za mrtvou infantku (Česká filharmonie), Panton 81 1214-2 011,  1991 *  Beethoven: Koncert pro housle a orchestr D dur (Isabelle Faust, PKF-Prague Philharmonia), Harmonia Mundi France, Harmonia Mundi HMC 901944, 2007 *  Beethoven: Koncerty pro klavír a orchestr – komplet (Paul Lewis, BBC Symphony Orchestra), Harmonia Mundi HMC 902053.55, 2010 *  Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur, Franck: Symfonické variace, Ravel: Koncert pro klavír a orchestr G dur (Ivan Moravec, PKF, Jiří Bělohlávek), Supraphon SU 3714-2 031, 2004 *  Brahms: Koncerty pro klavír a orchestr (Ivan Moravec, Česká filharmonie), Supraphon SU 3865-2, 1990-91 *  Brahms: Symfonie, předehry, variace, serenády (Česká filharmonie), Supraphon SU 3868-2, 1988-1994  *  Čajkovskij: Orchestrální suity (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Supraphon SU 11 0969-2 032, 1973 *  Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll, Suk: Fantazie pro housle a orchestr g moll, Janáček: Putování dušičky (Josef Špaček, Česká filharmonie), Supraphon SU 4182-2, 2015 *  Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll (Isabelle Faust, PKF-Prague Philharmonia), Harmonia Mundi France,  2004 *  Dvořák: Koncert pro klavír a orchestr g moll (Justus Frantz, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Eurodisc 69072-2-RG, 1990 *  Dvořák: Koncert pro klavír a orchestr g moll (Ivan Moravec, Česká filharmonie), Supraphon SU 4123-2, 1983 *  Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll (Michaela Fukačová, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Panton 81 0706-2 031, 1987, Dvořák: Rusalka – komplet  (Anna Maria Martinez, Mischa Schelomianski, Brandon Jovanovich, Larissa Diadkova, Taťána Pavloskaja ad., Glyndebourne Chorus, London Philharmonic Orchestra), Glyndebourne GFOCD 007-09, 2010 * Dvořák, Suk: Serenády (PKF), Supraphon SU 3157-2 031, 1996 *  Dvořák: Slovanské tance (Česká filharmonie), Decca 478 9458, 2016 *  Dvořák: Stabat Mater (Eri Nakamura, Elisabeth Kulman, Michael Spyres, Jongmin Park, Pražský filharmonický sbor, Česká filharmonie), Decca 0289 483 1510 9, 2017 *   Dvořák: Stabat Mater, Žalm 149 (Lívia Ághová, Marga Schiml, Aldo Baldin, Luděk Vele, Bambini di Praga, Pražský filharmonický sbor, Pavel Kühn, Česká filharmonie), Chandos CHAN 8985/6, 1991  *   Dvořák: Stabat Mater (Eva Urbanová, Marta Beňačková, John Uhlenhopp, Peter Mikuláš, Pražský filharmonický sbor, Bambini di Praga, sbormistři Jaroslav Brych, Blanka Kulínská, Symfonický orchestr hl. m. FOK), Supraphon SU 3311-2 231, 1997 *  Dvořák: Svatá Ludmila (Eva Urbanová, Bernarda Fink, Stanislav Matis, Aleš Briscein, Peter Mikuláš, Pražský filharmonický sbor, Bambini di Praga, Česká filharmonie), Pražské jaro / ArcoDiva UP 0078- 232, 2004 *  Dvořák: Symfonie a koncerty – komplet  (Garrick Ohlsson, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein, Česká filharmonie), Decca 478 6757, 2014  *   Dvořák: Symfonie č. 5 a 6, Píseň bohatýrská, Scherzo capriccioso  (BBC Symphony Orchestra), Warner Classics 2564 63235-2, 2006 *  Dvořák: Symfonie č. 6 D dur, Holoubek (Česká filharmonie),  Chandos CHAN 9170, 1993 *  Dvořák: Symfonie č. 7, Vodník, Nokturno (Česká filharmonie),  Chandos CHAN 9391, 1995 *  Dvořák: Symfonie č. 9 Z Nového světa, Karneval, Symfonické variace (Česká filharmonie),  Supraphon SU 3639-2 031, 1990 *  Dvořák: Tvrdé palice – komplet  (Roman Janál, Jaroslav Březina, Jana Sýkorová, Zdena Kloubová, Gustav Beláček, Pražský filharmonický sbor, Pražská komorní filharmonie), Supraphon SU 3765-2 631, 2004 *  Foerster: Koncerty pro housle pro housle a orchestr (Ivan Ženatý, BBC Symphony Orchestra), BBC 1996 / Supraphon SU 3961, 2008 *  Hindemith: Malíř Mathis, Koncertní hudba pro žestě a smyčce, Koncert pro dechy, harfu a orchestr (Česká filharmonie), Chandos CHAN 9457, 1996 *  Aram Chačaturjan: Gajane, Maškaráda – výběr (Filharmonie Brno), Supraphon SU 3107-2011, 1972-80 *  Janáček: Sinfonietta, Taras Bulba (Filharmonie Brno), Supraphon (pův. Panton) / Supraphonline VT 7315-2, 1977 *  Janáček: Sinfonietta, Martinů: Symfonie č. 6, Suk: Fantastické scherzo (Česká filharmonie), Chandos CHAN 8897, 1990 *  Janáček: Suity z oper Příhody lišky Bystroušky, Z mrtvého domu, Výlety pana Broučka (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Supraphon SU 3436-2 031, 1999 *  Janáček: Taras Bulba, Šumařovo dítě, Příhody lišky Bystroušky, Žárlivost (Česká filharmonie), Chandos CHAN 9080, 1992 * Janáček: Výlety páně Broučkovy – komplet  (Jan Vacík, Peter Straka, Maria Haan, Roman Janál, Zdeněk Plech, BBC Singers, BBC Symphony Orchestra), Deutsche Grammophon 477 7387, 2008 * Jirák: Symfonické variace op. 40. Symfonie č. 5 op. 60 (Česká filharmonie), Panton,  vyšlo jen na LP: 81 0913, 1990) *  Ivan Kurz: Orchestrální dílo (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Česká filharmonie), Supraphon (Panton) 71 0521-2 * Liszt: Koncerty pro klavír a orchestr (Valentina Kameníková, Filharmonie Brno), Supraphon 11 0662-2, 1977 *  Martinů: Česká rapsodie (Ivan Kusnjer, Kühnův smíšený sbor, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Supraphon SU 3956, 1986 *  Martinů: Čím lidé žijí (Ivan Kusnjer, Jan Martiník, Lucie Silkenová, Ester Pavlů, Tomáš Kořínek ad, Martinů Voices, Česká filharmonie), Supraphon, 2018 *  Martinů: Epos o Gilgamešovi (Marcela Machotková, Jiří Zahradníček, Václav Zítek, Karel Průša, Otakar Brousek, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Josef Veselka, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Jiří Bělohlávek), Supraphon SU 3918-2, 1976 *  Martinů: Hry o Marii (Marie Mrázová, Jiřina Marková, Anna Kratochvílová, Eva Děpoltová, Václav Zítek, Ivan Kusnjer, Dalibor Jedlička ad., Pěvecký sbor Čs. rozhlasu, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Supraphon SU 11 1802-2 632, 1985 * Martinů: Předehra, Rapsodie, Sinfonia concertante, Concerto grosso, Paraboly (Josef Růžička, Jaroslav Šaroun, Česká filharmonie),  Supraphon SU 3743-2 031, 1991 *  Martinů: Kdo je na světě nejmocnější (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Supraphon SU 3303-2 031, 1988 *  Martinů: Koncert pro housle a orchestr č. 2, Toccata e due canzoni, Serenáda č. 2 (Isabelle Faust, Cédric Tiberghien, PKF-Prague Philharmonia), Harmonia Mundi HMA 1951951, 2008) *  Martinů: Koncerty pro klavír a orchestr – komplet (Emil Leichner, Česká filharmonie), Supraphon 11 1313-2 032, 1993 * Martinů: Koncert pro klavír č. 2, Dvořák: Symfonické variace (Rudolf Firkušný, Česká filharmonie), Supraphon SU 1988-2 031, 1995 * Martinů: Koncerty a Concertino pro violoncello a orchestr (Raphael Wallfisch, Česká filharmonie), Chandos CHAN 9015, 1992 * Martinů: Paraboly, Rytiny, Předehra, Rapsodie (Česká filharmonie), Supraphon / Denon/Nippon Columbia CO-72509, 1988 * Martinů: O motýlu, který dupal (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Supraphon 11 0380-2 031, 1990 * Martinů: Slzy nože – komplet,  Martinů: Hlas lesa – komplet  (Hana Jonášová, Lenka Šmídová, Roman Janál, Helena Kaupová, Jaroslav Březina ad., komorní sbor, PKF-Prague Philharmonia), Supraphon SU 3386, 1999 * Martinů: Symfonie – komplet  (BBC Symphony Orchestra), BBC ONYX 4061, 2011 *  Martinů: Symfonie č. 3 a 4 (Česká filharmonie), Supraphon SU 3631-2 031, 2003 * Martinů: Symfonie č. 5 a 6 (Česká filharmonie), Supraphon: SU 4007-2, 2009 * Martinů: Památník Lidicím, Symfonie č. 4, Chandos (Česká filharmonie), CHAN 9138, 1993 * Mozart: Symfonie č. 38 D dur Pražská,  Voříšek: Symfonie D dur (PKF-Prague Philharmonia), Supraphon SU 3713-2 031, 2003 *  Musorgskij: Obrázky z výstavy. Noc na Lysé hoře (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Stradivari Classics, 1989 *  Novák: Slovácká suita, Melancholické písně o lásce, Serenáda F dur (Jana Tetourová, Pražská komorní filharmonie), Supraphon SU 3372-2 931 * Otakar Ostrčil: Sinfonietta (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Supraphon SU 11 1826-2 011, 1985 * Schönberg: Zjasněná noc, Haas: Study, Ouvertuta pro rozhlas, Žalm 29 (Nový český komorní orchestr, Pražská komorní filharmonie, sólisté, Bambini di Praga), upraphon SU 0010-2 931 *  Smetana: Dalibor – komplet (Richard Samek, Dana Burešová, Ivan Kusnjer, Alžběta Poláčková, Svatopluk Sem, BBC Singers, BBC Symphony Orchestra), BBC / Onyx Classics 4158, 2015 *  Smetana: Má vlast (Česká filharmonie), Supraphon SU 11 0957-2 031, 1991 * Smetana: Prodaná nevěsta – komplet (Dana Burešová, Tomáš Juhás, Jozef Benci, Aleš Voráček, Gustáv Beláček, BBC Symphony Orchestra, BBC Singers), Harmonia Mundi HMC 902119.20, 2012 *  Smetanovský festival – výběr orchestrálních skladeb (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK), Supraphon 11 0377-1 031, 1989 *  Suk: Asrael, Britten: Sinfonia da Requiem op. 20  (BBCSO, Jiří Bělohlávek, REC 2008 live PJ, P 2012 SU, 20:17),  zař: Suk Asrael / Britten Sinfonia da Requiem / BBC SO / Bělohlávek, CD(2): SU 4095-2, stereo, DDD *   Suk: Asrael, Pohádka, suita  (Česká filharmonie), Chandos CHAN 9640(2), 1992-98 *   Koncerty pro housle a orchestr – Brahms, Čajkovskij, Sibelius  (Václav Hudeček, Symfonický orchestr h. m. Prahy FOK), Supraphon (pův. Panton):  SU 4055-2, stereo, AAD, 1976 *  Pecková Dagmar – Dreams: Wagner, Mahler, Brahms, Berio (PKF-Prague Philharmonia, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Jaroslav Brych) * Pecková Dagmar – recitál: Wagner, Schönberg, Zemlinsky, Brahms (PKF-Prague Philharmonia, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Jaroslav Brych), Supraphon SU 3417-2 231 * Ruská hudba – Čajkovskij, Rimskij-Korsakov, Glinka (Filharmonie Brno), Supraphon SU 11 0622-2, 1981.

Bohuslav Vítek