O druhé linii umělecké cesty Tomáše Netopila jsem měl do 2. dubna 2025 pouze nejasnou informaci. Pan dirigent je totiž vášnivým houslistou a to ne ledajakým. Tuctový není ani výkonem, ani volbou instrumentu – jeho srdcovým nástrojem jsou totiž barokní housle se střevovými strunami a laděním a barokním smyčcem. (Nevím o žádném dirigentu ve světě, jehož „koníčkem“ na vysoké úrovni by byl tento typ houslí.)
Fota Hana Gorlichová.
Collegium 1704 uspořádalo moravské formaci Collegium Colloredo se základnou v Kroměříži ve svém vršovickém sále Vzlet koncertní vizitku. Ten večer jsem jej slyšel hrát poprvé a byl jsem velmi příjemně překvapen. Nevím, jaké je celé obsazení formace, ale 2. dubna hráli v Praze v tomto obsazení: Tomáš Netopil, Jana Anýžová – housle, Petra Machková Čadová – violoncello, Ján Prievozník – violon, Kateřina Maňáková – loutna a guru souboru Barbara Maria Willi – cembalo a moderace. Občas je podpořil violista Václav Křivánek.
Asi pro ozvláštnění večera, které mi však přišlo nadbytečné, pozval pan Netopil k hostování v Praze čím dál tím více se prosazující mezzosopranistku Bellu Adamovou.
Program byl barokním pelmelem, trošku mi to připomnělo módní barokní projekty putování Evropou à la Daniel Hope, jen s vyšší ambicí. Koncert otevřela dobově i dnes populární Sonáta op. 3 Marca Ucelliniho – Aria quinta „Sopra la Bergamasca“. Skvěle zahraná, která naznačila nejen technické mistrovství všech členů „kumpanie“, ale spontaneitu a nadšení, které jsem si moc užil.
Artificiální, až „přírodovědný“ rozměr instrumentálního baroka naznačila Harmonia artificiosa – triosa: Partia VI Heinricha Bibera – první kompoziční vrchol koncertu. Hudba vynalézavá fakturou, melodikou a občas i harmonií. Náročné party obou houslí byly zahrány příkladně, jeden z nejlepších dirigentů střední Evropy za kolegyní nijak nezaostal a byl rovnocenným partnerem.
Bella Adamova se pokusila o dvě dramatické árie z Händelova oratoria Theodora. Odvedla v rámci svých možností výbornou práci, ale mám silný pocit, že baroko není šálkem jejího britského čaje a je jí bližší 19. a 20. století. Bohužel na rozdíl od instrumentalistů měla na několika vypjatých místech v horním rejstříku problém s intonací. Úroveň pěveckého barokního Olympu typu Cecilie Bartoli nebo Magdaleny Kožené je jí zatím vzdálen.
Nahlédnutí do barokní Evropy pokračovalo Sonátou g moll op. 1, č. 3 Jeana-Françoise Dandrieu, v níž se houslisté prohodili, a Sonátou decima Quinta à 4 Daria Castella. Kompozičním vrcholem byly ukázky z odkazu Pietra Andrey Zianiho (Sonatae à 3, č. 2 a Sonatae à 2, č. 3, obé z Kroměřížského archivu). V modální hudbě se konečně hluboké nástroje sympaticky osamostatnily. Byl to krátký, leč intenzivní posluchačský zážitek a zároveň anticipace koncertu tohoto souboru 10. března 2026 v pražském kostele sv. Šimona a Judy.
Harmonia artificioso-ariosa byla pro mě objevem a příjemným komorním zpestřením, navíc v příjemném prostředí, které má jen jedno minus – není moc blízko centra metropole a metra. Zájem lidí o koncert byl podprůměrný a nehodný úrovně souboru. Nicméně vzpomněl jsem si na poloprázdný recitál Magdaleny Kožené v roce 1995 v Rudolfinu. O deset let později nebylo možné sehnat na její koncert v Praze vstupenku. Na březen příštího roku se upřímně těším a instrumentální Kroměříž všem velmi doporučuji!
Luboš Stehlík
