Večer „Pražské komorní filharmonie“ 27. dubna v Rudolfinu nabídl jména, jejichž spojnicí je opera. Carl Maria von Weber bude při vší úctě k jeho koncertantním a symfonickým kusům navždy znám jako autor Čarostřelce, hluboká brázda Richarda Wagnera ve světové hudbě je operní, Gustav Mahler by bez dirigování oper asi umřel hlady, Emmanuel Villaume sice diriguje ledacos, ale živí jej především operní divadlo, toho času hlavně opera v Dallasu, už deset let „jeho“ Prague Philharmonia kvůli obživě doprovází lecjaké koncertní operní projekty a dlužno dodat, že je v tom lepší než přinejmenším všechny operní orchestry Česka. A mladý americký basbarytonista Nicholas Brownlee, host dirigenta a orchestru, jehož hvězdná kariéra začala v roce 2016? Ten už několik let fascinuje publikum od dallaské opery po mnichovskou operu či Bayreuthský festival a je schopen dokonale zazpívat jak Leporella, tak Wotana, Hanse Sachse nebo Mefistofela.
Fota Petr Chodura.
Prvním číslem večera byla skvěle zahraná předehra k Čarostřelci. Villaume tím navodil správnou romantickou emoci koncertu. Potom přišel problém večera, kdy připomněl Wagnerovo jediné vážně míněné orchestrální dílo – Symfonii C dur. Dvacetiletý tvůrce pozdějších geniálních operních veleděl ji dokutal v Lipsku léta Páně 1832. Podobně jako například Smetanova Triumfální symfonie neměla nikdy vzniknout, nebo ji měl Wagner zničit. Jenže Wagner měl ledacos, jen totálně postrádal sebereflexi a vnitřní pokoru. (Mimochodem velmi zajímavá Mendelssohnova První symfonie c moll je z roku 1824 a geniální Smyčcový oktet Es dur je o rok starší.) A tak se jí dirigenti raději vyhýbají. Oceňuji, že pan Villaume je tak odvážný muž a pokusil se dílo rehabilitovat. Jenže když není možné dílo předělat i sebelepší interpretace zmůže jen málo.
Orchestr hrál skvostně, ale zázrak se nekonal. Eklektická hudba, plná „špatného Beethovena a Schuberta“, kteří by ovšem nic takového nikdy nesložili, měla pěkná místa, ale mnohonásobně více prázdné, upovídané, povrchní a plytké hudby. Dokonce neuměl vymyslet ani zajímavé melodie. Pokusil jsem se o vnitřní mentální prokrastinaci, ale vše bylo marné. Otráven a rozladěn malým velkým Wagnerem jsem o pauze po delší době zvažoval, že Rudolfinum s předraženým barem opustím.
Naštěstí mě moje manželka nejlepší ze všech přinutila zůstat a přišlo cosi, čeho se mi občas v tomto sále dostává – zázrak. Na pódium vletěl mladík s čupřinou a vizáží bernsteinovského „tryskáče“ – Nicholas Brownlee. Pár vteřin jsem se chvěl obavou, ale jakmile zazněl první jemný hlasový vánek basbarytonu, změnil se svět, dostal jsem se do jiného světa a nechal se unášet Chlapcovým kouzelným rohem Gustava Mahlera. Když jsem se při cestě domů zbavil naštvanosti, že jsem slyšel jen výběr z písňového cyklu, přetrvalo až do této doby okouzlení a duševní i duchovní slast: Noční píseň předsunuté hlídky – Malá rýnská legenda – Tam, kde krásně vytrubují – Pozemský život – Prasvětlo – Budíček – Bubeníček, co píseň, to pěvecký, emoční a interpretační diamant. A útokem na srdce nebylo jen magické Urlicht. Jistě, bez přesného, empatického, tónově lahodného „doprovodu“ orchestru a dirigenta by nebyl výsledek tak mimořádný, ale přece jen hlas pana Brownleeho dával všemu smysl. Jeho podání bylo v každé frázi vypiplané, tu mrazivé či hrozivé, jindy útěšné, laskavé až zamilované, desítky nálad. Jistě zpěvák má fundamentální hlasovou výhodu obrovského rozsahu, nicméně výsledek nebyl jen o výjimečné pěvecké dispozici, ale též o překvapivé zralosti, vcítění a existenciálním potěšení z tvoření hudby. Musím dodat, že dopad hudby byl podpořen celým orchestrem a zvlášť sólovými vstupy mimo jiné koncertní mistryně, hoboje, trubky a klarinetu. A navíc se mi opět ukázala aktuální spojnice Mahler – Ukrajina. Aplaus byl veliký, což vedlo k přídavku: Carl Maria von Weber – árie Kašpara O schweig, damit dich niemand warnt z opery Čarostřelec.
Cyklus jsem slyšel mnohokrát, ale výklad pana Brownleeho řadím nad skvělé interpretace například Goerna a Hampsona. Nyní si přeji jediné – slyšet Nicholase Brownleeho, který je vzácným kořením současného pěveckého světa, v Praze znovu. Jsem velmi zvědav na tvůrčí inteligenci orchestrů a festivalů…
Luboš Stehlík
