Korejský pianista Seong-Jin Cho se úspěšně etabloval v řadě prestižních mezinárodních soutěží, za svůj největší úspěch považuje vítězství v sedmnáctém ročníku proslulé varšavské Chopinovy mezinárodní klavírní soutěže v roce 2015. Na Pražském jaru jsme měli příležitost slyšet tohoto umělce už v roce 2016, kdy přednesl skladby Mozartovy, Schubertovy a Chopinovy. Pro svůj letošní festivalový recitál (Rudolfinum, 24. května 2024) vybral Seong-Jin Cho díla Maurice Ravela a Franze Liszta.
Fota Petra Hajská / MHF Pražské jaro.
Menuet antique patří k nejstarším Ravelovým kompozicím. Pochází z roku 1895 – mladému autorovi bylo tehdy pouhých dvacet let. Ve skladbě, vyznačující se pozoruhodnou melodickou invencí, se odráží Ravelova záliba v hudbě starých mistrů. Seong-Jin Cho hrál krajní části s mladistvým švihem, úhozem nepatrně vyhrocenějším, než bychom čekali, ale zároveň také se zřetelně pulsujícím tanečním rytmem, jemuž onen ostřejší úhoz nepochybně značně prospěl. Výrazově kontrastní trio přednesl umělec velice něžně a s bohatými rubaty.
Třívětá Ravelova Sonatina se těší mezi pianisty mimořádné oblibě – je technicky poměrně přístupná a přitom nepřeslechnutelně „ravelovská“. Její první věta šplouchala pod klavíristovými prsty příjemně a bezstarostně jako lesní potok. Druhá věta, nadepsaná skladatelem Mouvement de menuet, byla ve zvuku slyšitelně měkčí než Menuet antique. Finální větu hrál Seong-Jin Cho ve svižném (ale zdaleka ne přehnaném) tempu, s výraznými dynamickými vlnami a kontrasty.
První polovinu recitálu uzavřel slavný Ravelův cyklus Kašpar noci, v němž se skladatel inspiroval básněmi v próze ze stejnojmenné sbírky francouzského básníka Aloysia Bertranda. První věta, nazvaná Ondine, vypráví o vodní víle, která se v dešti zjeví za oknem mladému chlapci a láká jej k sobě. Její úvod byl v klavíristově podání přímo pohádkový, a to, co následovalo, byla nádherná impresionistická zvukomalba s nespočtem nesmírně působivých „vodních“ efektů. Významnou roli v onom „vodním“ kouzlení sehrála pianistova skvělá technika a nápaditá pedalizace. Druhá věta nese název Šibenice – u Bertranda je to ponurý obrázek s oběšencem na šibenici, zapadajícím sluncem a přízračně klinkajícím zvonkem. Seong-Jin Cho dokonale postihl pochmurnou atmosféru Bertrandovy básnické vize a dokázal v této poměrně statické kompozici udržet tah až do posledního taktu. Ke skladbě nazvané Scarbo inspirovala Ravela Betrandova báseň o tajemném skřetovi, který chodí o půlnoci básníka strašit, bere na sebe nejrůznější podoby a provádí v jeho bytě zlomyslné kousky. Scarbo je považovaný za jedno z nejnáročnějších děl světové klavírní literatury – a Seong-Jin Cho tu byl evidentně ve svém živlu. Jeho technika je omračující, a zvukové efekty, kterých díky ní dosahoval, byly neslýchané. Řada míst mi zněla v jeho podání natolik nově, že jsem je nepoznával. Kdybych to všechno neslyšel na vlastní uši a neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že mohou lidské prsty něco takového z klavíru vůbec vytěžit. Při tom všem nebyla na pianistovi znát ani stopa námahy – hrál i ta nejtěžší místa uvolněně a přirozeně, jako by na světě nebylo nic samozřejmějšího.
Po přestávce zazněl kompletně druhý sešit cyklu Léta putování Franze Liszta, nazvaný Rok druhý: Itálie. Liszt do něho zařadil sedm skladeb, v nichž reflektuje italské renesanční umění – výtvarné, hudební i literární. Inspiroval jej Rafaelův obraz Sposalizio (Zásnuby), Michelangelova socha Il penseroso (Zamyšlený), Canzonetta Salvatora Rosy a tři Petrarcovy sonety – č. 47, 104 a 123. Celý cyklus korunuje rozsáhlá kompozice Après une lecture de Dante (Po četbě Danta), často zvaná zkráceně Dante-Sonáta.
Poetická čísla – Sposalizio a Petrarcovy sonety – přednášel Seong-Jin Cho velmi citlivě, a krásně rozezpívanými melodiemi doslova bral za srdce. Michelangelova Zamyšleného pojal opravdu „sochařsky“, hrál ho pevným, hutným tónem, jako by impozantní mramorovou plastiku zhmotňoval přímo před našima očima. Příjemným osvěžením byla Canzonetta Salvatora Rosy. Její odlehčené pochodové melodie hrál Seong-Jin Cho s viditelným potěšením a pracoval v ní velice inspirovaně se zvukovými barvami. Závěrečná Dante-Sonáta byla pak neméně úžasná než Ravelův Scarbo. Seong-Jin Cho skutečně působí dojmem, že nemá technické limity. Skladba byla už od úvodních ďábelských tritónů nabitá napětím a řada míst vyzněla tak infernálně, že mě z nich mrazilo v zádech. Strhující pianistův výkon nemohli posluchači ocenit jinak než standing ovation. A skromný sympatický umělec přidal ještě křehké Schumannovo Snění.
Nelze pominout, že pražskojarní recitál Seong-Jin Choa byl významnou událostí nejen hudební, ale také společenskou: záštitu nad ním převzal velvyslanec Korejské republiky v České republice Youngki Hong, který byl také koncertu osobně přítomen.
