Martinů tancuje
Originálně oslavila 13. prosince Bohuslava Martinů skupina výborných mladých muzikantů kolem Anny Stavělové. Vybrala málo hrané skladby Martinů – Sextet pro dechové nástroje a klavír, H. 174, Divertimento pro dvě flétny, H. 365, Promenády pro flétnu, housle a cembalo, H. 274, Nonet č. 2 pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, housle, violu, violoncello a kontrabas, H. 374, Tři české tance pro klavír, H. 154. Výčet skvělých hudebníků budí úctu: Jan Fišer – housle, Ondřej Martinovský – viola, Tomáš Jamník – violoncello, Tomáš Karpíšek – kontrabas, Anna Stavělová, Barbora Haasová – flétny, Jan Souček – hoboj, Anna Paulová – klarinet, Ondřej Šindelář, Petr Sedlák – fagoty, Hana Šuková – lesní roh, Ljuba Zhecheva – klavír, Monika Knoblochová – cembalo. Jelikož hudba Martinů má ze své podstaty často taneční background, podílela se na provedení některých skladeb taneční skupina souboru Vycpálkovci.
Hudební kvalita byla velmi vysoká (někteří patří dokonce k elitě daných oborů), taneční komentář hudby byl profesionální a choreograficky citlivý k hudbě, muzikantům i k poněkud komplikovanému prostoru Českého muzea hudby na pražské Malé Straně.
Objevem byl pro mě jazzem provoněný Sextet, vrchol bych však viděl v Nonetu. Možná i proto, že je chanuka, svátek světel, který je mi v něčem sympatičtější než zkomercionalizované Vánoce, a že v Andante jsem slyšel „židovskou posmutnělost“. Bylo to však především nejlepší provedení, jaké jsem slyšel. A to navzdory velmi problematické akustice mohutné dvorany. Báječné však byly pro mě i neznámé neoklasické Promenády; bohužel výborné cembalo bylo možné v „kostelním“ prostoru jen tušit…
Byl to nádherný večer, jeden z nejzajímavějších projektů Roku české hudby. Nepochopil jsem, proč vedle hlavního pořadatele (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, ARTAMA Praha) nestála Nadace Bohuslava Martinů, když to byla tak kvalitní a originální pocta skladateli.
Fota Terezie Slowiková. Paříž v tónech a barvě
Dalším pokračováním cyklu „Obrazy a hudba“, který společně pořádají FOK a Národní galerie Praha v Klášteru sv. Anežky České na Starém Městě pražském, byl 19. 12. koncert violoncellisty Viléma Vlčka a klavíristy Marka Kozáka. Předjímkou byla prezentace postimpresionistického obrazu Suzanne Valadon Květiny před oknem z roku 1930 ze sbírky Národní galerie, jejího pestrého života a zarámování do historie. Skvělé expozé měla Monika Švec Sybolová, která využila času i k pozvánce na aktuální výstavu ve Valdštejnské jízdárně École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž. K meziválečnému období a k pařížskému kulturnímu životu se upřímně řečeno vážou jen klavírní skladby Vítězslavy Kaprálové – Dubnová preludia a Variace na zvony kostela St-Etienne-du-Mort v Paříži, které pan Kozák zahrál tak báječně, že nechtěně odhalil, jak jsou kompozičně eklektické a jak hluboko se nalézají pod levelem Bohuslava Martinů. Právě jeho hudba totiž na koncertu válcovala eklekticismus Kaprálové a Valadonové.
Vilém Vlček nejdříve s citem pro všechny finesy zahrál Variace na Rossiniho téma (skvělá pravá ruka), a na závěr s hlubokou empatií vroucí Třetí sonátu z roku 1959, v níž dominuje Martinů stesk po domově a rezignace. Bylo to v každé frázi dokonalé hraní. Přídavek? Část z Martinů suity Miniatury… Rychlé zrání pana Vlčka je vskutku nevšední.
Vybrané Martinů skladby sice nemají nic společného s obrazem a více by s ním korespondovaly drobničky jako třeba Nokturna, Pastorely nebo Sedm arabesek, ale to bychom neslyšeli jeho nejlepší cellovou sonátu, což by byla škoda. Možná měla NG vybrat obraz z poválečné doby… Kvůli interpretům a této sonátě měl večer smysl.
Luboš Stehlík
