Kruh přátel hudby zaštiťovaný Plzeňskou filharmonií pokračoval 23. dubna 2025 recitálem houslistky Pavly Tesařové. Ta ve spolupráci s vynikajícím klavíristou Miroslavem Sekerou zprostředkovala posluchačům v plzeňském Domě hudby nevšední zážitek. Pavla Tesařová je v současné době jednou z koncertních mistryň Prague Philharmonia. Její ambice jsou ale určitě větší. A na plzeňském recitálu přesvědčila, že se jedná o vynikající houslistku.
Koncert započal docela netradičně dvěma větami z houslové sonáty, jejímiž autory jsou tři komponisté – Albert Dietrich, Johannes Brahms a Robert Schumann. Na koncertě zazněly dvě věty z této sonáty (první věta z pera Alberta Dietricha a pak slavné Scherzo Johannesa Brahmse). Tón houslí Pavly Tesařové byl znělý a zvláště ve spodnějších polohách sametový. Brahmsovo Scherzo ukázalo, že je houslistka více doma v energických pasážích. Střední část Scherza prošla tak nějak bez většího uměleckého angažmá. Naopak slavné houslové sólo z Radúze a Mahuleny v úpravě Josefa Suka mladšího a Sukovo Apassionato se neslo v mnohem působivějším vyznění. Na provedení Ysaÿových sonát ukázala Pavla Tesařová vyspělou techniku a energický drive. Zvláště pak Obsession využívající Bachových témat byl přednesen v úrovni špičkových interpretů. Vrcholným bodem večera byla Griegova třetí Sonáta c moll, která se až tak často neslyší. Je to dramatické dílo s velkými technickými nároky klavírního partu v závěrečné větě. To je možná i důvod vzácnější příležitosti slyšet tuto sonátu na houslových recitálech. Tady je na místě uvést, že klavírista Miroslav Sekera, který nota bene nevyužil ani služeb obraceče, zvládl klavírní part obdivuhodně. Sonáta je naturelu Pavly Tesařové velmi blízká, a tak se jejich pojetí setkalo se zaslouženou pozorností a odezvou četných posluchačů.
Závěrem večera zazněla proslulá Introdukce a rondo capriccioso od Camilla Saint-Saënse. Pavla Tesařová zahrála tuto velmi brilantní, technicky velmi obtížnou a zrádnou skladbu minimálně na evropské úrovni. Sluší se poukázat na velmi vydařená staccata i efektní závěr proslulé skladby. Bylo radostí poslouchat tak výrazný houslový talent, který určitě neustrne na dosaženém a naši houslovou tradici bude úspěšně reprezentovat i na mezinárodních pódiích. Přídavek v podobě písně Lásko bože lásko v úpravě Jiřího Fialy dal vzpomenout na slavné a pohříchu i zčásti trochu pozapomenuté interprety, jakými byli Karel Šroubek nebo Ivan Kawaciuk.
Opět se ukázalo, že smyčcové recitály s klavírem jsou jedním z vůbec nejatraktivnějších forem komorní hudby. Škoda, že v poslední době houslových recitálů, jak jsme je v minulosti znali, ubývá. Přitom významných kompozic pro housle a klavír je dostatek. I zvukově jsou tyto recitály o poznání plnější. U nás se daří spíše prosazovat na koncertech sólový klavír. Například FOK pořádá cyklus Světová klavírní tvorba. Festival věnovaný Rudolfu Firkušnému, který je součástí Hudebního festivalu Pražské Jaro, v poslední době zve mezinárodně významné mistry tohoto nástroje. V posledních letech zato ubylo tradičních smyčcových recitálů. Ještě před čtyřmi desítkami let Česká filharmonie vždy pořádala abonentní cyklus, na kterém vystupovali pravidelně Josef Suk, Václav Snítil, Václav Hudeček, Josef Chuchro i řada zahraničních hostů. Hudební festival Pražské jaro dával pravidelně příležitost slyšet houslové recitály nejvýznamnějších interpretů své doby – Davida Oistracha, Henryka Szerynga, Arthura Grumiauxe, Ivryho Gitlise nebo Idy Haendel. Dnes tu a tam nějaký houslový recitál zazní hlavně v rámci Českého spolku pro komorní hudbu, ale je to v nepoměru ať již s těmi klavírními nebo sólovými houslovými koncerty s orchestrálním doprovodem. A je to velká škoda. Navíc česká hudební minulost má ve svých genech především velkou houslovou tradici. I dnes máme mnoho vynikajících houslistů či houslistek, které jsou ozdobou našich i evropských pódií.
Vladislav Vilímec
