Před padesáti lety bylo ve světě klasické hudby vydání všech nahrávek 24 capriccií Niccoly Paganiniho mimořádnou událostí. Prvním průkopníkem se stal americký houslista Ruggiero Ricci. Ten za svůj dlouhý umělecký život vydal hned čtyři komplety paganinských capriccií. Druhým v pořadí byl český houslista ukrajinského původu Ivan Kawaciuk. Tato nahrávka je dodnes pozoruhodná a stala se podobně jako ta Ricciho určitým srovnávacím měřítkem pro další takové počiny. Mezi ony referenční nahrávky později přibyly dva komplety amerického houslisty Michaela Rabina a v sedmdesátých letech i nahrávka Itzhaka Perlmana. Dnes je již kompletních nahrávek více než sedmdesát. Mnoho z těch nahrávek jsem slyšel. Určitě je svou bezprostředností a mimořádně rychlými staccatovými pasážemi zajímavá ta od legendárního Ivryho Gitlise. Oproti němu je další z protagonistů Shlomo Mintz mnohem uměřenější a „klasičtější“. Podobně je tomu i u Salvatora Accarda. Paganiniho caprices nejsou jen vrcholně technicky náročné etudy pro housle, ale je v nich ukryto hudební dílo mimořádné hodnoty. To se snaží posluchačům zprostředkovat každý z velkých interpretů. V posledních zhruba třiceti letech se vydalo mnoho dalších nahrávek tohoto díla. Některé více zaujaly, jiné méně. Někdy kompletní nahrávka sloužila jako start interpreta do mezinárodní kariéry. V každém případě je potvrzením technické vyspělosti interpreta i schopnosti kompletně zvládnout tak obtížný úkol. Nejnověji se objevila kompletní nahrávka 24 caprices pořízená Maríou Dueñas. Na dalším CD je ale doplněna i o další skladby romantického i současného období. Z nových skladeb určitě zaujme Milstein Caprice katalánského skladatele Jordiho Cervello, ale i hudba mladé mexické skladatelky Gabriely Ortiz. Saint-Saëns je zastoupen zřídka uváděnou Caprice andalous, op. 122, a pak jeho proslulým dílem Introdukce a Rondo capriccioso, op. 28. Stěžejní prostor je ale věnován Paganinimu.
Při prvním poslechu jsem byl velmi překvapen netradičním řešením mnohých míst a pasáží. Některé z nich jsou pro mne bližší, jiné vzdálenější. Ale při dalším poslechu jsem si uvědomil, že María Dueñas přichází prostě s něčím novým. Využívá znělosti přirozených flageoletů a dokázala najít v tolikrát interpretovaných etudách mnoho obvykle skrytého v jiných podáních. Můžeme samozřejmě polemizovat nad někdy překvapivě zvukově odstíněnými závěrečnými akordy, jako je tomu např. u 19. nebo 20. caprice. María Dueñas také nevládne až tak přesvědčivým řadovým staccatem. Nahrazuje jej na mnoha místech házenými smyky riccochet. Koneckonců Paganini také házené smyky hojně používal. Mezi nejzajímavější momenty těchto házených smyků patří určitě prostřední sekvence z třetí, osmnácté a také již zmíněné devatenácté caprice. Velmi přesvědčivé je také pojetí lovecké deváté caprice. Jedno z nejlepších provedení lze slyšet u velmi náročné a také asi nejdelší čtvrté caprice c moll. Daří se jí také v pověstné trylkové šesté capricci. Oproti mnoha jiným provedení se může pochlubit vyrovnaným trylkem, a to i v případě čtvrtého prstu (malíčku). Nedosahuje sice efektu zvukově znělého bubnování jednotlivými prsty do strun jako je tomu v Kawaciukově podání či v legendární nahrávce Jana Kubelíka. Ale málokdy je slyšet tuto obtížnou skladbu v tak přesvědčivém pojetí.
Foto Sonja Muelle / DG.
Paganiniho caprices s Maríi Dueñas překvapují posluchače na mnoha místech. Není to jen jedna z dalších nahrávek tohoto díla, je svým způsobem mimořádná a určitě stojí si jí opakovaně poslechnout.
Vladislav Vilímec
