Třetí částí Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův je Siegfried. Mohli jsme jej 1. dubna slyšet, ale také vidět na scéně Státní opery a nebyli jsme zklamáni ani v nejmenším. Ač jednoznačně platí, že teprve jevištní realizace vytvoří skutečné operní dílo, velkorysý projekt The Wagner Cycles Drážďanského hudebního festivalu, jehož součástí je práce vědeckého týmu vedeného Kaiem Hindrichem Müllerem, s dirigentem Kentem Naganem a Janem Voglerem jako uměleckými šéfy, je mimořádně přínosný svým dokonalým soustředěním na pokus oživit principy dobové interpretace nejen v orchestrální hře na repliky historických nástrojů, ale připomíná také zásady wagnerovského zpěvu šetřícího vibratem a věnujícího se dokonalé srozumitelné dikci hraničící občas s parlandem. Inu zkrátka pravý wagnerovský Sprechgesang. Už posazení orchestru se značně lišilo od našich zvyklostí a velký orchestr (Drážďanský festivalový orchestr a Concerto Köln) se na pečlivě vertikálně členěné jeviště taktak vešel. Není divu – zcela vpravo u proscénia šest harf, vpravo sedm kontrabasů. Dirigent Kent Nagano zády k sólistům umístěným na rampě, celková souhra jedinečná. Z prvního balkonu Státní opery dokonalý zážitek. Navíc bylo příjemné lehce sledovat český nebo anglický překlad, který má při sledování koncertní verze Wagnerovy mytické opery značný význam.
Fota Václav Hodina (Stání opera Praha / Národní divadlo Praha).
Jako by se u nás Bayreuther Festspielhaus obrátil naruby. Celý orchestr je na jevišti vystaven zrakům obecenstva, zatímco ve svém bayreuthském divadle Richard Wagner skryl orchestrální hráče do orchestřiště tvaru mušle, které je pro diváky téměř neviditelné. Tamější vyváženost zvuku orchestru a dominance jevištního zpěvu však ani v koncertní podobě nebyla porušena. Kent Nagano dokáže rozvinout měkký a barevný zvuk orchestru do takové podoby, že se bez problémů propojuje s pěveckými sólisty. Dirigent zvládá hustou a stále se proměňující hudební řeč Richarda Wagnera s úžasným klidem a staví tu časově náročnou operu tak, aby měla čitelnou architekturu, emocionální návaznost, přesné frázování.
V programu není uveden režisér tohoto koncertního provedení a nevěřím, že neexistoval někdo, komu můžeme poděkovat za bezchybný průběh „jevištních akcí“. Sólisté (s civilním náznakem charakterizujícího kostýmu) spolu stále komunikovali a zcela se soustředili na zprostředkování významu jejich jednání pomocí výrazné gestiky a s velkým smyslem pro humor. Už úvodní scéna Siegfrieda a jeho pěstouna skřeta, kováře Mima, pohladila svou živou a vtipnou atmosférou. Naprosto kouzelný byl pak sólista „neuměle“ hrající místo Siegfrieda na „píšťalku“ před drakem Fafnerem. Siegfried v podání tenoristy Thomase Blondella byl živelný a usměvavý mladík, který svůj hlas nijak neforzíroval a působil velmi uvolněně. Vždyť on s přehledem uková svůj meč Nothung, zabije draka Fafnera a osvobodí Brünhildu! Kontrastní, skřetoidní Mime Christiana Elsnera mu byl vítaným protějškem. Wotan (Poutník) Dereka Weltona ihned zaujal širokodechostí svého krásně barevného basbarytonu a není divu, že má zkušenosti z Bayreuthu. Hanno Müller-Brachmann byl sonorním drakem Fafnerem, intonačně dokonale zazpíval chlapeckým sopránem Lesního ptáka sólista sboru Der Tölzer Knabenchor. Nakonec se dostavilo ještě jedno překvapení, výrazná Brünhilda nastupující švédské sopranistky Åsy Jäger.
Obecenstvo ocenilo výkon umělců velmi spontánně, s nadšením. Malý stín: jak se asi ve srovnání s tímto zážitkem popasuje Národní divadlo v plánované tetralogii Prstenu Nibelungova, který bude režírovat Sláva Daubnerová?
Olga Janáčková
Mladý Siegfried na starých nástrojích
Prvního dubna 2025, ano, na apríla, uprostřed velkého půstu, kdy po staletí zněla jen oratoria, duchovní opery a nanejvýš Mozartovo komické drama o potrestaném prostopášníkovi, uvedlo Národní divadlo v Praze na scéně Státní opery koncertní nastudování hudebního dramatu Siegfried Richarda Wagnera. Přiznávám, že jsem zhřešil bez mrknutí oka, jediné pražské představení v bývalém Novém německém divadle coby pražském svatostánku wagneriánů z českých zemí jsem navštívil a nelituji toho ani za mák. Aby těch pokušení a prohřešků proti tradicím nebylo málo, nastudování zaznělo v historicky poučené interpretaci za vydatného použití dobového instrumentáře. A ke všemu ještě se sólisty, kteří si role ve III. díle tetralogie Prsten Nibelungův teprve osahávají. Bohatě zaplněné hlediště Státní opery vytvořilo koncentrovanou atmosféru a odměnilo se účinkujícím dlouhotrvajícím a vděčným potleskem. Ale pěkně popořádku.
Absence jevištního dění při koncertním nastudování Wagnerova Siegfrieda mohla chybět snad jen zbloudilým posluchačům-divákům z řad turistů. Většina publika z řad operních fanoušků a poučených wagneriánů se naopak spokojila s důrazem na hudbu samotnou. „Příliš se díváte,“ pravil prý Wagner Ludvíku Bavorskému při premiéře Tristana a Isoldy v mnichovském dvorním divadle. Tomuto nebezpečí nebyli tentokrát posluchači vystaveni, i když se sólisté projevovali náznaky jevištní akce a rozehrávali nejčastěji příchody a odchody z jeviště. Nejvýraznějším hercem se ukázal být nakonec představitel Siegfrieda Thomas Blondelle, který byl pro publikum překvapením a současně nejživějším aktérem celého večera.
Ačkoliv experimenty s Wagnerovou tvorbou v poučené dobové interpretaci s autentickým instrumentářem sahají až do osmdesátých a devadesátých let minulého století (Bludný Holanďan v nastudování a nahrávce Bruna Weila, skladatelovy ouvertury a preludia v podání Rogera Norringtona), slyšet Prsten Nibelungův ve zvuku dobového instrumentáře je stále ještě výjimečná událost. Dirigent večera a zkušený wagnerovský interpret Kent Nagano, který na sebe před lety strhnul pozornost nastudováními Lohengrina či Parsifala v Baden Badenu v režijním ztvárnění zvěčnělého německého režiséra Nikolause Lehnhoffa, jej podle mého soudu využil naplno již v předcházejících provedeních Zlata Rýna a Valkýry.
Proč vůbec používat dobové smyčce? Stačilo si poslechnout introdukce ke všem třem dějstvím, nebo alespoň kontrabasy v úvodu II. aktu, aby posluchači měli jasno, že dobový instrumentář přináší naprosto jiné zvukové a výrazové kvality než moderní nástroje. V prvním aktu se sice skupina dřevěných nástrojů teprve snažila nalézt harmonickou rovnováhu, ale ve II. aktu již dřeva v čele s hoboji a anglickým rohem působila naprosto suverénně, ba co víc, dovolila si suverénně exhibovat ve scéně Šumění lesa. Projekt The Wagner Cycles, v jehož rámci Naganův tým zavítal i do Prahy, má rovněž své odborné zázemí (Kai Hinrich Müller), které s dirigentem Naganem zjevně či spíše slyšitelně konzultovalo jeho tempo dramaturgické pojetí, které se projevovalo velmi živými tempy. Takto hbitého Siegfrieda jsem dosud neslyšel. Naganova živá tempa propůjčila nastudování švih a vnitřní tep, ačkoliv nebyla zbrklá a překotná.
Pěvecký tým byl tvořen umělci dvou generací a různých uměleckých zkušeností a stylových zázemí. Zkušenější generaci zastupovala na prvním místě Gerhild Romberger, famózní německá altistka, kterou neopouštějí síly a barva znělého hlasu. Setkat se s ní na pódiu je vždy svátek. Podobně lze hovořit o německém tenoristovi Christianu Elsnerovi, který se přes Mozarta, Schuberta, německé klasiky, ale i Dvořáka prozpíval až k roli Mimeho. Jeho ušlechtilejší hlas se karikatuře brání, proto z jeho pojetí role spíše pronikala Mimeho nervozita z budoucnosti mladého Siegfrieda a nekalých plánů sourozence Albericha než skřetí škleb. Zmínit bych měl i Hanna Müllera-Brachmanna, v západní Evropě etablovaného mezi předními interprety staré hudby. S hlásnou troubou u úst byl usazen v poslední řadě pódia mezi bicími nástroji a jeho obr-drak Fafner měl v sobě komické rysy neoprávněně sebejistého plaza.
Tuto trojici zkušených a repertoárově ukotvených pěvců rozšiřovala generace čtyřicátníků, kteří již budují slibnou mezinárodní kariéru a své pojetí rolí ve wagnerovském repertoáru si postupně upevňují. Nibelung Alberich Rakušana Daniela Schmutzharda měl světlou barvu hlasu a vzhledem k pěvcovu věku i vzezření mladého intrikána. Podobně se s rolí Poutníka na pódiích sžívá výborný Australan Derek Welton, který se s každým dějstvím postupně prozpívával k větší jevištní jistotě. V roli Siegfrieda v podstatě debutoval Belgičan Thomas Blondelle, jehož světlý, ale spolehlivý hlas bez zakolísání přitahoval pozornost během celého pětihodinového večera. Tradičním hlasovým představám šla nejvíce naproti švédská sopranistka Åsa Jäger v úloze Brunhildy, jejíž hlas byl sice ve spojení s tenoristou Blondellem dominantnější, vytvořil však přitažlivou témbrovou protiváhu Blondelleovu útlejšímu hlasu.
Zcela mimo tradiční rámec volby hlasových oborů stálo obsazení role Lesního ptáka nikoliv ženským, ale chlapeckým sopránem. Přiznám se, že jsem měl z tohoto hlasového experimentu obavy. V posledních dvou generacích se chlapecké hlasy značně proměnily, členové chlapeckých sborů mutují dříve než ještě v polovině minulého století. O to více jsem byl překvapen, spíše šokován strhujícím výkonem anonymního člena legendárního německého chlapeckého sboru z Bad Tölz, jehož jméno mělo být v programu raženo verzálkou a ve zlatě! Odvedl fantastický výkon, dokonce i s náznakem jevištní akce. Hlasová technika, intonace, deklamace, výraz, dýchání – kde se rodí tyto křehké hlasy s neskutečnou výrazovou silou? Myslel jsem, že od Thielemannova berlínského Prstenu se sopranistkou Victorií Randem v roli Lesního ptáka mě už nic a nikdo nepřekvapí a nechytne u srdce. Opak byl pravdou.
Wagnerův Siegfried a jeho Naganovo pražské hudební nastudování opět jednou učinilo ze Státní opery wagnerovský svatostánek. Koncertní nastudování upřelo pozornost spíše k hudební logice Wagnerova hudebního dramatu než k jeho jevištnímu ztvárnění, které se v případě Siegfrieda neobejde bez zkratky, metafory a nadsázky. Kutí meče, drakova smrt, Siegfriedova scénka s hudebními nástroji ani cesta horou obklopenou ohněm neodváděly pozornost od svižně a svěže uchopené Wagnerovy partitury, která tentokrát zazněla v neotřelých barvách dobového instrumentáře. Velmi přínosným se ukázalo angažování pěvců se zkušenostmi na scéně staré hudby. A spojení Drážďanského festivalového orchestru a ansámblu Concerto Köln, nejstaršího kontinuálně působícího ansámblu starých nástrojů v kontinentální Evropě, se ukázalo být umělecky funkčním a navýsost přínosným. Byl to výjimečný večer. A kdypak bude na řadě Soumrak bohů?
Martin Jemelka
