Březen bývá v kultuře každý rok měsícem vyhlašování cen, výsledků soutěží, anticipací programu festivalů a nových sezon. V úterý 25. března odtajnila Česká filharmonie médiím a veřejnosti sezonu 2025/2026, která bude sto třicátou (podřízená instituce Český spolek pro komorní hudbu bude mít číslovku 131).
Fota Petra Hajská.
Hlavními osobnostmi setkání s novináři byli šéfdirigent a umělecký ředitel Semjon Byčkov a generální ředitel David Mareček, jenž kromě orchestru České filharmonie řídí perfektně seřízený manažersko-byrokratický stroj, Pražský filharmonický sbor a má před ministerstvem kultury a národem vrchní manažerskou odpovědnost za chod Rudolfina.
Líbilo se mi, jak David Mareček se směsí věcnosti a vnitřního zaujetí výsekově referoval o programu orchestru a spolku v příští sezoně. Headlinem je sousloví: Progresivní dramaturgie, špičkoví umělci, slavná pódia. Pro úplný program doporučuji web ceskafilharmonie.cz, za sebe uvedu letmý komentovaný sumář.
Šéfdirigent bude řídit sedm programů včetně zahájení na konci září, kde kromě Ravela zazní Čajkovského Pátá symfonie. Oba hlavní hostující dirigenti po dvou (Jakub Hrůša, sir Simon Rattle – hlavní k poctě Rafaela Kubelíka). Díky hostování London Symphony Orchestra (dobrý nápad) bude Antonio Pappano odpovídat za dva projekty (šťastný výsledek propojenosti a zájmů vícero subjektů). S oblíbeností u Česká filharmonie a České studentské filharmonie souzní dva projekty pro dirigenta (a flétnistu) Giovanniho Antoniniho. Věřím, že do sezony výrazně zasáhnou svým uměním a charismatem další dirigenti – Denève, Adès, Măcelaru. Škoda, že pro širší spektrum mistrů taktovky ze světové elity prostě už není místo; nové zážitky, zkušenosti a rozhled by mohly být pro muzikanty přínosné.
Seznam sólistů je jako vždy (a jako u téměř všech top orchestrů) směsí světovosti, jistot, možná i „nejistot“ a domácí vysoké kvality. O jménech jako třeba Ólafsson, Grosz (je dobře, že si ČF vzpomněla na Harolda v Itálii a hlavně dává důvěru České studentské filharmonii), Sol Gabetta (proč opět Elgarův koncert?), Hadelich není třeba diskutovat. Některé hvězdy jsou u nás bohužel téměř neznámé (Mao Fujita) nebo nevím, jaká je jich současná kondice (Kobekina, Barron, Benedetti, která však houslový koncert jazzového trumpetisty a leadera Wyntona Marsalise určitě zahraje atraktivně).
Viděno prizmatem skutečnosti, že klavírista Jevgenij Kisin má domicil už řadu let v Praze, je dobře, že se po Pražském jaru rozhodla i Česká filharmonie vzdát poctu jeho nevšednímu umění a učinila tak velmi důstojným způsobem. Coby rezidenční umělec jubilejní sezony odehraje tři projekty: v září tria s přáteli Bellem a Isserlisem, v listopadu koncert, v lednu recitál – mimořádně atraktivní série. Mimochodem recitál, a to velmi originální, přiveze do Prahy cellistka Alisa Weilerstein. Překvapit může, a to jistě příjemně „domácí star team“ – Kožená, Mráček, Špaček, Fišer, Petr, Pražský filharmonický sbor. Těší mě leckteré programové lahůdky, například večer Akademie komorní hudby, propojení Bennewitzova kvarteta a Martinů Voices, uvedení Temperovaného klavíru cembalistou Mahanem Esfahanim, čímž na půdě České filharmonie naváže na svoji učitelku Zuzanu Růžičkovou, zajímavé programy kvinteta Alinde, dua Josef Špaček – Denis Kožuchin, monodrama Alma Rosé, recitál Bohuslava Matouška, matiné HAMU Percussion Ensemble… 130. sezona ČF je dobře postavena, je za ní určitě spousta manažerské včelní práce, je exkluzivní, nevtíravá a trošku i progresivní, jakkoli do progresivismu Filharmonie Brno či Pražského jara jí cosi schází. Katalyzátorem proklamovaného progresivismu je asi míněna volba hudby Kurtága, Bouleze, Adamse, Dallapiccoly, Connessona, určitě pak jmenování rezidenčního skladatele Bryce Dessnera. Je to sice zajímavá volba, ale v rezidentství skladatele má letos Pražské jaro díky Georgi Benjaminovi navrch…
Velmi bych si přál, aby se plánovaná oslava 17. listopadu Koncertem pro svobodu a demokracii podařila a vyslala nadějeplný vzkaz do české i mezinárodní komunity, ale kdo to může dnes říci, neznáme-li (ne)konec ruské agrese na Ukrajině, výsledek českých parlamentních voleb a jestli dovolí zdraví Zubinu Mehtovi přiletět do naší metropole… Škoda, že kvůli hraniční vytíženosti v Praze a v zahraničí má Česká filharmonie v Česku čas hostovat jen v Litomyšli a v Karlových Varech. V seznamu zahraničních zájezdů sice nefigurují prestižní lokace typu Luzern či Salcburk, ale říjnové asijské turné bude hodně prestižní. Původcem zajímavého grafického i artového designu, který reaguje na 21. století, je Studio Najbrt. O tvrdé práci svědčí celá sezona České filharmonie 2025/2026 a vřele ji doporučuji. Vlastně je jedno jaký koncert budete preferovat. Vždy si koupíte špičkovou kvalitu.
Projev Semjona Byčkova byl velmi osobní; dokonce na mě působil poněkud mesianisticky. Jestliže vloni při setkání s novináři překvapil rezolutním oznámením, že v roce 2028 ukončí svoji misi v České filharmonii, letos naopak překvapil svým pozitivním viděním situace orchestru. Na základě řady úspěchů v minulých letech (úspěšná turné, dobře hodnocené nahrávky v čele s cenou Gramophonu pro nejlepší orchestr roku, nominace na stejný titul v soutěži BBC Music Magazinu, prosincový Týden české hudby v New Yorku, vyprodané koncerty v Praze…) a mocného ohlasu březnového Evropského turné 2025 došel k zřetelně formulovanému názoru, že Česká filharmonie je nejen nejlepším interpretem české hudby, ale stává se i špičkovým vykladačem světové hudby, čímž je asi míněna hlavně ruská a německo-rakouská hudba. Lze se zabývat myšlenkou, že náš první orchestr spěje či již dospěl do nejužší evropské elity, ačkoliv nemá takové ekonomické a provozní zázemí (včetně sálu) jako konkurence z hlavních hudebních center.
V Praze pan Byčkov realizoval své sny. Slovo šéfdirigenta v novém Programovém katalogu končí těmito slovy: „Každý sen proměněný ve skutečnost probouzí nový sen. Vize přetrvávají, dokud žije touha je naplňovat, a i nové sny se budou zhmotňovat.“ Energie, kterou neustále do orchestru pumpuje, je hodná nejvyššího ocenění a má často famózní výsledky.
Pan Byčkov, zdá se, skutečně vidí Českou filharmonii na piedestalu nejlepšího symfonického tělesa přinejmenším Evropy a právem ji vyzývá, aby pozici každodenní prací obhajovala. Od roku 2018 si v České filharmonii plní sny: neústupně pracuje na růstu orchestru, realizuje své dávné nahrávací vize – Čajkovskij, Mahler, Má vlast, v blízkém budoucnu Šostakovič, Stravinskij a asi věří, že ji v roce 2028 předá svému následníku skutečně v roli nejlepšího z nejlepších. Filharmonii a jejich šéfovi bych to moc přál, ale konkurence má také své sny; i Klaus Mäkelä, Kirill Petrenko, Paavo Järvi, Andris Nelsons… tvrdě pracují.
Luboš Stehlík
